ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1881.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1881/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z. , o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnictví a o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 281/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. října 2009, č.j. 36 Co 122/2009-82, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2008, č.j. 18 C 281/2008-25, zamítl žalobu o určení, že „kupní smlouva č. 1015730411 uzavřená mezi účastníky dne 17.6. 2004 je neplatná“ (výrok I.), určil, že Česká republika je vlastnicí a žalobce je správcem označených pozemků (výrok II.), uložil žalovanému povinnost vyklidit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku specifikované pozemky (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v tomto rozsahu řízení (o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy) zastavil (výrok I.), navazujícím výrokem deklaroval, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o určení vlastnictví zůstává nedotčen (výrok II.), dále prvoinstanční rozsudek v jeho meritorním výroku III. potvrdil „ve správném znění, že žalobce je povinen oproti povinnosti žalovaného vyklidit předmětné pozemky, zaplatit žalovanému částku 123.629,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku“ (výrok III.), potvrdil rovněž nákladový výrok IV. přezkoumávaného rozsudku (IV.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání žalobce, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) cit. par. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že žalobce brojí proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla uložena povinnost žalovanému vyklidit označené pozemky oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému částku 123.629,- Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku; vytýká totiž odvolacímu soudu, „že se nevypořádal s návrhem žalobce, který byl v jeho podání ze dne 27. července 2009 formulován tak, že žalovaný je povinen vyklizené pozemky žalobci předat.“ V další části dovolací argumentace žalobce (ve vztahu k témuž napadenému rozsudečnému výroku) poukazuje na procesní souvislosti, poučovací povinnost soudu ve vztahu k žalobnímu petitu, cituje judikaturu, která podle jeho názoru se k dané problematice vztahuje a měla být odvolacím soudem reflektována, vytýká odvolacímu soudu, že při správné aplikaci §457 obč. zák. svůj výrok (na vyklizení předmětných pozemků oproti zaplacení uvedené částky) „formuloval tak, jako by tu proti sobě stály samostatné závazky účastníků řízení“ , když správně měl tento výrok „znít tak, že žalovaný je povinen vrátit, tj. vyklidit a vyklizené žalobci předat pozemky..., proti vrácení (zaplacení) příslušné částky“ , kterou však odvolací soud měl podle §14 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. (per analogiam) redukovat, jak požadoval žalobce.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že odvolací soud v rámci výroku III. rozhodoval o vzájemném plnění z titulu neplatné smlouvy, aniž by v tomto rozsahu, na základě návrhu žalobce na změnu žaloby (jak v narační, tak i v petitorní části), takovou změnu žaloby ve smyslu §211 a §95 odst. 1 o. s. ř. připustil (k tomu srov. podání žalobce ze dne 27. července 2009 na č.l. 61 a násl. a protokol o jednání před odvolacím soudem na č.l. 71-72). Dovolací soud proto při posuzování přípustnosti dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu vycházel z toho, že soud prvního stupně rozsudečným výrokem III. zcela a tedy správně vyčerpal tu část předmětu řízení, jež byla žalobcem (svou narační a petitorní částí) identifikována jako žaloba o vyklizení předmětných pozemků (k tomu srov. čl. VI. odst. 4 žaloby; skutková tvrzení nebyla formulována na vydání, resp. uchopení či převzetí držby předmětných pozemků, nýbrž jako reivindikační žaloba, tj. z hlediska skutečností předvídaných v ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.), přičemž odvolací soud, aniž by v odvolacím řízení (způsobem předvídaným občanským soudním řádem) svým rozhodnutím připustil změnu žaloby, nad rámec žaloby, resp. předmětu řízení, rozhodl též o předmětné platební povinnosti žalobce.
Pokud v takto osvětlené procesní situaci žalobce dovoláním napadá meritorní výrok III. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla (jak vyplývá z porovnání obsahu dotčených výroků III. rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu) nad rozsah žaloby žalovanému uložená povinnost vyklidit označené pozemky nově vázána na splnění povinnosti žalobce zaplatit žalovanému částku 123.629,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž žalobce (jak lze zase dovodit z obsahu jeho dovolání ve vazbě na jeho podání ze dne 27. července 2009, na které v dovolání odkazuje) nově formuloval svůj návrh vázat vyklizení předmětných pozemků na vrácení částky 111.483,- Kč (v důsledku jím sledovaného použití §14 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb.), pak je třeba konstatovat, že dovolání žalobce směřuje proti (té části) výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 12.146,- Kč (tj. o peněžitém plnění, které – coby hraniční limit pro přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. – nepřevyšuje částku 50.000,- Kč.). Dovolání žalobce není tedy přípustné.
Nepřípustnost tohoto dovolání současně znemožnila, aby dovolací soud mohl přihlédnout k (případným) vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení [tedy i k těm, na které žalobce poukazuje ve svém dovolání, v rámci vymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost tohoto dovolání nebylo možno posuzovat – k tomu srov. §237 odst. 3 o. s. ř.], které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože z vyložených důvodů není dovolání žalobce ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Zcela nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud připomíná, že ve svém rozsudku ze dne 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že v případě, kdy se držba předmětného pozemku žalobcem stala nesporná již tím, že rozhodnutím soudu bylo pravomocně deklarováno (určeno) jeho vlastnické právo k tomuto pozemku [a na straně žalovaného tak (objektivně) zanikla držební vůle (animus possidendi)], který žalovaný (ani prostřednictvím jiné osoby) v době rozhodování o určení vlastnictví již neužíval [absence znaku faktického ovládání věci (corpus possidendi)], je žaloba na vyklizení [z hlediska žalobcem zamýšleného způsobu vydání (předání, resp. uchopení držby)] takto volně přístupného a žalovaným neužívaného pozemku a jeho odevzdání žalobci nedůvodná. Jinými slovy řečeno, v popsaných souvislostech není zde již žádného důvodu takový pozemek žalobci vracet, resp. jej žalovaným vyklízet a odevzdávat žalobci. K tomu je zapotřebí ještě dodat, že proti tomuto rozsudku byla týmž žalobcem podána ústavní stížnost, kterou však Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. IV. ÚS 1496/11, odmítl s tím, že napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní (in www.nalus.usoud.cz ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. stanovícího, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu