ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1970.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1970/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr.Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. Z., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo náměstí č. 531, proti žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 69/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č.j. 1 Co 438/2008-253, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. července 2008, č.j. 16 C 69/2005-221, výrokem I. určil, že žalovaný svými výroky, uveřejněnými v pořadu “Nedej se“, vysílaném Českou televizí na programu ČT 2 dne 19.10.2004, ve znění: “ Ing. L. Z. poté, kdy provedl terénní úpravy v katastru obce M. navážením odpadové zeminy a takto si otestoval, že skládkováním se dají vydělat peníze, si zřídil další skládku v lokalitě B., kterou provozuje taky nelegálně, podle nás nelegálně, a že všechno, co se děje v obou lokalitách, je prakticky nelegální, protože v souvislosti s tím vším Ing. L. Z. nemá na nic povolení, takže veškerá činnost, skládkování, je podle nás všechno nelegální “, neoprávněně zasáhl do osobnostní sféry žalobce“. Výrokem II. uložil žalovanému, aby zajistil na vlastní náklady do tří měsíců od právní moci rozsudku v České televizi v pořadu „Nedej se“ uveřejnění omluvy ve znění: „ Omlouvám se Ing. L. Z. za to, že jsem o něm v pořadu „Nedej se“ nepravdivě uvedl, že si Ing. L. Z. zřídil v lokalitě B. skládku, kterou provozuje nelegálně, a dále že veškerá činnost Ing. L. Z. ohledně skladování v lokalitě B. je nelegální.“ Výrokem III. zamítl určovací žalobu ohledně dalších částí textu, které žalobce požadoval, výrokem IV. zamítl žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výroky uvedenými shora žalovaný nepravdivě obvinil žalobce jako fyzickou osobu, když předmětnou skládku ve skutečnosti provozovala společnost, a tím neoprávněně zasáhl do jeho osobnostních práv. Přiměřeným zadostiučiněním z hlediska §13 obč. zák. shledal určovací výrok ve znění uvedeném ve výroku I. a omluvu ve znění uvedeném ve výroku II.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2009, č.j. 1 Co 438/2008-253, podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích tak, že zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal určení, že žalovaný svými výroky zasáhl do jeho osobnostní sféry a uveřejnění omluvy. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale pokud jde o výroky žalovaného, dospěl k názoru, že v daném případě šlo o přípustné a obecně užívané zjednodušení, personifikace společnosti jménem jejího představitele, zastupujícího společnost navenek. Žalovaný pronesl předmětné výroky v pořadech týkajících se ochrany životního prostředí, tedy problematiky veřejného zájmu, a proto má přednost právo na svobodu projevu chráněné článkem 17 Listiny základních práv a svobod před právy chráněnými článkem 10 citované listiny a §11násl. obč. zák. I toto právo však končí tam, kde by již nepřípustně zasahovalo do práva na ochranu osobnosti. Podle názoru odvolacího soudu v daném případě výroky žalovaného o žalobci je třeba chápat, v kontextu s celým obsahem pořadů, jako kritiku počínání žalobce, resp. společnosti, při činnosti v souvislosti se skládkováním a žalovaný měl v době odvysílání pořadů pro svá kritická vyjádření o nelegálnosti a nezákonnosti počínání žalobce reálný podklad. Pokud se žalovaný vyjádřil tak, že „vše je nelegální, že žalobce na nic nemá povolení“, šlo podle odvolacího soudu o přípustné zjednodušení. Dospěl proto k závěru, že nedošlo k zásahu do práv žalobce chráněných §11 obč. zák. V důsledku toho proto též nedovodil odpovědnost žalovaného podle §13 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Připomíná, že soud neprovedl všechny jím navrhované důkazy a provedené důkazy nesprávně hodnotil. Uvádí, že žalobce ani žádná z jeho společností nikdy neprovozovala skládkovou činnost, nýbrž činnost stavební, a to stavbu skládky, nikoli její provoz. Stavba pak byla, jak to také doložil listinnými důkazy, které ovšem odvolací soud nevzal v úvahu, prováděna v souladu s právními předpisy, takže se žalovaný nemohl dopustit jednání, které by bylo v rozporu s veřejným zájmem. Opomenuté důkazy zakládají nepřezkoumatelnost a protiústavnost rozhodnutí. Odmítá také, s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, hodnocení odvolacího soudu, podle něhož na straně žalovaného šlo o přiměřenou kritiku, stejně jako závěr, že žalovaný v době, kdy své kritické výroky pronesl, měl pro ně reálný podklad. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Bylo již uvedeno, že dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Tato ustanovení dopadají na případy, kdy řízení
- je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [241a odst. 2 písm. a)],
- dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b)] nebo
- rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3).
Ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se týká případů, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za vadu řízení je v prvé řadě považováno to, pokud rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. O takový případ jde mimo jiné tehdy, nepostupoval-li soud v souladu s ustanovením §120 o.s.ř., např. nebyl-li proveden navržený důkaz, resp. soud považoval tvrzení účastníků za shodná, ačkoliv tomu tak nebylo nebo nešlo o skutková tvrzení, případně v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy), nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod. Uvedené vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje zejména tak, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) aplikoval v daném případě ustanovení §11 a §13 obč. zák. Dovolatel sice s poukazem na judikaturu dovolacího soudu nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kritika žalovaného byla v zásadě oprávněná a přiměřená, tím ale fakticky napadá skutková zjištění, na nichž odvolací soud vybudoval své rozhodnutí a tak dovozuje nesprávný právní závěr odvolacího soudu. Nadto je rozhodnutí odvolacího soudu ve své podstatě v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2005, č.j. 30 Cdo 1872/2004, apod.).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně. Dovolání neobsahuje námitky, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Výhrady žalobce směřují toliko proti způsobu hodnocení důkazů, kdy dovolatel vytýká odvolacímu soudu závěr, že nepravomocná, nesprávná a později zrušená rozhodnutí správních orgánů představovala reálný podklad pro výroky žalovaného, že nevyvodil odpovídající závěry z dalších správních rozhodnutí, že stavba byla prováděna v souladu s právními předpisy a konečně, že neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2008, sp.zn. 2 As 50/2008.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. Údajné zmatečnosti tvrzené dovolatelem rovněž nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
V souzeném případě odvolací soud vzal v úvahu okolnosti daného případu, včetně příslušné právní úpravy a své rozhodnutí také náležitě zdůvodnil. Dovolateli se tak nepodařilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto dovolání podle ustanovení §234b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu