ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2045.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2045/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně H. H. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, proti žalovanému PhDr. J. V. , zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem Praha 2, Nad Petruskou 1, o výživné manželky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 24 C 361/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2011, č.j. 13 Co 451/2010-892, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2011, č.j. 13 Co 451/2010-892, se odmítá.
II. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. července 2010, č.j. 24 C 361/2004-862, se zastavuje .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 17.118,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jindřicha Vítka, advokáta se sídlem Praha 2, Nad Petruskou 1.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. července 2010, č.j. 24 C 361/2004-862, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen platit na výživu žalobkyně od 21.7.2003 do 31.12.2003 částku 59.000,- Kč měsíčně, za období od 1.1.2004 do 31.12.2004 částku 29.000,- Kč měsíčně, za období od 1.1.2005 do 31.12.2005 částku 16.000,- Kč měsíčně, za období od 1.1.2006 do 17.6.2006 částku 15.000,- Kč měsíčně, vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám žalobkyně a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2011, č.j. 13 Co 451/2010-892, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve věci samé“ a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu těchto nákladů částku 93.870,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jindřicha Vítka, do tří dnů od právní moci rozsudku“ a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. ledna 2011, č.j. 13 Co 451/2010-892 i proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. července 2010, č.j. 24 C 361/2004-862 podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za přípustné, neboť rozhodnutí samé má po právní stránce zásadní význam. Soudům obou stupňů vytýká, že neobjektivní hodnocení důkazů, stranění jedné z procesních stran a ačkoliv byla prokázána jednoznačně vyšší životní úroveň žalovaného, nevyvodily z tohoto zjištění odpovídající závěr v podobě rozsudku ukládajícího povinnost k plnění výživného. Za nesprávný označuje žalobkyně i výrok o nákladech řízení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil (a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci upravené zákonem o rodině, není přípustné. Pro případ, že by se přesto Nejvyšší soud zabýval věcným přezkumem napadeného rozhodnutí se podrobně vyjadřuje k průběhu řízení před soudy obou stupňů a vykonaným skutkovým zjištěním a přijatým právním závěrům. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 12.1.2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle §237 o. s. ř. není v posuzovaném případě dána proto, že žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2011, č.j. 13 Co 451/2010-892, Nejvyšší soud podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 a §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., podle nichž je žalobkyně povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady spočívají v paušální odměně ve výši 13.965,- Kč [srov. ustanovení §3 odst.1 bod 5. (ze základu 928.000,- Kč), §3 odst.2 věta před středníkem, §10 odst. 3, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 14.265,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 2853,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 17.118,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu