ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2058.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2058/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci žalobce M. Ž., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovaným 1) Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO: 00064581, 2) J. L., zastoupenému JUDr. Rudolfem Vokounem, CSc., advokátem se sídlem v Kladně, Březinova č. 813, 3) M. Š., zastoupenému Mgr. Robertem Hynkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, a 4) L. V., zastoupenému JUDr. Karlem Kotačkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Za Dvorem č. 1776/4, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 156/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2009, č.j. 1 Co 410/2008 - 166, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2009, č.j. 1 Co 410/2008 - 166, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému ve výroku III., jestliže jím byla zamítnuta žaloba co do částky 4.950.000,- Kč, a dále ve výroku II. a III., a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008, č.j. 37 C 156/2003-129, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. srpna 2008, č.j. 37 C 156/2003-156, ve výroku III., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 4.950.000,- Kč, a dále ve výroku V., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2008, č.j. 37 C 156/2003-129, ve znění opravného usnesení ze dne 14. srpna 2008, č.j. 37 C 156/2003-156, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal přisouzení omluvy prvního žalovaného, výrokem II. uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen (obč. zák.“) částku 20.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu v části, aby prvnímu žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci z titulu této náhrady další částku ve výši 4.980.000,- Kč, výrokem IV. zamítl žalobu, pokud žalobce požadoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích též proti druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému, výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným a konečně výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a ostatními žalovanými.
K odvolání žalobce proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2009, č.j. 1 Co 410/2008 - 166, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že prvnímu žalovanému bylo uloženo zaslat žalobci omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a současně tomuto žalovanému uložil zaplatit žalobci (z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích) další částku ve výši 30.000,- Kč; jinak v dalším ve vztahu k prvnímu žalovanému napadený rozsudek potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným před soudem prvního stupně a výrokem III. o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi týmiž účastníky. Výroky IV. a V. se vztahují k náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a zbývajícími žalovanými.
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že v řízení před soudem prvního stupně byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, konkrétně do jeho tělesné integrity a zdraví, při zákroku příslušníků Městské policie v souvislosti s dopravním přestupkem řidičky E. P. dne 29. listopadu 2002, jehož se účastnil žalobce jako její spolujezdec. Odpovědnost prvního žalovaného podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. byla s přihlédnutím k ustanovení §420 odst. 2 téhož zákona dovozena ze skutečnosti, že k neoprávněnému zásahu došlo v souvislosti s (nezákonným) plněním úkolů Městské policie při zachování věcné, místní a časové souvislosti (s realizací úkolů prvního žalobce). Za tohoto stavu dospěl k závěru, že ve své podstatě je důvodný vůči tomuto žalovanému jak uplatněný nárok na přisouzení omluvy, tak i nárok na přiměřenou finanční satisfakci.
V případě relutárního zadostiučinění odvolací soud dospěl k závěru, že soudem prvního stupně přiznaná náhrada nemajetkové újmy v penězích je nepostačující. Poukázal na ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. (zřejmým nedopatřením zmíněn §13 odst. 3 o.s.ř.), podle něhož při rozhodování o výši náhrady je třeba přihlížet ke všem okolnostem dané věci. Na tomto místě uvedl, že „shodně se soudem prvního stupně akceptuje i určitý podíl žalobce na vzniklém konfliktu, jestliže se zapojil do projednávání přestupku, jehož nebyl účastníkem. Naproti tomu však okolnost, že bylo zasaženo do fyzické integrity žalobce a rovněž tak i do jeho zdraví, a to příslušníky Městské policie, kteří by měli zabezpečovat veřejný pořádek (zák. č. 553/1991 Sb. o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů), považuje za zvlášť závažný zásah. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy však přihlíží i k tomu, že žalobci se dostává morální zadostiučinění formou omluvy, což je základní prostředek zadostiučinění, že žalobce se dostalo zadostiučinění i trestním řízením, v němž došlo k pravomocnému odsouzení třetího žalovaného za zneužití pravomoci veřejného činitele a rovněž i k tomu, že uspěl i se svoji žalobou na náhradu škody. Konečně přihlíží i k tomu, že náhrada nemajetkové újmy má pouze zmírnit následky neoprávněného zásahu a má být i přiměřená podle §13 odst. 1 obč. zák. Z tohoto pohledu za přiměřenou považuje náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000 Kč.“.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2009, č.j. 1 Co 410/2008 - 166, byl doručen zástupci žalobce dne 16. března 2009, přičemž právní moci nabyl dne 20. května téhož roku.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti jeho výroku, jímž byl zčásti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. ve vztahu k prvnímu žalovanému, podal žalobce v pondělí dne 18. května 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Mimo jiné trvá na tom, že nemůže obstát argument soudů obou stupňů o spoluzavinění žalobce, neboť je to v rozporu se základními principy, jimž je podřízeno postavení policie v demokratickém právním státě. Žalobce je přesvědčen, že brutální zákrok strážníků, jímž mu byla způsobena četná zranění, která si vyžádala žalobcovu hospitalizaci, nemůže být zmírněn částkou v řádu desítek tisíc korun. Satisfakční působení omluvy je jen omezené a stejně tak není dostatečně účinným prostředkem nápravy fakt, že jeden ze tří strážníků byl v souvislosti se zákrokem proti žalobci pravomocně odsouzen pro trestný čin. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě je dovoláním napaden výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl zčásti potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Jestliže žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., má dovolací soud za to, že v souzené věci předpoklady tohoto ustanovení naplněny skutečně jsou, neboť podle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu při výkladu ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), takže v tomto smyslu rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Úspěšně se žalobou podle ustanovení §13 obč. zák. může postižená fyzická osoba domáhat v souvislosti s utrpěným zásahem do jejího práva na ochranu osobnosti, příslušného zadostiučinění, pokud je v žalobě uplatní jako přiměřené. Neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (resp. též obsah) zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřené (nebo je přiměřená pouze částečně), resp. postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto třeba zamítnout (podle okolností buď zcela nebo zčásti).
Je-li uplatněn požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z., je na soudech zjistit v prvé řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověření toho, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak podle celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů.
Přiznání zadostiučinění v penězích soudem předpokládá naplnění řady zákonných předpokladů, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ individualizovány. Určujícím je mimo jiné především zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně zejména vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako závažnou. Právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč.zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku sice obecně konstatuje, že shledal neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce, avšak dovolací soud má za to, že odvolací soud tento výrok ve věci samé odůvodnil s ohledem na charakter a dopad zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce ve své podstatě v zásadě jen velmi obecně, a tím prakticky nedostatečně, a aniž by současně logicky a přehledně vysvětlil míru naplnění předpokladů výše zmíněného ustanovení obč. zák.
Především je to bez bližšího vysvětlení a rozvedení naznačená okolnost „ podílu žalobce na vzniklém konfliktu, jestliže se zapojil do projednávání přestupku“. Dovolací soud je přesvědčen, že pouze takto neurčitě nastíněný děj nelze dávat do souvislosti s hrubým zásahem do práva na ochranu osobnosti žalobce, jehož se dopustili příslušníci městské policie prvního žalovaného. Odvolací soud sice jinak zcela správně bezprostředně odkazuje na zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož by příslušníci této policie měli zabezpečovat veřejný pořádek, takže se mu zásah obecně jeví jako zvlášť závažný, avšak i v tomto případě setrvává pouze na tomto obecném konstatování bez bližšího vymezení míry zásahu do osobnostní sféry žalobce. Zmínka odvolacího soudu o tom, že přihlíží k satisfakční úloze zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. je pak sice případná, avšak je nepochybné, že tak byl povinen činit především při úvaze vyplývající z ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. jak dalece se zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. jeví či nejeví postačujícím, a zda jsou tedy vůbec dány předpoklady pro úvahu o přiznání satisfakce ve formě relutární náhrady nemajetkové újmy. Skutečností pak též je, že řazení faktu trestního odsouzení mezi možné satisfakční prostředky v návaznosti na zásah proti osobnostní integritě fyzické osoby je jistě nezpochybnitelným faktem (což nachází odraz v judikatuře soudů řešící problematiku osobnostních práv, a to včetně dovolacího soudu), avšak přesto dovolací soud opakovaně zdůrazňuje, že je třeba k jejím možným účinkům přistupovat uvážlivě a diferencovaně podle okolností konkrétního případu a teprve na základě odpovídajících skutkových zjištění dovozovat míru, v jaké mohla v jedinečném případě a ve vztahu k výslovně určené fyzické osobě (vymezené i jejími osobními vlastnostmi a psychickým ustrojením) tato satisfakce působit (resp. spolupůsobit) na zmírnění následků zásahu. To však odvolací soud v dané věci neučinil. Nadto nelze přehlédnout, že v dané věci tato forma satisfakce by se ve své podstatě nevztahovala bezprostředně k prvnímu žalovanému (byť za trestný čin byl v tomto případě odsouzen její pracovník). Faktem sice zůstává, že důsledky zásahu mohou u fyzické osoby pomoci zmírnit i některé okolnosti, které se budou nacházet mimo sféru fyzické nebo právnické osoby, o jejíž odpovědnost v řízení jde, avšak i zde je třeba tuto okolnost náležitě pojmenovat a na základě konkrétních skutkových okolností případu zdůvodnit, jak se tato skutečnost promítá do úvahy o opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
S ohledem na uvedené skutečnosti je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze v uvedeném výroku pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v tomto výroku ve věci samé a v odpovídajících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí v příslušných výrocích a věc vrátil v tomto rozsahu zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. prosince 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu