ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2125.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2125/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce R. Č., zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 7, proti žalovaným 1) A. N., a 2) M. N., obou zastoupených Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/707, o odporovatelnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 8 C 115/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. prosince 2008, č. j. 60 Co 465/2008-211, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení prvnímu žalovanému a druhé žalované společně a nerozdílně, k rukám Mgr. Martina Zvoníčka, advokáta se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/707, částku 3.870,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 18. prosince 2008, č. j. 60 Co 465/2008-211, k odvolání žalobce potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 31. července 2008, č.j. 8 C 115/2006-190, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neúčinnosti dohody o vrácení darovaných nemovitostí sepsané formou notářského zápisu Nz 87/2006 ze dne 20. 2. 2006 mezi Bc. J. S. a žalovanými, kterou žalovaní nabyli do společného jmění manželů nemovitosti, dále vyjmenované ve výroku a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se zjištěným skutkovým stavem a právními závěry soudu prvního stupně o nemožnosti odporovat ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), protože úkony, které zkracovaly uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce neučinila Bc. J. S. jako dlužník žalobce, ale pouze žalovaní svým jednostranným právním úkonem. Žalobou podle tohoto ustanovení může totiž odporovat věřitel pouze těm právním úkonům, které učinil jeho dlužník.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 27. března 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je přesvědčen, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo procesní vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Dovolatel vymezuje tyto otázky zásadního právního významu:
- zda může dárce s obdarovaným uzavřít dohodu o vrácení daru“ s odkazem na ustanovení §630 obč. zák., že obdarovaný se k dárci chová tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy (zda uzavření takové dohody mezi dárcem a obdarovaným podle citovaného ustanovení není pojmově vyloučeno),
-
- zda v případě, že takovou dohodu lze uzavřít, pak „dohoda“ je jednostranným právním úkonem dárce, jímž se tento podle ustanovení §630 obč. zák. domáhá vrácení daru, či zda je tuto třeba chápat jako právní úkon dvoustranný,
- v případě, že v obecné rovině může dárce s obdarovaným uzavřít dohodu o vrácení daru s odkazem na §630 obč. zák., zda taková dohoda vyvolává právní účinky podle tohoto ustanovení, tj. zrušení darovací smlouvy, aniž by z této dohody byly zřetelné konkrétní skutečnosti zakládající tvrzené hrubé porušení dobrých mravů,
- v případě, že by v obecné rovině mohl dárce s obdarovaným uzavřít dohodu o vrácení daru, v jejímž textu by byl obecný odkaz na §630 obč. zák., aniž by v ní zároveň bylo vymezeno konkrétní závadné jednání obdarovaného vůči dárci hrubě porušující dobré mravy podle tohoto ustanovení, zda lze takovou dohodu posoudit nikoli jako úkon, jímž se dárce domáhá po obdarovaném vrácení daru, ale jako (inominátní) dohodu o zrušení darovací smlouvy či dohodu o vrácení daru, na základě níž vznikne povinnost obdarovaného převést vlastnické právo k daru zpět na dárce.
Na závěr dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil zástupce žalovaných a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a navrhl dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z obsahu napadeného rozhodnutí se pak podává, že odvolací soud na danou věc správně a přiléhavě aplikoval ustanovení §42 obč. zák. ve spojení s §630 téhož zákoníku.
Podle ustanovení §630 obč. zák. se může dárce domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. V tomto případě jde o vrácení daru jednostranným právním úkonem dárce. Využije-li dárce (za splnění uvedených předpokladů) tohoto svého práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Tímto okamžikem se obnovuje původní právní stav, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci a obdarovaný se tak stává neoprávněným držitelem povinným věc mu vydat. Povinnost obdarovaného vrátit to, co bylo předmětem darování, pak není závislá na tom, zda dárce uplatnil právo na vrácení daru u soudu. Lze proto shrnout, že k zániku darovacího vztahu dochází na základě dvou po sobě následujících právních skutečností, tj. hrubého porušení dobrých mravů chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny a konečně jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému. Již z tohoto důvodu proto dovolatelem formulované právní otázky nejsou způsobilé k hodnocení napadeného rozsudku jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak v daném případě nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobce nemá na náhradu těchto nákladů právo, zatímco žalovaným v tomto řízení vznikly náklady spojené s jejich zastoupení advokátem. Ty spočívají v paušální odměně ve výši 2.250,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006), zvýšené o 30% podle §19a citované vyhlášky na částku 2.925,- Kč a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.225,- Kč, což po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty je představováno částkou 3.870,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu