ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2207.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2207/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 207/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. října 2010, č.j. 73 Co 183/2010-111, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24.
Odůvodnění:
Žalobce (dne 4. června 2008) podal u Okresního soudu v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) žalobu, jíž se domáhal určení neplatnosti označené smlouvy, dále určení, že v žalobě označené pozemky jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce, a konečně uložení povinnosti žalovanému, aby vyklidil do tří dnů od právní moci rozsudku specifikované pozemky; přitom (pokud jde o narativní stránku žaloby) poslední žalobní požadavek žalobce pouze odůvodnil tím, že „se...domáhá vyklizení nemovitostí, aby mohl nadále plnit svá práva a povinnosti správce nemovitostí státu i ve vztahu k předmětným pozemkům.“ Jak vyplývá z obsahu spisu, následně žalobce (podáním doručeným soudu prvního stupně dne 16. října 2009 – viz č.l. 37 a násl.) vzal jednak žalobu o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zpět a dále také uvedl, že „Upřesňuje se žalobní návrh pod bodem III. tak, že se vyjadřuje vzájemná podmíněnost vrácení plnění z neplatné smlouvy v návaznosti na ustanovení §457 obč. zákoníku a další právní předpisy.“ Navrhl „upřesnit“ žalobní návrh tak, že kromě již navrhované povinnosti žalovanému vyklidit označené pozemky, se také navrhuje, aby soud zavázal žalovaného povinností předat označené pozemky žalobci „proti vrácení (zaplacení) částky 37.056 Kč, která se za každý započatý kalendářní měsíc, počínaje měsícem listopadem 2009 do předání pozemků, snižuje o částku 286 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.“ V další části podání pak žalobce učinil obšírné právní zdůvodnění, proč se domáhá zmíněného „upřesnění žaloby“ (žalobce se vyjádřil k otázkám, jež se týkají vzniku držby u žalovaného, vyklizení nemovitostí, vrácení nemovitostí a kupní ceny, užívání nemovitostí atd.). Z formulace vyhlášeného usnesení soudu prvního stupně, jak je zachycena v protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 20. října 2009 (na č.l. 49 a násl.) – „Připouští se změna pepitu (správně petitu) bodu 3 žaloby podle znění ze dne 14. 10. 2009 na č.l. 37 poslední odstavec dole a č.l. 38 (vše bod II tohoto pozměňovacího návrhu“ – je zřejmé, že soud připustil změnu žaloby (původně žalobcem formulované pouze na vyklizení označených pozemků) tak, že předmětem řízení je nyní spor o vyklizení pozemků žalovaným a jejich předání (žalovaným) žalobci oproti vrácení (zaplacení) částky 37.056 Kč, jež se má za každý započatý kalendářní měsíc, počínaje měsícem listopadem 2009 do předání (označených) pozemků, snižovat o částku 286,- Kč. Skutková tvrzení, z nichž by bylo možno odvodit tento (nový) žalobcův požadavek však (tj. v rámci změny narativní stránky žaloby) předmětem uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly. Nalézací soud při tomto jednání dále usnesením zastavil řízení o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. října 2009, č.j. 20 C 207/2008-63, určil, že Česká republika je vlastnicí a žalobce správcem označených pozemků (výrok I.), dále uložil žalovanému povinnost, že „je povinen vrátit, tj. vyklidit a vyklizené žalobci předat“ označené pozemky, a že „žalobce je povinen proti vyklizení shora uvedených pozemků zaplatit žalovanému částku 37.056,- Kč, která se za každý započatý kalendářní měsíc, počínaje měsícem listopadem 2009 do předání pozemků snižuje o částku 286,- Kč (měsíčně), a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ (výrok II.) Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Meritorní výrok II. soud prvního stupně odůvodnil s tím, že se ztotožnil s rozhodnutím Nejvyšší soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, řešícím vzájemnou podmíněnost a vázanost práv a povinností vyplývající z §457 obč. zák. Vyložil také, že „chápe institut vyklizení předmětných pozemků nejen jako součást ochrany vlastnického práva, ale zejména jako jediný možný právní prostředek, který zaváže žalovaného plnit vzájemnou restituční povinnost, kterou ukládá účastníkům neplatné smlouvy zákon (§457 obč. zák.). Žalovaný musí být zavázán vyklizením předmětných pozemků, aby tak i on splnil a vrátil to, co získal z neplatné kupní smlouvy. Podle ustanovení §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Jde tedy o závazky vzájemně podmíněné a na sebe vzájemně vázané, při nichž se plnění může domáhat jen ten, kdo již sám dluh splnil anebo je ochoten a schopen jej splnit. Povinnost žalobce vrátit žalovanému kupní cenu je proto ze zákona nárokem podmíněným jako vzájemným závazkem žalovaného, aby to, čeho se mu dostalo za kupní cenu z neplatné kupní smlouvy, vrátil žalobci. Jinak by byl i nadále žalovaný bezdůvodně obohacen a jeho bezdůvodné obohacení by trvalo i nadále. Tato vzájemná vázanost musí být obsažena i ve výroku rozsudku, aby i v případě jeho výkonu vzájemná povinnost oprávněného mohla být respektována (§262 odst. 1 o. s. ř.)...“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. října 2010, č.j. 73 Co 183/2010-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. tak, že předmětnou žalobu [o vrácení, tj. vyklizení a předání předmětných pozemků oproti vrácení (zaplacení) předmětné částky] zamítl (výrok I.), výrokem II. deklaroval, že „Ve výroku I. zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen“ , a navazujícími výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek. Odvolací soud navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně správně poukázal na to, že ustanovení §457 obč. zák. představuje ve vztahu k §126 obč. zák. ustanovení speciální, a proto je třeba je použít všude tam, kde jde o vrácení (vydání) věci přijaté žalovaným z neplatné smlouvy. Měla-li smlouva mít i věcně právní účinky, z nichž plynula pro obě strany povinnost nějakého plnění a toto plnění bylo poskytnuto, pak je třeba vracet i takové plnění. Vždy záleží na povaze smlouvy a na tom, co bylo mezi účastníky ujednáno a následně plněno. Odevzdání (v katastru nemovitostí evidované) nemovitosti kupujícímu se děje provedením vkladu do katastru nemovitostí a vlastním předáním nemovitosti, které probíhá v závislosti na ujednání mezi účastníky, buď sjednaným formálním způsobem (odevzdáním klíčů od budovy, sepsáním protokolu apod.) nebo mlčky (obvykle u volně přístupných pozemků). Podobně děje se i vrácení nemovitosti prodávajícímu, je-li kupní smlouva neplatná. Povinností kupujícího je v takovém případě ve smyslu §451 a §457 obč. zák. nemovitosti odevzdat prodávajícímu, což zahrnuje jednak faktické předání nemovitosti a jednak zápis (záznam) v katastru nemovitosti tak, aby jako vlastník byl znovu evidován prodávající (odvolací soud v této souvislosti odkázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 797/2008 publikované v el. právním systému ASPI“ ). Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že „V daném případě vyplývá ze shodných tvrzení účastníků, že se odevzdání předmětných pozemků žalovanému dělo provedením vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného a ve shodě s kupní smlouvou, která speciální formu neupravovala, pouze mlčky učiněným předáním. Požadavek na vyklizení pozemků ve smyslu §457 OZ se tedy musí opírat buď o tvrzení, že ze strany žalovaného nebyly pozemky ani jen mlčky vráceny, nebo o tvrzení, že žalovaný znemožňuje žalobci výkon práva pozemky držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi nebo do výkonu těchto práv zasahuje.“ Žalobce opírá žalobu pouze o tvrzení, že předmětné pozemky mu nebyly žalovaným předány, nespecifikuje však, jakou formou by mělo k předání dojít. I přes poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. žalovaný ani odvolacímu soudu nenabídl tvrzení o tom, že ze strany žalovaného dochází ke konkrétním zásahům do vlastnického práva k uvedeným pozemkům. Protože pro úspěch žaloby neobstojí holé (žalobcovo) tvrzení o tom, že nemovitosti nebyly vráceny, přičemž žalobce nedoplnil skutková tvrzení tak, aby bylo zřejmé, že mu žalovaný znemožňuje výkon vlastnického práva nebo do výkonu těchto práv zasahuje, nebylo možné podané žalobě vyhovět. Odvolací soud dodal, že o zamítnutí žaloby bylo možné rozhodnout i přesto, že nebylo okresním soudem žalobci poskytnuto poučení o jeho procesní povinnosti tvrdit konkrétní zásahy do práva k pozemkům ze strany žalovaného, jakož i poučení o následcích nesplnění dané povinnosti. Toto poučení totiž bylo žalobci poskytnuto v průběhu jednání před odvolacím soudem a žalobce přesto setrval na stanovisku, že pro úspěch žaloby nemají taková tvrzení význam.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalobce podává dovolání především z toho důvodu, že „předmětem řízení je posouzení dosud výslovně neřešené otázky, zda vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy je povinen i ten účastník, který na svou obranu uvádí, že nemovitosti neužívá a že se ztrátou vlastnického pocitu u něj zanikla i držba a zcela nově nastolená právní otázka, zda vrátit plnění z neplatné smlouvy může kupující konkludentně.“ V další části svého dovolání žalobce polemizuje s právním názorem odvolacího soudu a s odkazem na značné množství soudních rozhodnutí argumentuje ve prospěch relevantnosti podaného dovolání. Vytýká také odvolacímu soudu, že na žalobcovu argumentaci, obsahující označenou judikaturu, odvolací soud ve svém rozhodnutí nereagoval, resp. nijak se s ní nevypořádal, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky. Žalobce rovněž poukazuje na pochybení odvolacího soudu při realizaci poučovací povinnosti. Vytýká dále odvolacímu soudu, že dovoláním napadený meritorní výrok potvrdil na základě právního názoru nejen odlišného od soudu prvního stupně (že se nejedná o synallagmatický vztah), ale zcela nového (v možnosti konkludentního vrácení plnění z neplatné smlouvy), který účastníkům řízení nezpřístupnil, a aniž dokazování sám zopakoval. Žalobce zastává právní názor, že „Povinnost vrátit vše, co z neplatné smlouvy dostal, nemůže žalovaný splnit ani vývodem, že žalobci v uchopení se držby nebrání, neboť vzájemnou právní povinnost (ve smyslu ustanovení §457 obč. zákoníku), vyjádřitelnou slovy »dávám, aby dal«, resp. »jsi povinen dát a musíš si vzít«.“ Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) vyhověl podanému dovolání v intencích dovolacího petitu.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím svého advokáta) odmítl uplatněnou dovolací argumentaci žalobce. Zdůraznil, že pokud na žalobou dotčených nemovitostech nemá žádné věci, pozemky neužívá, nevstupuje na ně, neoplotil je, neopatřil je žádnými uzávěrami, považuje svou povinnost vůči žalobci za splněnou a žalobce se vyklizení takové nemovitosti úspěšně domáhat nemůže (žalovaný odkázal na k této problematice se vztahující judikaturu dovolacího soudu). Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Po zjištění, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti meritornímu (měnícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu je sice přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, avšak není důvodné.
Předně dovolací soud konstatuje, že v předcházejícím (odvolacím) řízení nezaregistroval žádnou (jinou) vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci . Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud v řízení (v procesní reakci na tvrzení žalobce, že „žalovaný předmětné pozemky užívá“ ) ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. přistoupil k realizaci poučovací povinnosti žalobce, který však setrval – ostatně jako v níže cit. věci – na právním názoru, že „nebude navrhovat ke svému tvrzení žádné důkazy“ , neboť „Je přesvědčen, že..důkazní povinnost nemá (a) požadavek soudu je v rozporu se zákonem i judikaturou.“ Za této procesní situace, což se stalo pro rozsouzení věci zásadně významné, odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že žalovaný předmětné pozemky neužívá a tyto jsou volně přístupné. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci §457 obč. zák. v dané věci byly splněny a proto podané žalobě, odvolací soud dospěl k závěru opačnému. Tento právní závěr odvolacího soudu je správný, neboť odpovídá skutkovým zjištěním i judikatuře Nejvyššího soudu. Přitom sama okolnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku explicitně nereagoval na značné množství (rozličné) judikatury, jíž žalobce užil na podporu své žalobní konstrukce, nenaplňuje důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť v poměrech dané skutkové věci byla tato judikatura nepoužitelná, resp. tvrzený žalobní nárok nepodporovala; žalobci se proto ani prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit.
Nejvyšší soud totiž (ve skutkově obdobné věci mezi týmiž účastníky) v rozsudku ze dne 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010 (který je dostupný pro veřejnost na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), judikoval (ve stručnosti shrnuto z vyloženého právního názoru), že jestliže vlastnické právo žalobce (roz. Pozemkového fondu České republiky) k volně přístupným a žalovaným (roz. žalovaným i v této věci) neužívaným pozemkům bylo pravomocně deklarováno soudním rozhodnutím, je žaloba na jejich vyklizení (coby způsobu předání, resp. uchopení jejich držby) nedůvodná. Nutno zdůraznit, že proti tomuto rozsudku dovolacího soudu byla (žalobcem) podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. IV. ÚS 1496/11 (usnesení je veřejnost dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu – www.nalus.usoud.cz), odmítl mj. s tím, že: „V posuzované věci dovolací soud na základě soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí, poté, co poukázal na dispoziční zásadu vyjadřující vázanost soudu žalobou – v daném případě, jak konstatoval dovolací soud, stěžovatelem nejen skutkově vymezenou, ale též právně kvalifikovanou jako žalobu ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. – řádně a dostatečně objasnil, z jakých důvodů neshledal dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podrobně rozvedl své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení §457 obč. zák., včetně vysvětlení právního institutu držby a problematiky tzv. uchopení držby. Učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným způsobem, tj. ústavně souladným způsobem, Za stavu, kdy vlastnické právo stěžovatele k předmětným pozemkům bylo pravomocně deklarováno soudním rozhodnutím a při skutkovém zjištění, že pozemky jsou volně přístupné a neužívá je žalovaný ani případní nájemci – opak netvrdí stěžovatel ani v ústavní stížnosti – považuje Ústavní soud napadené rozhodnutí za ústavně konformní, a nelze tak stěžovateli přisvědčit v tom, že jím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, jichž se dovolává.“
Vzhledem ke skutkové a právní totožnosti této věci s posledně zreferovaným případem proto postačí na posledně citované rozhodnutí (též) ve světle uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu zcela odkázat, neboť je zjevné, že žalobce i v této věci opětovně a nedůvodně uplatňuje stejnou právní argumentaci, kterou s neúspěchem již použil v jiné (nyní již pravomocně rozsouzené) věci.
Pokud pak žalobce v průběhu dovolacího řízení v doplňujícím podání (ze dne 8. září 2011) tvrdil, že se mu „nyní podařilo získat kopii nájemní smlouvy ze dne 2. ledna 2008 č. 215087411, na jejímž základě žalovaný D. Z. zřídil ve prospěch B. K. užívací právo k pozemku parc. č. 1012 v k. ú. S. u R., který je jedním z pozemků, které byly předmětem neplatné kupní smlouvy č. 1022740411, a jejíž vrácení se žalobce domáhá svým synallagmatickým návrhem“ , nebylo možno k této skutkové novotě a přiloženému listinnému důkazu přihlédnout a ani cit. listinou provést dokazování (srov. §241a odst. 3, §243a odst. 2 o. s. ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 4.500,- Kč (§2 odst. 1, §8 ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 960,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.760,- Kč je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 15. prosince 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu