ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2454.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2454/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 198.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 260/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, č.j. 30 Co 244/2009 – 41, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 2. 2009, č.j. 23 C 260/2007 – 30, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 198.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 195/2004.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce se žalobou podanou dne 27. 8. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 8 a vedenou pod sp. zn. 22 C 195/2004 domáhal na státu náhrady škody, kterou mu měl způsobit Český úřad zeměměřičský a katastrální nesprávným úředním postupem. Dne 25. 1. 2005 se ve věci konalo první jednání, které bylo na žádost žalované odročeno na 1. 4. 2005, kdy byl vyhlášen zamítavý rozsudek. Dne 26. 8. 2005 vyznačil soud prvního stupně na rozsudku doložku právní moci ke dni 29. 7. 2005. Dne 10. 4. 2008 sděluje žalobce předsedovi soudu, že dne 20. 7. 2005 podal proti rozsudku odvolání, které ovšem nebylo založeno do spisu. Na výzvu soudu předložil žalobce odvolání datované dne 20. 7. 2005 a arch odeslané pošty. Spis byl odvolacímu soudu předložen dne 7. 8. 2008, ten potvrdil rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem s právní mocí dne 23. 10. 2008.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení došlo k prodlevě mezi podáním odvolání a předložením věci odvolacímu soudu, ovšem tuto prodlevu nelze přičítat bez dalšího soudu. Konstatoval, že již nelze zjistit, zda byla chyba na straně soudu či pošty, která přepravovanou zásilku nedoručila. Za významný přitom soudy považovaly postup žalobce, který se o osud odvolání po dobu téměř tří let nezajímal a zůstal zcela pasivní, což nepochybně vedlo k prodloužení délky řízení. Proto odvolací soud uzavřel shodně se soudem prvního stupně, že nebylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené době.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a opírá je o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů, jakož i o ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro vadu řízení. Brojí proti tomu, že soudy byť konstatovaly průtah v řízení, neuznaly jeho nárok na odškodnění nemajetkové újmy. Nesouhlasí s tím, že hodnotily význam předmětu řízení pro jeho osobu jako marginální. Namítal, že Evropský soud pro lidská práva (dále také „ESLP“) za přiměřenou délku soudního řízení považuje dobu šesti měsíců a při odškodňování vychází z částky 1.000 – 1.500 EUR za jeden rok trvání řízení s možností dalšího zvýšení či snížení dle určitých kritérií. Za otázku zásadního významu považuje, zda v českém právu je nutné aplikovat výše uvedené právní závěry ESLP. Má za to, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť soud prvního stupně bezdůvodně zadržel odvolání žalobce. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil oba dotčené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolatel předkládá dovolacímu soudu jednu otázku, kterou vymezil rozsah dovolacího přezkumu a jež se týká postupu při stanovení výše odškodnění imateriální újmy v případě nesprávného úředního postupu. Ta však není zásadně právně významná, neboť na jejím řešení odvolací soud svůj rozsudek nezaložil. Zásadní pro hodnocení nároku žalobce bylo totiž zjištění, zda v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Až v případě kladné odpovědi na tuto otázku, na kterou však soudy obou stupňů zodpověděly záporně, by bylo možno vést úvahy o formě přiměřeného zadostiučinění za porušení daného práva, popř. v penězích vyjádřené výši tohoto zadostiučinění, jak se toho dožaduje žalobce. Vyřešení žalobcem předložené otázky se proto nemůže projevit v jeho poměrech, což činí dovolání ve smyslu
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Již ze znění §237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), kterou však žalobce v dovolání nijak nekonkretizuje, není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, jenž je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. října 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu