ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2522.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2522/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce B. H., zastoupeného JUDr. Stanislavem Janků, advokátem se sídlem v Sokolově, K.H. Borovského č. 63, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 69/2003-57, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 1 Co 168/2005-77, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2004, č.j. 37 C 69/2003-57, vyhověl žalobě podle §13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), aby bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé StB jako osoba uvedená v ustanovení. §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. (dále jen „lustrační zákon“). Dále zamítl žalobu podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., aby žalovaná byla uznána povinnou odškodnit žalobce částkou 5,000.000,- Kč ke zmírnění škod způsobenou mu touto nepravdivou evidencí a výstupem z ní formou lustračního osvědčení. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku ve věci samé výše uvedeného rozsudku Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 1 Co 168/2005-77, rozsudek soudu prvního stupně v uvedené části a ve výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při řešení otázky opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Za plně přiléhavý prostředek obrany proti zjištěnému neoprávněnému zásahu odvolací soud shledal rozhodnutí o neoprávněnosti evidence žalobce, které očišťuje jeho čest a vrací mu jeho vážnost ve společnosti.
Neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv však neshledal v souvislosti s tím, že žalovaná žalobci vydala tzv. lustrační osvědčení, neboť tím plnila povinnost uloženou jí lustračním zákonem. Okolnost, že informace o evidenci žalobce uveřejněná v periodiku „Rudé právo“, pak nebyla v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Odvolací soud konečně připomněl, že předmětem sporu nebylo odškodnění materiální újmy, ale pouze nemajetková újmy vzniklá na právech chráněných ustanovením §11 násl. obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Domnívá se, že odvolání je přípustní podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Poukázal na míru dotčení jeho osobnostních práv a na skutečnost, že nebyly provedeny jím navržené důkazy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů, pokud jimi bylo rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy v penězích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i s názory právní teorie (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp.zn. 30 Cdo 2759/2004, apod.; viz též např. publikaci „prof. JUDr. Karel Knap, CSc., a prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. a kol. „Ochrana osobnosti podle občanského práva „ Linde Praha, a.s. 2004, str. 274 násl.), takže dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. pak nesměřuje k podmínce přípustnosti dovolání. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., když žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu