ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2885.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2885/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.000,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 35 C 161/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2009, č. j. 61 Co 50/2009 – 40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci v záhlaví uvedenou částku, a to z důvodu žalobcem tvrzeného nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – město, pod sp. zn. 1 T 60/2002. Toto trestní řízení bylo vedeno proti žalobci, jenž byl shledán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví a pokusu trestného činu ublížení na zdraví a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku a trest propadnutí věci.
Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že v rámci zmíněného trestního řízení byla provedena dvě hlavní líčení (dne 6. a 9. 11. 2006) v nepřítomnosti obhájce žalobce.
Odvolací soud k tomu – ve shodě se soudem prvního stupně – uvedl, že z obsahu trestního spisu Okresního soudu Plzeň – město, sp. zn. 1 T 60/2002, lze dovodit, že žalobcem napadený postup soudu prvního stupně, který provedl v jím uvedených dnech hlavní líčení bez přítomnosti ustanoveného obhájce žalobce jako obžalovaného, nelze považovat za nesprávný úřední postup. Nedostavil-li se totiž obhájce k hlavnímu líčení, ačkoliv byl k němu řádně předvolán podle §198 odst. 1 a 2 trestního řádu (jak se podává z předmětného spisu), mohl soud konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, neboť v daný okamžik neexistovaly důvody nutné obhajoby obžalovaného ve smyslu §36 trestního řádu. Žalobce v nyní projednávané věci rozhodné podmínky, za nichž trestní soud nepřijal žádost obžalovaného o odročení hlavních líčení, ani nerozporuje.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které doplnil v zákonem předvídané lhůtě, neboť odvolací soud v poučení o možnosti podat dovolání neuvedl, jakou lhůtu k tomu žalobce má. Důvodnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že řízení u soudu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel dále rekapituluje stěžejní body své žaloby, jakož i svého odvolání, přičemž opakuje skutkové okolnosti jím zpochybňovaného trestního řízení. Dodává, že obhájce (advokát) mu byl přidělen Českou advokátní komorou, a měl tedy být přítomen u jednání v této věci. Nebyl-li, došlo k porušení žalobcových práv daných Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod. Dovolatel uvádí: „Vadným postupem soudu mi mohla být způsobena v důsledku psychického strádání značná újma na zdraví, především na mé psychice i na mém fyzickém stavu, neboť trpím závažnou nemocí somatickou, kterou narušuje každý i sebemenší psychický stres.“ Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a plně se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatel ovšem dovolacímu soudu žádnou právní otázku (natož pak zásadního významu), pro níž by dovolání mohlo být shledáno přípustným, nepřekládá. Opakuje pouze výhrady předestřené již soudu prvního stupně a soudu odvolacímu, s nimiž se tyto soudy zcela přiléhavě vypořádaly.
Dovolací soud je nadto vázán rozsahem, ve kterém je rozhodnutí odvolacího soudu napadeno (§242 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel uplatnil dovolací důvod spočívající v tom, že řízení před soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jenž však žádným způsobem nespecifikoval, resp. neuvedl, v čem taková vada v řízeních proběhlých před soudem prvního stupně a soudem odvolacím tkví.
Dovolatel též žádným relevantním způsobem nezpochybňuje závěr nižších soudů, že v jím namítaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Nad rámec odůvodnění pouze dovolací soud konstatuje, že totožnými námitkami dovolatele se zabýval Nejvyšší soud již v rámci řízení o dovolání žalobce jako obviněného ve zkoumaném řízení, přičemž v usnesení ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008, konstatoval, že „konalo-li se ve věci hlavní líčení ve dnech 6. 11. 2006, 9. 11. 2006, 8. 3. 2007 a 26. 4. 2007 bez přítomnosti obhájce obviněného, nešlo o případ, kdy by byla porušena příslušná ustanovení trestního řádu týkající se nutné obhajoby, neboť v tomto období nebyl ohledně obviněného dán žádný důvod nutné obhajoby. Bylo tedy zcela na něm, zda si pro toto období obhájce zajistil či nikoliv, a to případně i prostřednictvím České advokátní komory. Neučinil-li tak a bylo li vedeno trestní řízení bez přítomnosti obhájce, nelze v tom spatřovat porušení práva na obhajobu, jak je zakotveno v trestním řádu, resp. též v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a příslušných mezinárodních úmluvách.“
Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl
(§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu