ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3132.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3132/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Lucií Marelovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalovaným 1) F. K. , a 2) J. K. , zastoupeným JUDr. Ladislavem Tichým, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 331/II, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 90/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č.j. 22 Co 489/2009-196, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalovaným se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. července 2009, č.j. 15 C 90/2008-91, určil, že žalobkyně je vlastnicí „domu č.p. 154 na st. p. č. 152, pozemku st. p. č. 152 (zastavěná plocha a nádvoří), vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk, na LV č. 715 pro obec a k. ú. L. n. C.“ (dále již „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 13. března 2007, sepsaná formou notářského zápisu, na základě které žalobkyně prodala žalovaným předmětné nemovitosti za kupní cenu 500.000,- Kč, jež měla být vypořádána v ročních splátkách po 25.000,- Kč vždy do konce roku, počínaje rokem 2007, pod ztrátou výhody splátek, kdy v části II. citované kupní smlouvy pak žalovaní ve prospěch žalobkyně jako strany oprávněné z věcného břemene zřídili na dobu 40 let právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v bezplatném bydlení v bytě situovaném v domě č. p. 300 v L. n. C. a ve spoluužívání pozemku označeného jako stavební parcela č. 271 k přístupu do domu s majiteli nemovitostí, je ve smyslu §39 obč. zák. (pro rozpor s dobrými mravy) absolutně neplatná.
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nalézací soud dovodil neplatnost převodní smlouvy vzhledem k těmto zjištěným skutečnostem:
1. „V daném případě (...) byla kupní cena nejen třetinová, ale navíc její splatnost byla sjednána ve splátkách po 25.000,- Kč ročně. Kupní cena by tak byla zaplacena až za 20 let, což vzhledem k zdravotnímu stavu žalobkyně je bezpochyby v rozporu s dobrými mravy bez dalšího.“
2. „Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalovaní (...) neměli v úmyslu žalobkyni zaplatit na kupní cenu ničeho.“
3. „Z provedeného dokazování pak rovněž vyplynulo, že veškeré náklady spojené se sepisem vlastní kupní smlouvy, ale i náklady se sepisem závěti, znaleckými posudky nesla žalobkyně. (...) žalovaní nebyli ochotni nést žádné náklady nebo se o ně alespoň podělit. Přitom věděli, že žalobkyně nemá žádné finanční prostředky a že nemovitosti jsou převáděny do jejich vlastnictví za víceméně jednostranně výhodných podmínek.“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č.j. 22 Co 489/2009-121, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem zamítl. Odvolací soud žádné dokazování (zopakování či doplnění důkazů) v řízení neprováděl, vycházel pouze ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, na jehož základě ovšem dospěl k jinému právnímu posouzení věci. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by uzavřená kupní smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V předmětné kupní smlouvě byl zcela přesně vymezen předmět koupě a sjednána kupní cena, která je (sice) nižší, než obvyklá cena převáděných nemovitostí, ovšem nelze než uzavřít, že žalobkyně měla vůli za takto sjednanou kupní cenu nemovitosti převést. K žalobkyní namítaným okolnostem (její zdravotní stav a časové souvislosti), které předcházely uzavření smlouvy u notářky, odvolací soud uvedl, že žalobkyni k uzavření této smlouvy nic nenutilo, mohla si od notářky vyžádat stejnopis vyhotovené kupní smlouvy (roz. koncept smlouvy) s tím, že tuto (tento koncept) podepíše až poté, co se s jejím (jeho) obsahem podrobně a v klidu seznámí. Žalobkyně v řízení ani netvrdila ani neprokazovala, že by k obsahu kupní smlouvy měla při jejím sepisu výhrady a ani z výpovědi notářky JUDr. M. H. takové zjištění nevyplynulo. Vzhledem k tomu, že účastníci kupní smlouvy nebyli v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, byla tato cena sjednána ve výši 500.000,- Kč, přičemž žalobkyni se dostalo dalšího ekvivalentu ve formě zřízení věcného břemene spočívajícího v jejím bezplatném bydlení v bytě žalovaných v domě č.p. 300 v L. n. C. a ve spoluužívání předmětného pozemku na dobu 40 let, čímž žalobkyně fakticky získala právo trvalého bezplatného bydlení v bytě, jehož kvalita byla nepoměrně vyšší, než kvalita bydlení v domě žalobkyně.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č.j. 30 Cdo 2710/2010-162, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že v procesní situaci, kdy soud prvního stupně svůj závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy založil na skutkovém závěru, který vycházel i z dílčích (a z pohledu meritorního rozhodování zásadně významných) skutkových zjištění, že „žalovaní pak neměli v úmyslu žalobkyni zaplatit na kupní cenu ničeho...“ , a dále, že „žalovaní nebyli ochotni nést žádné náklady nebo se o ně alespoň podělit“ , měl ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. přistoupit k zopakování těch důkazů, z nichž uvedená zjištění učinil soud prvního stupně, pokud dovozoval, že je z nich možné – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospět k jiným skutkovým zjištěním, anebo měl v odůvodnění svého rozsudku vyložit, pro jaké důvody k takové důkazní verifikaci nepřistoupil. Dovolací soud dále zdůraznil, že soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (kdy závěr o neplatnosti vztahoval i na smlouvu o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež je obsažena společně s kupní smlouvou na jedné listině) na základě konkrétních skutkových zjištění, okolností, které z jeho pohledu byly podřaditelné pod ustanovení §39 obč. zák. Aplikace §39 obč. zák. postihující konkrétní právní úkon (smlouvu) absolutní neplatností z důvodu, že se příčí dobrým mravům, pochopitelně předznamenává, že soud v řízení učiní odpovídající skutková zjištění, jež takovou aplikační úvahu – že konkrétní právní jednání (chování) koliduje s dobrými mravy, resp. příčí se dobrým mravům – bude vskutku zakládat. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku také uvedl, že v poměrech odvolacího řízení nebude zapotřebí zmíněné důkazní verifikace jen v tom případě, bude-li mít odvolací soud za to, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění (z povahy věci), i kdyby byla prokázána, nemohou být podřaditelná pod dikci §39 obč. zák. jako jednání, které se příčí dobrým mravům. Takové aplikační uvážení musí ovšem odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku seznatelným a přesvědčivým způsobem vyložit (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud posléze v záhlaví citovaným (v pořadí tedy druhým) rozsudkem opět změnil rozsudek soudu prvního stupně, předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zopakoval dokazování označenými listinami, přičemž při rozhodování vycházel z těchto zjištěných skutečností:
„...odvolací soud z notářského zápisu NZ 38/2007, N 38/2007 zjistil, že účastníci dne 13.3. 2007 uzavřeli jednak kupní smlouvu, kterou žalobkyně prodala žalovaným dům č.p. 154 a stavební parcelu č. 152 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 1056 m2 za dohodnutou kupní cenu 500.000,- Kč a žalovaní se zavázali splácet tuto kupní cenu v pravidelných ročních splátkách po 25.000,- Kč, vždy do konce roku, počínaje rokem 2007, pod ztrátou výhody splátek, a dále pak žalovaní ve prospěch žalobkyně jako strany oprávněné z věcného břemene zřídili na dobu 40 let právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v jejím bezplatném bydlení v domě domu č.p. 300 v L. n. C. a ve spoluužívání pozemku označeného jako stavební parcela č. 271 k přístupu do domu s majiteli nemovitostí. Součástí notářského zápisu byla rovněž dohoda se svolením k vykonatelnosti, kde žalovaní svolili s přímou vykonatelností pohledávky z této kupní smlouvy...Z obsahu spisu (shodných tvrzení účastníků) má odvolací soud dále za zjištěno, že před uzavřením kupní smlouvy sepsala žalobkyně dne 26.7. 2006 ve prospěch žalovaných závěť. Žalobkyně trpí tzv. praktickou slepotou a má další zdravotní problémy. Po smrti sourozenců žila sama ve velmi neutěšených bytových poměrech. Žalovaní jí pomáhali, kdy žalovaný 1) prováděl různé opravy a údržbu domu a žalovaná 2) zajišťovala osobní péči o žalobkyni. Žalobkyně se po dohodě s nimi přestěhovala do bytu v jejich domě. Zde měla čisto, uklizeno. Hodnota věcného břemene bydlení byla stanovena částkou 1.500,- Kč za jeden měsíc, což při dohodnutí době trvání věcného břemene (40 let) činí celkem částku 720.000,- Kč.“
Odvolací soud při právním posouzení uvedených skutečností – na rozdíl od soudu prvního stupně – nedospěl k závěru, že by předmětná kupní smlouvy byla postižena (absolutní) neplatností. Konstatoval, že sjednaná kupní cena byla sice nižší, než obvyklá cena převáděných nemovitostí, ovšem nelze než uzavřít, že žalobkyně měla vůli za takto sjednanou cenu nemovitosti převést, když současně získala možnost bezplatného, daleko kvalitnějšího a důstojnějšího bydlení v bytě žalovaných. Sjednaná kupní cena tak nebyla v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se zabýval i tím, zda zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaní neměli v úmyslu žalobkyni zaplatit kupní cenu, a dále, že veškeré náklady spojené nejen se sepisem vlastní kupní smlouvy, ale i náklady spojené se sepisem závěti, znaleckými posudky nesla žalobkyně, mohla vést k závěru o neplatnosti kupní smlouvy, jak dovodil nalézací soud. K tomu uvedl, že tato soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, i kdyby byla prokázána, nemohla mít vliv na platnost předmětné kupní smlouvy, a proto v tomto směru nebylo v odvolacím řízení prováděno (zopakováno) dokazování. Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by uzavřená kupní smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že v napadeném rozsudku opírá své závěry pouze o znovu provedené dokazování notářským zápisem, aniž by se zabýval dalšími důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel při skutkovém a právním hodnocení věci, když tyto další opomenuté důkazy jsou pro rozhodnutí ve věci klíčové. K odvolacím soudem posouzeným okolnostem stran kupní ceny a bezúplatného bydlení žalobkyně coby oprávněné osoby z věcného břemene žalobkyně uvedla, že odvolací soud přehlíží, že věcné břemeno bydlení v bytě žalovaných nelze ani v nejmenším srovnávat s plněním, které by žalobkyně mohla získat prodejem nemovitostí za tržní cenu a za takto získané prostředky by si mohla zajistit podle své volby odpovídající bydlení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy splatnost kupní ceny byla sjednána ve splátkách po 25.000,- Kč ročně, takže kupní cena by byla zaplacena až za 20 let, je toto ujednání vzhledem ke zdravotnímu stavu žalobkyně bezpochyby v rozporu s dobrými mravy bez dalšího. Odvolací soud k tomu uvádí, že soud prvního stupně fakticky dovodil, že splatnost kupní ceny byla sjednána za nápadně nevýhodných podmínek. Tento závěr se však v rozsudku soudu prvního stupně neobjevuje. Odvolací soud se nezabýval okolnostmi, pro které by mohla být uvedená kupní smlouva kvalifikována podle §39 obč. zák. jako neplatná, a za tím účelem neprovedl žádné dokazování, resp. neprovedl dokazování, které by vyvracelo zjištění soudu prvního stupně, jenž právě z okolností uzavírání kupní smlouvy, jakož i z dalších skutečností zjištěných z dokazování dovodil, že žalobkyně byla od uzavření kupní smlouvy se žalovanými vmanévrována samotnými žalovanými. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval okolnostmi uzavírání kupní smlouvy, tedy skutkovými závěry soudu prvního stupně, které vyplynuly z dokazování. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1993/2001) řešící problematiku lichevní smlouvy a závěrem uzavírá, že „Ze všech skutkových okolností případu vyplývá na první pohled patrný rozpor s dobrými mravy, když žalovaní vědomě zneužili absolutní až naivní důvěřivosti, závislosti, nezkušenosti a rozumové slabosti žalobkyně a vmanévrovali jí nejprve k sepisu závěti a poté i k sepisu kupní smlouvy, na základě které získali do svého vlastnictví nemovitosti značné hodnoty prakticky zadarmo. Právě pro takové případy, kdy právní úkon formálně nevykazuje právní vady, je třeba uplatnit mravní korektiv v podobě sankce neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy.“ Z těchto všech vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní (prostřednictvím svého advokáta) ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně uvedli, že odvolací soud se řídil závazným právním názorem dovolacího soudu a jeho závěr o platnosti kupní smlouvy má oporu v provedeném dokazování, když (soudem prvního stupně) shromážděné důkazy nemohou mít na platnost kupní smlouvy žádný vliv, neboť nejsou podřaditelné pod dikci §39 obč. zák. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dostál všem pokynům Nejvyššího soudu a ve svém rozsudku náležitým způsobem v souladu s těmito pokyny vyložil, jakými právními úvahami se při svém rozhodování řídil, nezbývá žalovaným než navrhnout, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že v dané věci bylo dovolání podáno účastníkem řízení ve stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), že obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1, 2 o. s. ř.), je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, avšak – jak bude rozvedeno níže – není důvodné.
Nejvyšší soud se v zásadě ztotožňuje se stručným, avšak věcně výstižným vyjádřením žalovaných k podanému dovolání žalobkyně. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku, odvolací soud důsledně vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, jak byl vyjádřen v předchozím kasačním rozhodnutí, a zcela jasně a přesvědčivě vyložil, proč nepřistoupil k zopakování důkazů ohledně verifikace skutečností, z nichž soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (viz str. 11, odstavec druhý až čtvrtý odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V odůvodnění rozsudku odvolací soud (s jinou formulací) v podstatě dovodil to, co judikoval Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (dostupném veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , resp. publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, ročník 2011), totiž, že platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy, a že nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy. V daném případě však odvolací soud nezjistil žádné (právně významné) skutečnosti, které by ve spojitosti s uvedenou kupní cenou za prodej předmětných nemovitostí, mohly vést k závěru o jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy. Správně přitom odvolací soud přihlédl k obsahu věcného břemene bezúplatného bydlení zřízeného ve prospěch žalobkyně (oprávněné osoby), k jeho hodnotě, jakož i k okolnostem, že žalovaní v předmětné době žalobkyni pomáhali, a že žalobkyně se po dohodě s nimi přestěhovala do bytu v jejich domě, kde měla čisto a uklizeno. Všechna tato zjištění proto dávala podklad odvolacímu soudu k přijatému právně kvalifikačnímu závěru o platnosti převodní smlouvy na straně jedné a současně vytěsňovala případné úvahy, jež by mohly vést k závěru o jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy či o neplatnosti uvedeného právního úkonu z jiného důvodu. Pokud pak v závěru svého dovolání žalobkyně odkazem na judikaturu týkající se tzv. lichevní smlouvy [in concreto na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, jež je veřejnosti dostupný na webových stránkách dovolacího soudu www.nsoud.cz , případně též v Systému právních informací (ASPI) s publikovanou právní větou: „Lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné.“ ] chtěla založit úvahu vedoucí k posouzení jí v dovolání popsaných okolností případu ve smyslu neplatnosti smlouvy pro její případný lichevní charakter, je třeba k tomu uvést, že podklad pro tvorbu takového právně kvalifikačního posouzení zde odvolací soud jednoznačně neměl a nebyl zde ani žádný (relevantní) důvod v tomto směru verifikovat žalobkyní tvrzené okolnosti. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že problematiku tzv. lichevní smlouvy (s reflexí i k posledně citovanému rozhodnutí) rozvedl ve svém rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, a to následujícím způsobem:
„Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku.
Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které - společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání - mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd).
Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává.
Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce.
Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.“
Vzhledem k tomu, co bylo již shora uvedeno, je tedy zřejmé, že odvolací soud vskutku neměl žádné podklady ani pro tvorbu úvahy směřující k otázce tzv. lichevní smlouvy, a to již s přihlédnutím k obsahu věcného břemene bydlení ve prospěch žalobkyně, či ke zjištěným skutečnostem, jež v době před uzavřením kupní smlouvy vypovídaly (ve stručnosti shrnuto) o dobrých vztazích mezi účastníky kupní smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za správný, a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §299 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř., když dovolací soud v daném případě shledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující, aby procesně úspěšným žalovaným nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána. Důvody, jež vedly dovolací soud k aplikaci §150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou spatřovány v okolnostech případu. Žalobkyně má zdravotní komplikace, je nemajetná a byť byla v řízení zastoupena osobou znalou práva (advokátkou), s ohledem na předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu – jak je ostatně zřejmé z obsahu jejího dovolání – se upínala k okolnostem, které z jejího pohledu byly sice významné, nikoliv však z pohledu právního posouzení věci. Přestože tedy z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se zcela zřetelně podávalo, že odvolací soud – vázán právním názorem dovolacího soudu – skutečnosti, na jejichž základě soud prvního stupně přisvědčil žalobě, nepovažoval za relevantní (neboť i kdyby byly prokázány, nic by to nemohlo změnit na platnosti převodní smlouvy), je současně třeba konstatovat, že i v dovolacím řízení u žalobkyně přetrvávaly shora popsané majetkové poměry a její nepříliš uspokojivý zdravotní stav, přičemž (vycházeje z obsahu spisu) žalovaným, vzhledem k jejich celkovým poměrům, nepřiznání náhrady nákladů tohoto dovolání nezpůsobí (v jejich sociální, resp. majetkové sféře) potíže, pro které by shora popsané důvody, jež vedly dovolací soud k výjimečné aplikaci §150 o. s. ř., byly vytěsněny.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu