ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3219.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3219/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce MUDr. D. R., zastoupeného JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalovanému MUDr. M. M., zastoupenému JUDr. Irenou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická 17, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 73/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č.j. 1 Co 444/2008-141, takto:
I. Dovolání žalovaného směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č.j. 1 Co 444/2008-141, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Macha, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2008, č.j. 37 C 73/2007-106, uložil žalovanému, aby zaslal žalobci, České tiskové kanceláři a na své náklady zveřejnil v České televizi v pořadu „Události“, který začíná v 19:00 hodin, nebo v nejbližším reklamním čase následujícím po pořadu „Události“ v České televizi a v televizi Nova v pořadu „Televizní noviny“, který začíná v 19:30 hodin, nebo v nejbližším reklamním čase následujícím po pořadu „Televizní noviny“ v televizi Nova, do třiceti dnů od právní moci rozsudku následující omluvu: „ Omlouvám se MUDr. D. R. za to, že jsem ho dne 20. 5. 2006 na sjezdu delegátů České stomatologické komory zezadu fyzicky napadl a udeřil. Dále se MUDr. D. R. omlouvám za to, že jsem ho dne 20. 5. 2006 na sjezdu delegátů České stomatologické komory poté, co mi veřejně vytkl můj útok zezadu, znovu pokusil fyzicky napadnout úderem pěstí do obličeje a tím jsem způsobil veřejně sledovanou vzájemnou fyzickou potyčku. Lituji, že jsem tímto svým jednáním zasáhl do práva na ochranu cti, důstojnosti a vážnosti MUDr. D. R. MUDr. M. M. “ (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby v omluvě bylo uvedeno „neslušným“ (výrok II.), a aby žalovaný zaplatil žalobci 1.000.000,- Kč (výrok III.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně při svém rozhodování podle ustanovení §11 násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyšel ze zjištění, že dne 20. 5. 2006 na sjezdu České stomatologické komory, který měl žalovaný moderovat, a kterého se kromě lékařů zúčastnili zástupci médií, včetně televizí, žalovaný do mikrofonu prohlásil „Dovolte mi, než začnu moderovat, vyřídit si jednu zcela soukromou věc. Děkuji“ a poté přistoupil k žalobci, kterého udeřil do zátylku a přes ucho a po krátké slovní výměně se vrhl na žalobce a pokusil se jej udeřit pěstí do obličeje. Incidentu, který následně komentovala média a odvysílaly televize, předcházela vzájemná urážlivá vyjádření účastníků. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že popsaným jednáním žalovaného došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce a že přiměřeným zadostiučiněním je přiznání jím požadované omluvy. Pokud současně zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích, poukázal na to, že žalobce sám přispěl ke vzájemnému negativnímu vztahu mezi účastníky svými výroky v médiích, a že v žalobě žádnou zvlášť závažnou újmu netvrdil a ta nebyla ani prokázána provedenými důkazy. Výrok o nákladech řízení odůvodnil §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.).
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku III. do výše 250.000,- Kč a proti výroku o nákladech řízení soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2009, č.j. 1 Co 444/2008-141, a uvedený napadený výrok ve věci samé změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobci částku 100.000,- Kč a co do částky 150.000,- Kč ho potvrdil. Současně nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., které je třeba vzhledem k užití výrazu „zejména“ vykládat tak, že předpokladem pro přiznání zadostiučinění v penězích není pouze ve značné míře snížená důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti. V souzeném případě není postačující přisouzení pouze morálního zadostiučinění formou omluvy, a to již pro zcela nepřípustné narušení fyzické integrity žalobce žalovaným. Kromě toho podle názoru odvolacího soudu předmětným zásahem došlo z objektivního pohledu k porušení důstojnosti žalobce ve značné míře. K zásahu došlo na sjezdu České stomatologické komory za účasti delegátů a za přítomnosti zástupců médií a televizních kamer, kdy žalovaný si byl vědom, že incident bude zaznamenán a šířen široké veřejnosti. Neoprávněným zásahem žalovaného tak došlo i k zesměšnění žalobce, přičemž jako zesměšňující a narušující důstojnost postiženého, by musela vnímat předmětný zásah každá fyzická osoba, která by se ocitla v postavení žalobce. Při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích vycházel odvolací soud z kritérií daných ustanovením §13 odst. 3 obč. zák. Jak uvedl v odůvodnění rozsudku, odvolací soud přihlížel k závažnosti újmy, která se násobila přítomností televizních kamer a následným opakováním incidentu, což žalovaný musel předpokládat, dále k okolnostem, za nichž k újmě na osobnostních právech žalobce došlo v přítomnosti kolegů lékařů. Na druhé straně přihlédl i k postavení obou účastníků jako osob veřejně činných, o nichž je obecně známo, že ve svých mediálních vystoupeních nešetří ostrými kritickými výpady vůči třetím osobám ani vůči sobě navzájem.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 24. března 2009 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne 12. května 2009 včasné dovolání z jehož obsahu vyplývá, že je jím napadán výrok, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Výslovně uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul závěr soudu prvního stupně, že žalobci se nepodařilo prokázat způsobení nemajetkové újmy ve značné míře, že nevzal v úvahu, že si žalobce vzhledem ke svému známému agresivnímu vystupování na veřejnosti vůči třetím osobám sám snižuje svou důstojnost a vážnost ve společnosti, že žalobce měnil velmi rychle stanovisko o svém zdravotním stavu, že žalobce sám vyprovokoval celý incident svými předchozími hrubými urážkami žalovaného a jeho manželky a že při svém rétoricky agresivním vystupování na veřejnosti musí počítat i s určitými formami svépomocných opatření těch osob, které napadl. Domnívá se, že nikoliv peněžitá náhrada, nýbrž omluva by měla být mezi veřejně činnými osobami při vypořádání jejich rozporů soudní cestou zpravidla postačující satisfakcí naplňující společenský účel sledovaný §13 odst. 1 a 2 obč. zák. Odvolací soud podle něj při rozhodování o výši peněžité náhrady nezhodnotil měnící se požadavky žalobce, který svůj původní požadavek na zaplacení částky 1.000.000,- Kč následně sám o sobě překvapivě a výrazně zredukoval na pouhých 250.000,- Kč, stejně jako nevzal v úvahu, že žalobce sám v médiích prohlašoval, že přiznanou peněžitou částku využije „v rámci své finanční pomoci“, tedy pro zvýraznění své osoby při politické kampani. To by pak zpochybňovalo společenskou úlohu náhrady jako osobní satisfakce. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce, který vyvracel jednotlivé dovolací námitky žalovaného a navrhl zamítnutí tohoto dovolání.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným /vydaným/ přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno), uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Bylo již uvedeno, že dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí připomněl, že odvolací přezkum v dané věci byl jen pro posouzení otázky, zda soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění omluvou je či není postačujícím prostředkem obrany za dotčený neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce popisovaným jednáním žalovaného.
Je skutečností, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby, skutečně také vyvolala. V případě, že nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., je třeba zvolit takovou formu zadostiučinění, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a tím současně také účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
Jako přiměřené prostředky obrany shledal odvolací soud jak žalobcem požadovanou omluvu podle §13 odst. 1 obč. zák., tak i přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. Intenzivní dopad do osobnostních práv žalobce podle názoru odvolacího soudu totiž nečiní dostatečným přisouzení pouze tzv. morální satisfakce, ale jsou dány předpoklady pro přisouzení relutární náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž podle §13 odst. 2 téhož zákona pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák., zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost v e společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní) . Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 obč. zák. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu. Za neoprávněný zásah se považuje zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem.
Žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá zadostiučinění podle ustanovení §13 obč. zák., musí vždy znít na určitou jeho formu. Pokud však navržená forma není přiměřená, a tím z hlediska ustanovení §13 obč. zák. postačující a účinná, pak je na soudu žalobu na přiznání navržené formy zadostiučinění zamítnout. Soud při úvaze o patřičnosti navrhované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu ( musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.).
Podle ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. výši finanční náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Určení výše zadostiučinění v penězích se stává předmětem uvážení soudu podle ustanovení §136 o.s.ř., neboť zákon nestanoví jeho konkrétní kvantitativní rámec. Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Je přitom ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je tedy zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit ji na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, č.j. 30 Cdo 1286/2005-169). Je třeba trvat na respektování zásady přiměřenosti přisuzovaného zadostiučinění, která se uplatní nejen u zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák., ale i v případě zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona. Z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být pohlíženo jako na prvořadou satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je zajistit přiměřené, tj. odpovídající a tím i účinné zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kolektiv: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha 2004, str. 191). Současně dopad citelné peněžité sankce, všude tam, kde má podle povahy případu své skutečné místo, bude stimulovat původce neoprávněných zásahů k obezřetnějšímu postupu (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák Občanský zákoník I, komentář, C.H.Beck Praha 2008, str.184).
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu lze dovodit, že vyložené zásady byly při rozhodování o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně plně vzaty v úvahu, zejm. zda a v jaké míře byla dotčena osobnostní práva žalobce, stejně jakou je třeba považovat v této souvislosti za přiměřenou satisfakci, přičemž dovolací soud na tyto důvody odkazuje. Nutno dodat, že se zde nelze ztotožnit s úvahou obsaženou v dovolání (tento svůj názor však dovolatel nikterak blíže nezdůvodňuje), že u osob veřejně činných by obecně neměla přicházet satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. v úvahu, neboť pro ni není zákonného opodstatnění. O přiměřenosti možných satisfakčních prostředků vždy budou rozhodovat seznané okolnosti toho kterého případu.
Dovolací soud se též nemůže ztotožnit s dovolatelovým odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp.zn. 30 Cdo 2971/2000, neboť je v tomto případě fakticky dezinterpretován. Vyzněním uvedeného rozhodnutí byla teze, podle níž „ je-li účelem zadostiučinění podle §13 o.z. reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce , např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou "svémocí" poškozeného. Toto posouzení vychází z předpokladů obsažených v ustanovení §13 o.z.“ . V souzeném případě je si třeba uvědomit, že svémocné zadostiučinění si takto popisovaným (neakceptovatelným) způsobem zajišťoval žalovaný – tedy vystupující v tomto vztahu jako škůdce. Pokud poukazoval na to, že měl být sám poškozeným v jiném vztahu mezi ním a žalobcem (a kdy si takto sám zvolil svémocnou formu zadostiučinění), pak nešlo o předmět daného řízení.
Konečně je třeba poukázat i na skutečnost, že z obsahu dovolání též vyplývá, že žalovaný výrazně polemizuje též se skutkovými závěry (zda jednáním žalovaného došlo ke snížení důstojnosti žalobce a jeho vážnosti ve společnosti ve značné míře) a hodnocením důkazů (z nichž některé jako např. článek v Lidových novinách ze dne 18.2.2009 v řízení nebyly navrženy ani provedeny) odvolacím soudem. Se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení 132 o.s.ř. platí, že samo hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V judikatuře Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1).
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 a 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §16 odst. 2, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 12.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 15.360,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu