ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3302.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3302/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.000,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 12 C 238/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2009, č. j. 18 Co 228/2009 – 97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal v záhlaví uvedené částky jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Okresního soudu Plzeň – město v trestním řízení. Tento nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že v usnesení uvedeného soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 1 T 60/2002, kterým bylo nařízeno pozorování žalobce ve zdravotnickém ústavu, nebylo uvedeno, že stížnost, jež je proti tomuto usnesení přípustná, má odkladný účinek.
Soud odvolací k tomu uvedl, že odkladný účinek stížnosti, kterou žalobce proti tomuto usnesení podal, nastala ze zákona. O této stížnosti rozhodl Krajský soud v Plzni dne 14. 9. 2005 tak, že ji zamítl a až následně, dne 21. 4. 2006, vydal soud prvního stupně usnesení, kterým vzal žalobce do vazby podle §67 písm. a) tr. ř. K namítanému nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nedůvodném vazebním umístění žalobce ve zvláštním oddělení nápravného zařízení tedy nedošlo.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce „v plném rozsahu“ dovoláním, v němž zopakoval, že v usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 1 T 60/2002, nebyl v rozporu s §116 odst. 2 tr. ř. poučen o tom, že stížnost proti tomuto usnesení má odkladný účinek. Nebylo tak vydáno „žádné řádné usnesení s nabytím právní moci o umístění žalobce ve zvláštním oddělení nápravného zařízení ve vazbě, oddělení psychiatrie (…)“. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a „přikázal soudu věc znova projednat tak, jak nařizuje zákon a mezinárodní dohody a Úmluva.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatel ovšem dovolacímu soudu žádnou právní otázku (natož pak zásadního významu), pro níž by dovolání mohlo být shledáno přípustným, nepřekládá. Opakuje pouze výhrady předestřené již soudu prvního stupně a soudu odvolacímu, s nimiž se tyto soudy zcela přiléhavě vypořádaly.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud konstatuje, že i kdyby v uvedeném usnesení trestního soudu absentovalo poučení o tom, že stížnost proti němu má odkladný účinek, a i kdyby takové pochybení bylo považováno za nesprávný úřední postup (což soudy obou stupňů správně vyvrátily), v osobnostní sféře žalobce nemohla tato skutečnost způsobit žádnou újmu, neboť stížnost proti tomuto usnesení žalobce podal, v důsledku čehož usnesení nabylo právní moci až rozhodnutím Krajského soudu v Plzni o zamítnutí stížnosti. To znamená, že k odkladu účinku rozhodnutí ve skutečnosti došlo, a to v souladu se zákonem.
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. března 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu