ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.348.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 348/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně JEDNOTA, spotřební družstvo ve Frýdku - Místku, identifikační číslo osoby 00032379, se sídlem ve Frýdku - Místku, T. G. Masaryka 1101, zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově, Svornosti 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 151/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, č.j. 17 Co 229/2009 – 49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, č. j. 17 Co 229/2009 – 49, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2009, č. j. 26 C 151/2008 – 34, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 3. 2009, č.j. 26 C 151/2008 – 34, zamítl žalobu na zaplacení částky 900.000,- Kč s příslušenstvím jako náhradu nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku –Místku pod sp. zn. 11 C 163/94 bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Vyšel ze zjištění, že žaloba na určení vlastnictví a na určení neplatnosti kupních smluv byla v původním řízení podána k Okresnímu soudu v Ostravě dne 17. 3. 1994. Dne 8. 6. 1994 byla věc postoupena místně příslušnému Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku. V období do 29. 11. 1995 proběhla ve věci dvě ústní jednání a jeden výslech dožádaným soudem. Dne 10. 7. 1997 bylo původní řízení přerušeno do pravomocného skončení trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 23/95. V řízení bylo pokračováno v roce 2005, kdy byla dne 14. 2. 2005 připuštěna změna žaloby. Dne 9. 6. 2006 bylo původní řízení opět přerušeno z důvodu uvedeného výše, bylo v něm pokračováno ústním jednáním dne 13. 3. 2007 a pravomocně skončilo rozsudkem odvolacího soudu dne 16. 4. 2008.
Soud prvního stupně v posuzovaném řízení průtahy neshledal. Konstatoval, že žalobkyně nepodala proti rozhodnutí o přerušení řízení žádný opravný prostředek, nepodala návrh, aby v řízení bylo pokračováno. Nezkoumal průtahy v trestním řízení, kvůli němuž bylo civilní řízení přerušeno, neboť žalobkyně nebyla účastníkem trestního řízení a nemůže tedy „z tohoto řízení žádat nemajetkovou újmu“.
K odvolání žalobkyně odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, k nimž doplnil, že v roce 1996 a na počátku roku 1997 nebyl soud v původním řízení nečinný, ale konal úkony k zapůjčení trestního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě. Uzavřel, že v posuzovaném civilním řízení nedošlo k průtahům. Žalobkyně se mohla domáhat náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem v řízení trestním, i když nebyla jeho účastníkem (§13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb.,
o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ /dále jen „OdpŠk“/). Průtahy v trestním řízení však nelze projednat v tomto řízení, neboť je nelze považovat za průtahy v řízení civilním a mezi žalobkyní tvrzenou újmou vzniklou v civilním řízení a průtahy v trestním řízení chybí příčinná souvislost. Teoreticky by se navíc žalobkyně mohla domáhat náhrady nemajetkové újmy dvakrát, jak za civilní, tak i za trestní řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda lze dovodit nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, které je přerušené z důvodu probíhajícího dalšího řízení, jež je také nepřiměřeně dlouhé. Za dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Argumentaci odvolacího soudu považuje za vnitřně rozpornou, pokud uvedl, že průtahy v civilním řízení nenastaly, ale zároveň dodal, že se žalobkyně teoreticky může domáhat náhrady dvakrát, tedy za civilní i trestní řízení. Je přesvědčena, že pokud bylo civilní řízení logicky přerušováno, neměla důvod podávat odvolání proti usnesení o přerušení. Má za to, že přerušením řízení na cca deset let se hodnověrnost většiny důkazů snížila na minimum a nelze učinit jiný závěr, než že délka civilního řízení nebyla přiměřená a nárok na odškodnění podle §31a OdpŠk je dán. Zároveň dodala, že v posuzovaném civilním řízení podala stížnost na průtahy k předsedkyni Okresního soudu ve Frýdku – Místku. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud právně posoudil přiměřenost délky původního řízení, přerušeného do vyřešení podstatné otázky v jiném řízení, a případnou existenci nesprávného úředního postupu v něm ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, který je, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na webových stránkách www.nsoud.cz).
Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nezbytné nejprve určit počátek a konec doby, kterou lze ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou dobu řízení. Vždy je přitom třeba vycházet z celkové délky řízení, nikoli jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Zásadně je tedy třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno (viz část III., bod 3 Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 – dále také Stanovisko).
Po stanovení rozhodné doby je třeba s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk posoudit, zda byla při projednávání věci zachována či překročena doba přiměřená. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, §27).
Dojde-li k přerušení původního řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu (vedlejší řízení), započítává se doba, po kterou je původní řízení přerušeno, do celkové doby jeho trvání. V takovém případě je proto třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě způsobem výše popsaným. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho přerušení byla délka původního řízení nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009.
V posuzované věci bylo proto na soudech obou stupňů, aby se zabývaly přiměřeností délky trestního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě. Soud I. stupně tak neučinil a odvolací soud daný nedostatek nenapravil. Jeho právní posouzení nároku žalobkyně je proto neúplné a tudíž i nesprávné.
I ve vztahu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu, nikoli účastníků, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.). Tomu ostatně slouží i dispozitivnost §109 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud může, nikoli musí v tam uvedených případech řízení přerušit. Z tohoto pohledu samotná skutečnost, že se účastníci proti rozhodnutí soudu o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebránili odvoláním, není právně významná, neboť je výhradně na soudu, zda k přerušení řízení přistoupí či nikoli. K přerušení řízení musí proto soud přistoupit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stejně platí, že soud může v přerušeném řízení, i bez naplnění důvodu jeho přerušení, kdykoliv pokračovat, ukáže-li se dodatečně, že důvod k přerušení není dán, popř. není svou závažností souměřitelný s rizikem porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Otázka, zda poškozený přispěl k celkové délce původního řízení tím, že se proti jeho přerušení nebránil odvoláním, nebo že nenavrhoval, aby v řízení bylo pokračováno, může být hodnocena pouze v rámci posouzení jednání účastníka řízení, kterým k nepřiměřené délce řízení přispěl (srov. §31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). To však pouze tehdy, je-li od počátku zjevné, že důvod přerušení původního řízení nemůže být naplněn (otázka, pro jejíž zodpovězení ve vedlejším řízení bylo původní řízení přerušeno, není ve vedlejším řízení vůbec řešena) nebo vyjde-li nemožnost naplnění důvodu přerušení původního řízení dodatečně najevo (např. ve vedlejším řízení dojde ke změně jeho předmětu a rozhodnutí v něm vydané již nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí v řízení původním) a poškozený, ačkoliv si této skutečnosti musel být vědom, se proti přerušení řízení nebránil, resp. pokračování původního řízení nenavrhl.
Obava odvolacího soudu, že by se žalobkyně mohla duplicitně domáhat odškodnění za nepřiměřenou délku původního řízení a řízení trestního, pro které bylo původní řízení přerušeno, není namístě. Pokud spolu totiž dvě řízení (popř. více řízení) souvisejí natolik úzce, že jedno z nich nemůže být skončeno před tím, než je skončeno druhé (např. řízení o rozvod manželství nemůže být skončeno před pravomocným skončením řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu jejich manželství – srov. §25 zákona o rodině a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009) a v důsledku toho daná řízení po určitou dobu probíhají vedle sebe, je třeba je považovat v rozsahu souběžného průběhu z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné. To stejné platí i tehdy, spočívá-li úzká souvislosti dvou či více řízení v tom, že v jednom z nich je řešena otázka významná pro rozhodnutí druhého z nich. I tehdy je třeba je v rozsahu jejich souběhu, daného přerušením prvního z nich do doby vyřešení potřebné otázky v druhém z nich, vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem prvního řízení v důsledku jeho nepřiměřené délky zůstává stejná a nenásobí se počtem takto souběžných řízení.
Protože právní posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem není správné z důvodů shora vyložených, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. června 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu