ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3528.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3528/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce M. B. , zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kodymova 2526/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 360.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 19/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, č. j. 53 Co 149/2009 – 59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 360.000,- Kč. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v trestním řízení vedeném posléze u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 2/2005.
Trestní řízení proti žalobci trvalo šest let a odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v jeho průběhu k určitým průtahům došlo. Nelze však souhlasit se žalobcem, že se jednalo o průtahy v délce tří let, respektive že trestní stíhání mělo být ukončeno v tříleté lhůtě. Žalobce přehlíží konkrétní okolnosti svého stíhání, jeho složitost a nutnost odpovídajícího dokazování. V daném případě se jednalo o tzv. skupinovou věc, v níž byla vyslechnuta řada svědků, byly vypracovány znalecké posudky, podána odborná vyjádření, byla vyžadována právní pomoc z Nizozemí a povaha souzené trestní věci si vyžádala vyčkat výsledků trestního stíhání spoluobžalovaných v jiných věcech. Orgány v přípravném řízení jednaly plynule, s výjimkou období mezi podáním návrhu na obžalobu a jejím předáním soudu a s výjimkou období od skončení trestního stíhání Ing. P. J. a R. P., kdy lze vysledovat nejvýše několikaměsíční průtahy. Odvolací soud se tak shodl se soudem prvního stupně i v tom, že přiměřeným zadostiučiněním v daném případě se jeví konstatování porušení práva, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl v trestním řízení uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let a dále trest propadnutí věci. Nedůvodná je tak námitka žalobce, že uvedené trestní stíhání mělo dopady na jeho osobní a společenský život a na jeho dobrou pověst.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Za věc zásadního právního významu považuje „zpřesnění, resp. judikatorní obsahové vymezení kritérií uvedených v §13 odst. 1 zákona
č. 82/1998 Sb. v aktuálním znění. Bližší vymezení kritérií, za kterých lze dospět k názoru, že v soudním řízení došlo k prodlení a především kritérií, jak v případě takových prodlení určit výši náhrady je podle názoru žalobce věcí zásadního významu, tedy věcí vhodnou pro posouzení Nejvyšším soudem.“ Žalobce cituje konečné rozhodnutí senátu páté sekce Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“ či „ESLP“) ze dne 16. 10. 2007 o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02 ve věci Vokurka proti České republice , přičemž poukazuje na to, že v daném případě nebylo jeho povinností domáhat se návrhem určení lhůty k provedení úkonu. Neztotožňuje se ani s tím, že konstatování porušení práva je adekvátním zadostiučiněním, neboť „jde o závěr formalistický“. Namítá, že v dotčeném trestním řízení byl uznán vinným, byť v nesouměřitelné právní kvalifikaci s tou, pro niž mu bylo sděleno obvinění. Nelze činit rozdíl v přístupu k právu na náhradu škody mezi osobou posléze obžaloby zproštěnou a osobou odsouzenou. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 11. 6. 2009, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Takové podmínky napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nenaplňuje.
Zpřesnění judikatury či obsahové vymezení zákonem stanovených kritérií (v daném případě §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“) sice v obecné rovině může zakládat otázku zásadního právního významu, ale v konkrétním případě musí být rovněž patrno, jakým způsobem může takové posouzení provedené dovolacím soudem ovlivnit výsledek řízení pro dovolatele. Jinými slovy řečeno, jakkoliv významná právní otázka předestřená dovolacímu soudu k řešení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže není zřejmé, jak by se v daném případě její řešení promítlo do poměru účastníků tohoto řízení, a bylo by tudíž pouze „akademické“. Navíc, v souzeném sporu soudy dospěly k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk došlo, a není tak zřejmé, v čem dovolatel spatřuje nesprávnou aplikaci tohoto ustanovení odvolacím soudem.
Namítá-li dovolatel, že v daném případě nebylo jeho povinností domáhat se návrhem určení lhůty k provedení úkonu, pak lze toliko konstatovat, že na tomto závěru napadený rozsudek odvolacího soudu není založen.
Dovolací soud nepovažuje za způsobilou založit přípustnost dovolání ani námitku, že při posouzení formy a výše náhrady nemajetkové újmy podle §31a OdpŠk nelze činit rozdílu mezi osobou odsouzenou pro trestný čin a osobou obžaloby zproštěnou.
Je předně nutno uvést, že Nejvyšší soud tak jako ESLP vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“ ( strong but rebuttable presumption ), že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odstavec č. 93; všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce, rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 ), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva. Jen zcela výjimečně se pak nepřiznává zadostiučinění v penězích.
Nicméně jak v rozhodnutích Nejvyššího soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva bylo konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje (jinými slovy viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz či rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96). Je proto třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pachatel trestného činu, jenž byl pravomocně shledán vinným a případně mu byl uložen i trest.
Dovolací soud proto uzavírá, že při zvažování zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního řízení byla obviněnému (obžalovanému) způsobena nemajetková újma nahraditelná toliko v penězích, nelze obecně rozlišovat mezi obžalovanými, kteří byli obžaloby nakonec zproštěni (či trestní stíhání bylo zastaveno) a mezi obžalovanými, kteří byli shledáni vinnými ze spáchání trestného činu a byl jim případně uložen i trest. V každém jednotlivém případě je však možno posoudit, zda obžalovanému (obviněnému) vznikla újma a vznikla-li, zda je takového rázu, že je třeba ji nahradit v penězích.
V daném případě soudy shodně dospěly k závěru, že nadměrná délka posuzovaného řízení nemohla poškodit žalobce na jeho dobré pověsti a jeho osobním životě natolik, aby újmu jemu vzniklou bylo možno nahradit jen v penězích. Tento závěr ovšem žalobce ve svém dovolání nezpochybňuje. Namítá pouze, že byl uznán vinným „v nesouměřitelné právní kvalifikaci, pro niž bylo sděleno obvinění“. Oba soudy ale uzavřely, že ke změně právní kvalifikace došlo relativně krátce po zahájení trestního stíhání.
Odvolací soud tak posoudil daný případ v souladu s hmotným právem a neodchýlil se ani od ustálené judikatury. Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu