ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.381.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 381/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Španielova 1267, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 113/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2010, č. j. 19 Co 64/2010-72, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 200.000,- Kč a tímto způsobem uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, které podle jeho tvrzení nevyřídilo jím podanou stížnost proti usnesení Policie ČR ze dne 14. listopadu 2002 (č.j. OR2-2069/MO1-TČ-2002) o odložení trestního oznámení o podezření z trestné činnosti označené státní zástupkyně.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2009, č.j. 18 C 113/2007-53, zamítl žalobu, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč za každý započatý rok počínaje rokem 2003 včetně“ (výrok I.) a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nevyřízením stížnosti po dobu téměř 7 let došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Při hodnocení nemajetkové újmy však vzal v úvahu kritéria §31a OdpŠk a dospěl k závěru, že postačí konstatovat porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě bez odškodnění nemajetkové újmy, neboť žalobce nevyužil všech dostupných prostředků k odstranění průtahů v řízení a dále přihlédl k významu předmětu řízení a na vliv nevyřízení stížnosti na osobní život žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci samé potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že argumentace odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přehledná, avšak odvolací soud nesdílí plně jeho skutkové a právní posouzení. Uzavřel, že žalobci nebyla způsobena průtahy v řízení o trestním oznámení žádná nemajetková újma, jeho podáními se zabývaly státní orgány ČR různých stupňů. Skutečnost, že byl žalobce držen údajně v rozporu se zákonem ve vazbě, byla navíc vyřešena příslušnými procesními instituty v rámci samotného trestního řízení a na daný případ tedy nedopadá zadostiučinění podle §31a OdpŠk [odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, ve kterém dovolací soud vyložil, že v průběhu řízení o trestním oznámení nelze dovozovat nesprávný úřední postup v souvislosti s jeho odložením, a to ani v případě zjištěných pochybení orgánů činných v trestním řízení].
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobce však ve svém dovolání neuvádí v čem konkrétně spatřuje otázku zásadního právního významu, pouze namítá, že „oba soudy svým přístupem narušily rovnost procesních stran, když se na dovolatele pohlíží jinak, než na řádného občana a když mu soud nepřiznal nárok na nemajetkovou újmu za přiznané porušení zákona a konstatovaný nesprávný úřední postup“ . Navrhl tedy, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 7. dubna 2010, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „ o. s. ř.“).
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolatel ovšem dovolacímu soudu žádnou právní otázku (natož pak zásadního významu), pro níž by dovolání mohlo být shledáno přípustným, nepředkládá. Opakuje pouze výhrady předestřené již soudu prvního stupně a soudu odvolacímu, s nimiž se tyto soudy zcela přiléhavě vypořádaly.
V dané věci bylo na odvolacím soudu posoudit, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, resp. nevyřízení stížnosti žalobce podle OdpŠk. Soud tedy musel zhodnotit, zda žalobci nebyla způsobena průtahy v řízení o trestním oznámení žádná nemajetková újma.
Učinit závěr o tom, zda orgán veřejné moci porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě je především úkolem soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přičemž předmětem dovolacího přezkumu mohou být pouze právní otázky spojené s výkladem pojmu přiměřenosti délky řízení, které by měly judikatorní přesah. Posouzení přiměřenosti délky konkrétního řízení o trestním oznámení vychází z jedinečného skutkového základu věci a takové posouzení postrádá nezbytný přesah do širší rozhodovací praxe soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3609/2009, nebo rozsudek ESLP ze dne 25. března 1999, ve věci Papachelas proti Řecku , stížnost č. 21423/96, §40).
Dovolací soud tedy z důvodů uplatněných a vymezených v dovolání neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam (když důvody pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v posuzované věci splněny nebyly), a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované (jak se podává z obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. listopadu 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu