ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3892.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3892/2011-382
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce K. K. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově – Šumbarku, Opletalova 608/2, proti žalované A. K. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 169/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. května 2011, č.j. 12 Co 139/2011-342, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. května 2011, č.j. 12 Co 139/2011-342, a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. ledna 2011, č.j. 10 C 169/2007-292, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dne 9. srpna 2007 podal žalobce u Okresního soudu v Jeseníku (dále již „soud prvního stupně“) žalobu, jíž se domáhal určení, že žalovaná je vlastnicí označených nemovitostí (domu s pozemky), neboť (ve stručnosti shrnuto z obsahu žaloby) kupní smlouva, kterou dne 13. října 2006 účastníci uzavřeli (a při které byl žalobce podle plné moci zastoupen Ing. V. K.), a jejímž předmětem měl být (úplatný) převod předmětných nemovitostí z vlastnictví žalované do vlastnictví žalobce, je (absolutně) neplatným právním úkonem, v jehož důsledku po právu k převodu tohoto vlastnického práva na žalobce nedošlo. Žalobce v žalobě uvedl, že uvedená kupní smlouva je neplatná ve smyslu §37 odst. 1, §39 obč. zák., a dále rovněž ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. Plná moc ze dne 13. října 2006, kterou žalobce udělil Ing. V. K., „je neplatná dle §37 a §39 obč. zákoníku“ , neboť „Při podpisu tohoto »zmocnění« chyběla svobodná vůle žalobce, podpis žalobce byl vynucen pod obrovským psychickým nátlakem a hrozbou odebrání dětí z rodin. Žalobce před podpisem listin neměl možnost seznámit se s jejich obsahem a neměl možnost prohlídky nemovitostí.“ Kromě toho je podle žalobce plná moc neurčitá, neboť „I když je (v ní) uvedeno, o jaké nemovitosti se jedná, nebyla (v ní) uvedena cena, za kterou by měly být nemovitosti koupeny a »zmocněnec« uzavřel kupní smlouvu v rozporu se zájmy žalobce.“ Žalobce v žalobě také uvedl, že „Město V. s tímto vnuceným zmocněncem pro 2 rodiny žalobce vybralo dům ve velmi špatném technickém stavu, mimo V. a okolí, ve značné vzdálenosti a se špatnou dostupností, aniž rodina měla možnost prohlídky nemovitosti před podpisem listiny. Za takovouto zcela nevyhovující nemovitost zmocněnec žalobci vnucený městem V. sepsal kupní smlouvu na částku 370.000,- Kč a zbývající část z půjčky převzaté od Vsetínské správní a investiční příspěvkové organizace si ponechal, aniž tuto částku žalobci vyúčtoval.“ Naléhavý právní zájem na podání této určovací žaloby spatřoval žalobce ve skutečnosti, že je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník žalobou dotčených nemovitostí, a že „zápis v katastru nemovitostí (v kontextu žaloby rozuměno jako zápis vlastnického právo k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované) nelze provést bez rozhodnutí soudu“ (roz. rozhodnutí, jímž bude určeno, že žalovaná je vlastnicí označených nemovitostí, a na jehož základě bude přísl. katastrálním úřadem proveden zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, č.j. 10 C 169/2007-97, určil, že vlastnicí předmětných nemovitostí je žalovaná, když po provedeném řízení dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je (pro kolizi zájmů mezi žalobcem – zmocnitelem a zmocněncem Ing. V. K., a dále pro její neurčitost, „když plná moc nezahrnuje základní náležitost kupí smlouvy – ujednání o kupní ceně“ ) neplatná, v důsledku čehož zástupce žalobce nebyl oprávněn předmětné nemovitosti koupit a k převodu vlastnického práva na žalobce tak nedošlo.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. března 2009, č.j. 12 Co 106/2009-127, shora cit. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení mj. s tímto odůvodněním:
„V dané věci jde o žalobu podle §80 písm. c) o. s. ř., tedy žalobu, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Prvořadě a typicky jde o kontradiktorní řízení, jehož účastníky jsou žalobce a žalovaný (§90 o. s. ř.). V kontradiktorním řízení platí, že žalobce uplatňuje nárok oproti žalovanému. Z logiky věci a z procesního postavení účastníků ve sporu v pozici žalobce, žalovaný, na žalobci je ze zákona tvrdit a prokazovat svá, totiž jemu svědčící práva oproti odpovídajícím právům, případně povinnostem žalovaného. Tak tomu v daném případě ale není, neboť žalobce se domáhá přisouzení práv o kterých tvrdí, že svědčí žalované a v její prospěch.
Ani uplatněné žalobní žádání není možno hodnotit jako po právu. Podle zákona se totiž žalobce může domáhat nejen určení, že tu právní vztah nebo právo je, ale může i žalovat, že tu právní vztah nebo právo není, a to za splnění zákonného předpokladu, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem. I podle konstantní, standardní judikatury obecných soudů se tak může určovací negativní žalobou domoci, jak je i zřejmým smyslem uplatněné žaloby, že žalobce není vlastníkem dále specifikovaných nemovitostí. Pouze takto uplatněné žalobní žádání odpovídá procesní situaci a postavení stran sporu shora, což současně vede k závěru, že na požadovaném určení žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem. Naplnění naléhavého právního zájmu ale je základním předpokladem pro to, aby mohl soud vůbec řešit žalobu o určení z věcných hledisek. Jinak řečeno (,) základním tvrzením v případě žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. musí být, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem a v čem spočívá, a toto prvotní a pro typ žaloby rozhodné tvrzení musí být rovněž podloženo důkazně (§79 odst. 1 o. s. ř.).“
Soud prvního stupně v návaznosti na tento odvolacím soudem vyslovený právní názor přistoupil (usnesením ze dne 30. prosince 2009, č.j. 10 C 169/2007-141) k poučení žalobce (ve kterém v zásadě citoval shora uvedený právní názor odvolacího soudu), vyzval žalobce, „aby uplatnil řádně žalobní žádání a k požadovanému určení tvrdil, v čem je dán naléhavý právní zájem, v čem spočívá, současně k tomuto tvrzení označil důkazy“ , a poskytl mu poučení, že v případě, že ve stanovené lhůtě „své povinnosti nesplní...ponese procesní důsledky odpovídající neunesení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, může to mít tak pro něj důsledek neúspěchu ve věci a věcně nepříznivého rozhodnutí.“ Z obsahu spisu dále vyplývá, že žalobce v procesní reakci na tuto soudní výzvu navrhl změnu žaloby, aby bylo určeno, že žalobce není vlastníkem označených nemovitostí, a že soud prvního stupně usnesením ze dne 11. června 2010, č.j. 10 C 169/2007-156, v tomto rozsahu (pouze v žalobním petitu) změnu žaloby připustil, a posléze rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č.j. 10 C 169/2007-292, této žalobě také zcela vyhověl. V odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku pak soud prvního stupně vyslovil, že „V projednávané věci je rozhodující, zda žalobce měl uzavřít prostřednictvím zástupce kupní smlouvu k nemovitosti, když je nepochybné, že podepsal plnou moc, kterou zmocnil Ing. V. K. k právním úkonům při koupi nemovitosti, na straně druhé z výpovědi žalobce je prokázáno, že si nemyslel, že dům kupuje, myslel si, že dům kupuje Městský úřad ve V., on má platit ve splátkách 425.000,- Kč. Z okolností daného případu nelze dovodit, že by žalobce jako jednající chtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Předpokladem vzniku právního úkonu je svobodná a vážná vůle účastníka závazkového vztahu, která odpovídá jeho vlastní vůli, jako výsledku jeho vnitřního duševního rozhodovacího procesu, která v projednávané věci absentuje.“
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 31. května 2011, č.j. 12 Co 139/2011-342, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu o určení, že žalobce není vlastníkem označených nemovitostí, zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí předně konstatoval, že „důsledkem kasace (soudem prvně vydaného) rozsudku v tomto případě byl pro soud prvního stupně závazný právní názor odvolacího soudu, že tak, jak se určovací žalobou žalobce domáhal určení vlastnictví pro sebe knihovně zapsaného práva ve prospěch žalované, nemůže žaloba obstát. V žádném případě pak nelze ze závěrů odvolacího soudu v kasačním usnesení vyvodit, jak žalobce zcela nesprávně dovozuje a předpokládá, že na určení negativním, jak žalobní žádání změnil a okresní soud tuto změnu žaloby připustil, bez dalšího má naléhavý právní zájem, a takto zformulovaná žaloba může bez přezkumu jeho naplnění soudem obstát. Procesní poučení ve smyslu §118a o. s. ř. usnesením ze dne 30. 12. 2009, č. j. 10 C 169/2007-141, ve vztahu k žalobci pak i s ohledem na samotný charakter uplatněné žaloby podle §80c [správně: §80 písm. c)] o. s. ř. nemohlo mít a ve svém důsledku nemělo jiný zákonný důvod a procesní opodstatnění, než aby žalobce dal do souladu skutková tvrzení ze žaloby odpovědnému žalobnímu žádání. Toho procesním postupem soudu prvního stupně bylo formálně dosaženo s tím, že změnou žaloby, kterou okresní soud připustil, a o níž následně napadeným rozsudkem rozhodl, došlo formálně procesně k logickému sjednocení skutkových tvrzení a žalobního žádání, že petit odpovídá účelu sledovanému žalobcem uplatněnou žalobou podle zde vymezeného skutku.“ Dále odvolací soud vyložil, že „pokud smyslem a účelem uplatněné (určovací) žaloby jsou i další skutečnosti ve vztahu k odlišným subjektům, než-li je žalovaná, týkající se závazkových právních vztahů žalobce, potom na požadovaném určení nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem, neboť samotné určení neexistence jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem nemůže v žádném případě jakkoliv zpochybnit a postavit najisto práva a povinnosti žalobce ve vztahu ke smlouvě o půjčce ze dne 13. 10. 2006 mezi žalobce a Vsetínskou správní a investiční příspěvkovou organizací, případně jakékoliv další, ze žaloby pouze obecně se podávající nároky žalobce za Městem V. Lapidárně řečeno, nelze připustit a odporuje zákonu, stejně jako smyslu a účelu určovací žaloby podle §80c [správně: §80 písm. c)] o. s. ř. řešení, pokud žalobce hodlá dosáhnout nápravy a narovnání svých právních vztahů se třetími subjekty na vrub a úkor žalované. Pokud žalobce tvrdí absolutní neplatnost sporné kupní smlouvy, potom totiž přichází jednoznačně v úvahu možnost žaloby na plnění ve smyslu §457 občanského zákoníku, pokud žalobce tvrdí uzavření sporné kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, je ze zákona jediným, v úvahu přicházejícím řešením situace obdobná, nicméně pouze pokud takový účastník od smlouvy odstoupí, což nicméně žalobce netvrdil, tím méně prokazoval...Nicméně shrnuty veškeré argumenty žalobce vedou k jednoznačnému závěru, že k řešení tvrzených a obhajovaných nároků žalobce vedou jiné instituty práva, což v souladu s dlouhodobou judikaturou obecných soudů včetně právní teorie vylučuje opodstatněnost žaloby na určení právě pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (prostřednictvím své advokátky) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobce nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku svého naléhavého právního zájmu na požadovaném (negativním) určení věcně právního vztahu a poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V dovolání pak velmi podrobně zdůvodňuje, že v žalobě namítal absolutní neplatnost převodní smlouvy ve smyslu §37 a §39 obč. zák., a že v řízení rovněž poukázal i na neplatnost smlouvy ve smyslu §28 a §145 odst. 2 obč. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a poté dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se původně žalobou domáhal určení, že žalovaná je vlastnicí předmětných nemovitostí, a to při skutkovém tvrzení (zkráceně vyjádřeno), že kupní smlouva ze dne 13. června 2006, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem na žalobce, je absolutně neplatná (žalobce kromě toho rovněž tvrdil skutečnosti vztahující se k relativní neplatnosti této smlouvy), a proto stav zápisů v katastru nemovitostí (kde jako vlastník těchto nemovitostí je evidován žalobce) neodpovídá právnímu stavu (podle kterého je vlastnicí nemovitostí žalovaná). Tato žalobcem zvolená konstrukce žalobního petitu (návrhu na vydání rozsudečného výroku deklarujícího předmětný věcně právní vztah) odpovídala §80 písm. c) o. s. ř. a konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolací soud např. ve svém rozsudku ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, vyložil právní názor, že pozitivní určení vlastnického práva má přednost před negativním určením (že žalovaný není vlastníkem sporné nemovitosti), protože z negativního určení nevyplývá, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti. V rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, Nejvyšší soud judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají, a naopak, je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež je sice jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, avšak tvrdí, že skutečným vlastníkem je někdo jiný, je logické, že žaloba na určení bude v tomto případě směřovat vůči tomuto tvrzenému skutečnému vlastníku nemovitostí.
Právním závěrům odvolacího soudu vyjádřeným v (kontextu předcházejícího kasačního usnesení) nepředvídatelném rozsudku lze stěží porozumět, neboť to, co žalobce (jistěže z hlediska zákonem požadovaných náležitostí) nadbytečně vyložil v narativní části žaloby, zjevně ve snaze co nejpodrobněji popsat okolnosti, své pohnutky či stimul k jednání, které nakonec vyústilo v uzavření kupní smlouvy, bylo považováno za skutkové tvrzení, aniž by se z hlediska předmětu řízení (skutková tvrzení ve spojení s žalobním petitem) vycházelo ze závěru, že ve spojitosti s původním žalobním petitem se žalobce zcela jednoznačně domáhá určení vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem pro tvrzenou (absolutní) neplatnost převodní smlouvy s cílem zjednat nápravu, tj. dosáhnout souladu mezi stavem zápisů v katastru a právním stavem. Jestliže odvolací soud se od shora konstantně judikovaných závěrů Nejvyššího soudu popsaným (a z pohledu dovolacího soudu) nepředvídatelným způsobem odchýlil (viz právní názor odvolacího soudu v jím vydaném kasačním usnesení – arg.: „nutno proto uzavřít, že žalobce nemůže mít na věci uplatněné žaloby v podobě, jak se toho domáhá, naléhavý právní zájem, neboť v jeho prospěch naopak svědčí negativní žalobní žádání, což nicméně okresní soud nechal zcela nepovšimuto...“ ), je nutno konstatovat, že jím vydané rozhodnutí není správné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. prosince 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu