ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3972.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3972/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce R. K. , proti žalované J. S. M. (dříve M.), zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 886/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. května 2009, č.j. 7 Co 2965/2005-480, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 21. dubna 2005, č.j. 9 C 886/2003-305, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. června 2005, č.j. 9 C 886/2003-331, kterým byla (ve vztahu k žalované, původně vystupující jako žalovaná 6/) zamítnuta žaloba o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20. května 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku společně a nerozdílně s R. K. a M. H. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci určené náklady řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud tak rozhodl poté, co jeho předcházející (rovněž v uvedeném směru žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 24. února 2006, č.j. 7 Co 2965/2005-412, byl v dovoláním napadeném rozsahu rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 29. ledna 2009, č.j. 33 Odo 1806/2006-463, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V tomto kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu jednak nepřezkoumatelnost jeho rozsudku (v části jeho právního posouzení věci). Dovolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mj. uvedl, že požadoval-li žalobce, aby žalovanou částku 450.000,- Kč s příslušenstvím zaplatili společně a nerozdílně R. K., M. H., R. B. a žalovaná, potom nabude-li právní moci rozsudek soud prvního stupně, jímž je R. K. a M. H. uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 450.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20. května 2000 do zaplacení, a žaloba vůči R. B. je zamítnuta, lze měnícím rozsudkem odvolacího soudu ve vztahu k žalované rozhodnout jen tak (aniž by došlo k překročení žaloby), že je povinna zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně s R. K. a M. H., jimž byla tato povinnost uložena pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že v souzené věci jen účastníci neplatné kupní smlouvy jsou povinni navzájem si vrátit plnění, která podle ní obdrželi. Správně přitom odvolací soud dovodil, že žalobce svůj (synallagmatický) závazek splnil tím, že koupené vozidlo vydal orgánům činným v trestním řízení, přičemž žalovaná musí vrátit (vydat) žalobci zaplacenou kupní cenu. Uvedl také, že z pohledu těchto závěrů skutkové zjištění, zda žalovaná fakticky získala z neplatné kupní smlouvy finanční prostředky ve výši 450.000,- Kč nebo je získala třetí osoba, není pro rozhodnutí věci rozhodující.
S ohledem na uvedený závazný právní názor odvolací soud rozhodl ve věci shora uvedeným způsobem v důsledku aplikace §451 odst. 1, 2 obč. zák. Žalovaná prodala žalobci osobní automobil, který nevlastnila, nýbrž byla pouze jeho nájemkyní. Rovněž přijala plnění ve formě vyplacené finanční částky, byť toto plnění se nedostalo přímo do jejích rukou. Uvedené plnění na základě uzavřené neplatné smlouvy převzala na základě zmocnění jiná osoba, což však nebylo pro posouzení (s ohledem na shora cit. rozhodnutí dovolacího soudu) v této věci rozhodné.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítá – vzhledem ke skutkovým tvrzením v žalobě - že odvolací soud o uplatněném nároku na náhradu škody rozhodl v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. Jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako okolnost, že odvolací soud nejednal v dané fázi řízení jako s účastníky řízení i se žalovanými R. K. a M. B., přestože se jich rozsudečný výrok přímo týká (když žalované bylo uloženo zaplacení předmětné částky společně a nerozdílně s R. K. a M. B.). Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. V trestní věci bylo prokázáno, že žalovaná byla nevybíravým nátlakem skutečných pachatelů zneužita jako tzv. bílý kůň, který částku 450.000,- Kč ani na okamžik neměl ve své moci. Za této situace nemůže vydávat to, co nikdy neměla. Kromě toho leasingové a kupní smlouvy byly uzavřeny za stejných podmínek a ve stejném podvodném úmyslu pachatelů jako zmocnění k převzetí peněz, a tudíž i tato zmocnění jsou ze stejných důvodů podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, tedy nulitní. Jelikož absolutní neplatnost znamená stejné důsledky, jako kdyby takové zmocnění neexistovalo, pak ani z formálního stavu existence zmocnění k převzetí peněz nelze dovozovat závěry k vydání peněz. Aby mohlo být vzájemné plnění vráceno (vydáno), musí být splněna i další podmínky, a sice to, že plnění bylo předtím získáno. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání žalované písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu žalovanou uplatněných námitek a poté dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nynější rozhodnutí odvolacího soudu bylo v zásadě předurčeno závazným právním názorem, který dovolací soud vyjádřil ve shora připomenutém kasačním rozhodnutí [že žalobce svůj (synallagmatický) závazek splnil tím, že koupené vozidlo vydal orgánům činným v trestním řízení, a že žalovaná musí vrátit (vydat) žalobci zaplacenou kupní cenu, když z pohledu těchto závěrů skutkové zjištění, zda žalovaná fakticky získala z neplatné kupní smlouvy finanční prostředky ve výši 450.000,- Kč nebo je získala třetí osoba, není pro rozhodnutí věci rozhodující.]. Vyjma vady týkající se odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, pro kterou bylo nakonec předcházející rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, dovolací soud žádné jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž byl povinen při rozhodování přihlédnout (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), nezaregistroval, a žádná taková vada ani v tomto dovolacím řízení zjištěna nebyla.
Nedůvodná je námitka žalované stran absence vylíčení právně významných skutkových tvrzení ohledně (vzniku) jejího bezdůvodného obohacení. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 634/2000, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 13, publikovaným pod označením C 962, příp. in ASPI).
V daném případě žalobce v narativní části žaloby vylíčil všechny právně významné okolnosti, tj. že v důsledku neplatné kupní smlouvy a v situaci, kdy k výzvě policejního orgánu splnil svou ediční povinnost, je žalovaná (vedle dalších žalovaných osob, které jsou již podle pravomocného soudního výroku povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci přisouzenou peněžitou částku s příslušenstvím) povinna zaplatit žalobci žalovanou peněžitou částku s příslušenstvím. Skutečnost, že žalobce v žalobě používá i pojmu „náhrada škody“, nemůže jít na vrub celistvosti vylíčeného žalobního skutku, který vzhledem k výsledkům dokazování správně vedl odvolací soud k právně kvalifikačnímu závěru o naplnění hmotněprávních podmínek pro vydání bezdůvodného obohacení, jež doznal materiálního vyjádření ve vydaném meritorním rozsudečném výroku. Ostatně i sama žalovaná ve svém předchozím dovolání proti prvně vydanému rozsudku odvolacího soudu uvedla, že (žalobcem) „Uplatněný nárok na zaplacení částky 450.000,- Kč lze posoudit jak jako nárok na náhradu škody podle §420 a násl. obč. zák., tak i jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák.“ Protože není povinností žalobce precizovat žalobu i z hlediska právního posouzení vylíčených skutkových tvrzení (žalobního skutku), když otázka subsumpce v řízení (v žalobě tvrzených) zjištěných skutkových tvrzení, resp. aplikace příslušného (hmotněprávního) pravidla chování (právní normy) na zjištěný skutkový stav je výhradně věcí rozhodujícího soudu, je z toho zřejmé, že žalobcem v žalobě učiněný náznak právního posouzení vylíčeného žalobního skutku nemohl představovat, a také ani nepředstavoval, žádnou okolnost, jež by mohla vnášet pochybnosti o identitě předmětu řízení a zakládat úvahy, jež žalovaná rozvádí v podaném dovolání a spojuje s naplněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
K další dovolací námitce, že odvolací soud v dané fázi nejednal s dalšími účastníky řízení, Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést tolik, že je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe, jde o tzv. samostatné společenství. Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní; takové společenství je nerozlučné. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi. Osoby zavázané k solidárnímu plnění jsou společníky samostatnými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, in www.nsoud.cz ). Z vyloženého vyplývá, že ani v tomto směru odvolací soud nepochybil.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí důsledně respektoval závazný právní názor dovolacího soudu, jak byl vyjádřen v jeho rozsudku ze dne 29. ledna 2009, č.j. 33 Odo 1806/2006-463, lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn procesní situací, kdy žalovaná nebyla v tomto dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné (účelně vynaložené) náklady řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. června 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu