ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4203.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4203/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Josefem Kubíkem, advokátem se sídlem v Klatovech II, Masarykova 393, proti žalovanému Z. J. , zastoupenému Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Komenského 4, o zaplacení částky 36.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 17/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2009, č.j. 18 Co 60/2009-93, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Klatovech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2008, č.j. 7 C 17/2008-64, uložil žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobci částku 30.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu do částky 6.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorních výrocích I. a II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 26.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, přičemž do částky 4.000,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku příslušenství z částky 26.000,- Kč od 21.9. 2006 do 31.5. 2008, žalobu zamítl. Navazujícími akcesorickými výroky pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, vyjma jeho zamítavého výroku ad II., podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalovaný (dále již „dovolatel“). S ohledem na znění výroku napadeného rozhodnutí a aplikovaný odlišný právní názor odvolacím soudem má dovolatel za to, že z hlediska materiálního se skutečně jedná o měnící rozsudek. Pro opačný případ shledává zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce v tom, že řeší právní otázku trvání povinnosti nájemce hradit nájemné za dobu, kdy nebytové prostory (ze své vůle) neužívá, která zřejmě doposud nebyla dovolacím soudem řešena. V daném případě nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by žalovaný neplnil své povinnosti ze smlouvy či zákona. Měl-li žalobce za to, že pronajímatel hrubě porušuje své povinnosti, mohl smlouvu vypovědět. Neučinil-li tak, stíhá jej povinnost nájemné uhradit. Pak by ale bylo nutno přihlédnout k zápočtu vzájemných pohledávek (kauce – nájemné), který dovolatel provedl ve výpovědi nájemní smlouvy ze dne 14. února 2008. Rozsudkem uložená povinnost vrátit kauci tak koliduje s účinky tohoto jednostranného právního úkonu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.
Dovolání dovolatele proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl formálně změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že dovolatel je povinen zaplatit žalobci částku 26.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle §237 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, totiž není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o. s. ř. Jinak řečeno, přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) tohoto rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Z tohoto pohledu dovolání (pokud) směřuje proti (výroku I.) rozhodnutí, kterým odvolací soud ve skutečnosti vůči žalovanému rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť shodně s ním žalobě v rozsahu částky 26.000,- Kč s cit. příslušenstvím vyhověl, tedy uznal žalovaného povinným zaplatit tuto částku (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99). Jak přitom vyplývá z porovnání odůvodnění písemných vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně peněžité plnění přiznal žalobci v důsledku aplikace právního institutu bezdůvodného obohacení, tedy v právním základu posoudil vztah mezi účastníky shodě se soudem prvního stupně, byť se soudem prvního stupně již nesdílel názor na přiznání žalobci (celé) částky 30.000,- Kč, nýbrž pouze částky 26.000,- Kč.
Ohledně dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu zbývá tedy posoudit jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod označením C 23/1 a C 71/1]. Dovolatelem v dovolání zformulovaná právní otázka „trvání povinnosti nájemce hradit nájemné za dobu, kdy nebytové prostory (ze své) vůle neužívá“ , však nevykazuje zásadní právní význam již z toho důvodu, že její řešení odvolacím soudem v nyní dovoláním napadeném rozsudku odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 993/2007, ze dne 24. února 2009, sp. zn. 33 odo 1785/2006, nebo ze dne 10. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 3226/2009, vše in www.nsoud.cz ).
Napadl-li dovolatel dovoláním rovněž nákladové výroky (III., IV. a poslední – římskou číslicí již neoznačený - výrokový odstavec) rozsudku odvolacího soudu, pak ani v tomto rozsahu není dovolání přípustné. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto napadenému výroku je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné a směřuje-li dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítne.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k jiným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, kdy podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. splněny nebyly, neboť žalobci v tomto řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2011
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu