ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.438.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 438/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. F. , zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem v Kladně, Průchodní 346, proti žalovaným 1) J. M. , a 2) Mgr. Z. M. , zastoupené Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 286/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2009, č.j. 19 Co 362/2008-301, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2009, č.j. 19 Co 362/2008-301, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. července 2008, č.j. 12 C 286/2004-262, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále již „soud prvního stupně“), po připuštění změny žaloby rozšířením návrhu, rozsudkem ze dne 4. května 2007, č.j. 12 C 286/2004-170, zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva ze dne 20.11.2001, kterou společnost 2F spol. s r.o. prodala v rozsudečném výroku blíže označené nemovitosti žalovaným, a že žalovaní jsou povinni tyto nemovitosti vrátit do konkursní podstaty úpadce společnosti 2F spol. s r.o. (výrok I.). Dále uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaným částku 26.487,- Kč (výrok II.) a státu znalečné ve výši 7.370,60,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. října 2007, č.j. 19 Co 436/2007-211, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování a posouzení projednávané věci podle ustanovení §42a obč. zák. dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k následujícím právním závěrům, kterými byl soud prvního stupně vázán. Žalobce byl věřitelem úpadce společnosti 2F spol. s r.o. Pohledávka žalobce se stala vymahatelnou, když ji v uplatňované výši 1,074.000,- Kč uznal správce konkursní podstaty při přezkumném jednání dne 27.2.2003 do výše 800.000,- Kč. Protože jiný majetek, z něhož by žalobce mohl dosáhnout uspokojení své pohledávky, jeho dlužník (úpadce) neměl (nemá), kupní smlouva ze dne 20.11.2001, kterou dlužník (úpadce) převedl na žalované vlastnictví k uvedeným nemovitostem, jejichž cena byla v kupní smlouvě stanovena částkou dva miliony korun, zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce, aniž by bylo třeba zjišťovat obecnou cenu prodávaných nemovitostí. Byla dodržena tříletá lhůta stanovená v ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., neboť žaloba byla podána dne 10.11.2004. Rovněž byl dán úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky žalobce, když jednatel společnosti dlužníka (úpadce) Ing. M. M. musel vědět při uzavírání odporované kupní smlouvy dne 20.11.2001, že v případě prohlášení konkursu (jehož návrh podal dne 23.5.2002) nebude moci společnost 2F spol. s r.o. uspokojit pohledávku žalobce. Přitom již samotný obsah smlouvy vzbuzuje pochybnosti o tom, zda a jak byla kupní cena vypořádána. Ve smlouvě ze dne 20.11.2001 se stanoví, že na úhradu kupní ceny 2,000.000,- Kč bude započtena pohledávka kupujících tj. žalovaných ve výši 250.000,- Kč a zbývající část 1,750.000,- Kč bude uhrazena kupujícím na základě smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené u Komerční banky, avšak již o jeden den později, tj. 21.11.2001 je uzavřen dodatek, v němž je kupní cena vypořádána započtením pohledávek kupujícího vůči prodávajícímu (aniž by však bylo uvedeno, o jaké pohledávky se jedná). Nelze rovněž přehlédnout i ujednání o tom, že Ing. M. se zřizuje k převáděným nemovitostem překupní právo a že nemovitosti mohou být prodány a nebo pronajaty třetí osobě pouze s písemným souhlasem Ing. M. nebo jeho dědiců. Za této situace je dle odvolacího soudu třeba posoudit, zda úmysl dlužníka zkrátit věřitele byl znám také druhé straně (žalovaným). Za tím účelem odvolací soud uložil soudu prvního stupně doplnění dokazování. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5.9.2007, sp. zn. 43 K 15/2002, byl zrušen konkurs na majetek úpadce společnosti 2F spol. s r.o, zavázal soud prvního stupně, s poukazem na předvídatelnost rozhodnutí, aby poučil žalobce, zda trvá na svém návrhu na změnu žaloby ze dne 23.5.2007, jímž požaduje uložení povinnosti žalovaným k vrácení předmětných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce, nebo zda se domáhá určení právní neúčinnosti odporované kupní smlouvy ze dne 20.11.2001. Vyslovil názor, že pokud by žalobce na uvedeném návrhu na změnu žaloby trval (a soud prvního stupně by tuto změnu podle §95 odst. 1 o.s.ř. připustil) musela by být žaloba bez dalšího zamítnuta, neboť do konkursní podstaty úpadce není možné s ohledem ke zrušení konkursu již nic „vracet.“
V následujícím řízení Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. července 2008, č.j. 12 C 286/2004-262, poté, co připustil změnu žaloby částečným omezením návrhu, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva ze dne 20.11.2001, kterou společnost 2F spol. s r.o. prodala v rozsudečném výroku blíže označené nemovitosti žalovaným (výrok I.), a současně rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 51.025,40,- Kč (výrok II.) a státu znalečné ve výši 7.370,60,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně projednávanou věc posoudil podle ustanovení §42a obč. zák. a nad rámec právních závěrů vyslovených v uvedeném zrušujícím usnesení odvolacího soudu, ze kterých vycházel, dále dovodil po doplnění dokazování následující. Byla naplněna podmínka odporovatelnosti o vědomosti žalovaných o úmyslu dlužníka společnosti 2F spol. s r.o. zkrátit odporovatelným úkonem uspokojení pohledávky věřitele. O vědomosti žalovaných o tomto úmyslu svědčí zejména výpověď svědka T. a svědka M., jednatele dlužníka společnosti 2F spol. s r.o. Ohledně platnosti směnky (ze které dovozuje žalobce svoji pohledávku za dlužníkem) jednal žalovaný a svědek M. se svědkem F., který odmítl směnku zpochybnit a sám ji podepsal. Přednostně byly uspokojeny pohledávky společnosti Merchant v.o.s. a VYRONA EXPORT s.r.o. a svědka M. Uzavření kupní smlouvy, kterou byla na žalované převedena podstatná část majetku společnosti 2F spol. s r.o., měla za následek, byť částečné zmaření uspokojení ostatních věřitelů. Svědek T., který byl v listopadu 2001 jednatelem společnosti VYRONA EXPORT s.r.o., společně s žalovaným uvedl, že důvodem, proč došlo ke koupi předmětných nemovitostí, bylo i to, že žalovaný měl nějaké soukromé investice v lékárně nacházející se v těchto nemovitostech a že poskytl úvěr ve výši 1,700.000,- Kč společnosti VYRONA EXPORT s.r.o. na úhradu za koupi pohledávky od Komerční banky. Veškerá jednání i finanční operace přitom vedl žalovaný. Smlouvy s Komerční bankou, a.s., o úvěru ze dne 13.12.2007 uzavřeli žalovaná 2) společně se žalovaným 1) jako dlužníci. Poskytnutý úvěr ve výši 1,750.000,- Kč byl čerpán jednorázově převodem na účet. Z toho část úvěru ve výši 700.000,- Kč byl zajištěn zástavním právem k dotčeným nemovitostem a část úvěru ve výši 1,050.000,- byl zajištěn ručitelským prohlášením společnosti VYRONA EXPORT s.r.o. Žalovaná 2) tedy nepochybně o postupech žalovaného 1) jako manželka byla informována, jako účastnice řízení odmítla u sodu vypovídat. Bylo tak prokázáno, že žalovaní byli s ekonomickou situací dlužníka obeznámeni, byli si vědomi toho, že převodem nemovitostí mohou zkrátit věřitele dlužníka, a pro případ, že tento následek nastane, s tím byli srozuměni.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Současně uložil žalovaným povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 15.058,73,- Kč (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Po zopakování svých závěrů uvedených již ve svém zrušujícím usnesení ze dne 23. října 2007, č.j. 19 Co 436/2007-211, ohledně odvolací námitky žalovaných zpochybňující přípustnost změny žaloby usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. ledna 2008, jelikož „předmět řízení je zcela odlišný od původního“ s tím, že proto nemohla být dodržena tříletá lhůta dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., odvolací soud dále uvedl, že vytýkané procesní pochybení neshledal. Dovodil, že není rozhodné, o jaké ustanovení zákona žalobce opírá žalobu, nýbrž jaký skutkový stav učiní předmětem řízení. Z žaloby podané u soudu prvního stupně dne 10.11.2004 pak je třeba dovodit, že skutkový stav je vymezen v souladu s ustanovením §42a obč. zák. a není rozhodné, že žalobce se dovolával též ustanovení §15 a §16 konkursního zákona. Projednávaný spor není sporem vyvolaným konkursem (tj. incidenčním sporem), neboť by k němu zřejmě došlo i nebýt konkursu (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74, ročník 2007). Tříletá lhůta, jako jedna z podmínek úspěšnosti odporovatelnosti zakotvená v ustanovení §42a obč. zák., byla tudíž dodržena, když kupní smlouva, jejíž neúčinnosti se žalobce dovolává, byla uzavřena 20.11.2001, a žaloba byla podána 10.11.2004.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a podávají je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Vadu řízení dovolatelé spatřují ve skutečnosti, že soud prvního stupně svým usnesením ze dne 7. ledna 2008, sp. zn. 12 C 286/2007 rozhodl o změně žaloby. Takováto změna žaloby však byla nepřípustná s ohledem na ustanovení §95 odst. 2 o.s.ř., jelikož předmět řízení je zcela odlišný od původního. Nejdříve měl soud na návrh žalobce rozhodovat o vrácení nemovitostí do konkursní podstaty úpadce a až po změně o neúčinnosti (odporovatelnosti) právnímu úkonu. Ke změně žaloby (i návrhu na její změnu) došlo po více jak třech letech od uzavření kupní smlouvy ze dne 20.11. 2001. Dále dovolatelé zejména namítali, že věřitelem ze směnky je pouze ten, kdo směnku v dobré víře drží. To žalobce neprokázal, a proto není ve sporu aktivně legitimován. O jeho právech ze směnky nebylo pravomocně rozhodnuto a jeho nárok je v současné době již promlčen. Údajný nárok ze směnky v minulosti též zanikl tím, že žalobce svoji směnečnou pohledávku započetl vůči svým dluhům. V konkursním řízení byla pohledávka žalobce popřena. Proto ji nelze považovat za vykonatelnou. Kromě toho pohledávka ve výši 800.000,- Kč nikdy v účetnictví společnosti 2F spol. s r.o. vedena nebyla. Ke krácení věřitele nedošlo, neboť nemovitosti byly prodány za tržní cenu, což dokládá vypracovaný znalecký posudek. Pohledávky, které byly na žalovaného J. M. postoupeny společností Merchant v.o.s. a Ing. M., byly od svého vzniku řádně vedeny v účetnictví společnosti 2F spol. s r.o. Hodnota majetku dlužníka se tak nesnížila a nesnížila se ani možnost věřitele domoci se svých práv. Soud také nezkoumal, zda žalobce má možnost svoji pohledávku uspokojit prostřednictvím jiných aktiv společnosti 2F spol. s r.o. Ing. M. nemohl pojmout úmysl zkrátit věřitele, když nic nenasvědčovalo tomu, že by žalobce byl věřitelem společnosti 2F spol. s r.o. Ing M. se začal účastnit na činnosti této společnosti až poté, co byla svědkem F. směnka na 800.000,- Kč vystavena. Ing. M. nebyl účasten podpisu směnky a nevěděl o ní. Opak nebyl prokázán. Svědek V. F. sice uvedl, že J. M. měl vědět o směnečné pohledávce žalobce za společností 2F spol. s r.o. Tuto jeho výpověď však je třeba hodnotit jako nevěrohodnou, neboť žádný jiný důkaz to neprokazuje, a svědek F. o tom vypověděl až při své druhé svědecké výpovědi. Tento svědek byl spolu s žalobcem zakládající společník společnosti 2F spol. s r.o. a byl i vlastníkem předmětných nemovitostí před tím, než je nabyla společnost 2F spol. s r.o. Dosud pak je oprávněný k užívání bytu v těchto nemovitostech a má tedy zájem na výsledku sporu. Pokud bylo argumentováno tím, že Ing. M. vykonával pro společnosti, na kterých byl účasten žalovaný, ekonomického poradce, nelze z toho dovozovat, že by žalovaný měl informace o poměrech těchto společností od Ing. M., neboť ten byl vázán mlčenlivostí. Veškeré podmínky odporovatelnosti je přitom nutné zkoumat k datu 20.11.2001, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy, kterou je touto žalobou odporováno. Dovolatelé navrhli zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. (ve věci bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Dle ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. se mimo jiné stanoví, že soud v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.
Dle ustanovení §132 o.s.ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.
Důkaz v řízení provedený nelze obecným soudem v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud - s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů - pokládá za skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.06.1997, sp. zn. III.ÚS 95/97 in www.nalus.usoud.cz ). V rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř. je tzv. souborné zjištění, stejně jako to, když v odůvodnění se reprodukují jednotlivé důkazy, i protichůdné, aniž je zaujato stanovisko, co soud skutečně zjišťuje. Takové rozsudky jsou prakticky nepřezkoumatelné srov. nález Ústavního soudu ze dne 27.04.1999 sp. zn. II.ÚS 94/98 in www.nalus.usoud.cz ). Nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o.s.ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit (§219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.); jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2000 sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 14/2001).
Z uvedených závěrů ustálené judikatury je třeba vycházet i v uvedené věci. Z obsahu spisu je patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl obsáhlé dokazování, nicméně v odůvodnění svého rozsudku, v němž jednotlivé důkazy reprodukoval, neuvedl jaká skutková zjištění z každého provedeného důkazu učinil, a jak jednotlivé důkazy hodnotil. Toto souhrnné uvedení důkazů, které – jak se podává shora – není přípustné, má za následek nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace neměl odvolací soud jinou možnost než postupovat podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Tím, že takto odvolací soud nerozhodl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovanými vytýkanou vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.) dovolací soud z obsahu spisu neshledal s tím, že ohledně této námitky považuje za správný názor odvolacího soudu, se kterým se ztotožňuje.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se již pro předčasnost zabýval ostatními uplatněnými dovolacími důvody. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu