ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4380.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4380/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) E. N. , b) J. N. , c) K. N. , a d) nezletilé B. N. , zastoupené svými rodiči Evženem Novákem a Janou Novákovou, všech zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6, proti žalovanému Středočeskému kraji, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, zastoupenému JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem v Dobříši, Zámek Dobříš 1, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 82/2004, o dovolání žalobkyně d) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 468/2008-170, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 468/2008-170, se ve vztahu k nezletilé žalobkyni d) B. N. ve výroku označeném I.3/ v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla co do částky 150.000,- Kč zamítnuta, ve výroku II. pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ve vztahu k této žalobkyni, jímž byla zčásti zamítnuta žaloba, a ve výroku III. a V. o nákladech řízení ve vztahu mezi touto žalobkyní a žalovaným a ve výroku IV. o povinnosti zaplatit soudní poplatek, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou na ochranu osobnosti doručenou Krajskému soudu v Praze dne 16.6.2004 zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s komplikacemi zapříčiněnými při porodu žalobkyně c) K. N. nesprávným postupem původní žalované Nemocnice v Příbrami. Následkem těchto komplikací se žalobkyně c) K. N. narodila s těžkými poruchami mozku, projevujícími se výrazně sníženou hybností s neschopností naučit se mluvit a řadou dalších poruch. Lékaři navrhovali rovnou ústavní výchovu. Žalobci však prosadili domácí péči, což ovšem znamenalo neobyčejně náročné rehabilitace, neustálý dohled nad dítětem a prakticky žádnou naději na zlepšení. V případě matky, žalobkyně b) J. N., došlo téměř k rezignaci na vlastní soukromý i profesní život. Celá rodina se střídá u výchovy žalobkyně c) K. N. a nejezdí na dovolené. Tento stav trvá po dobu třinácti let. Žalobci zdůraznili neodstranitelnost následků, které se jeví být prakticky horší než v případě úmrtí člena rodiny. V uvedeném žalobci spatřují zásah do práva na soukromí a rodinný život.
Krajský soud v Praze rozhodl ve věci nejdříve rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004, č.j. 36 C 82/2004-56, který Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. dubna 2005, č.j. 1 Co 5/2005-82, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že původní žalovaná Nemocnice s poliklinikami v Příbrami ztratila v průběhu řízení před soudem prvního stupně způsobilost být účastníkem řízení, když byla zrušena rozhodnutím zastupitelstva Středočeského kraje a jejím právním nástupcem se stal Středočeský kraj. Soud prvního stupně pochybil, když pokračoval s právním nástupcem žalovaného, aniž by předtím rozhodl o tom, s kým bude v řízení pokračováno podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř.
V následujícím řízení po odstranění uvedeného procesního pochybení Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. září 2005, č.j. 36 C 82/2004-98, tak, že uložil žalovanému zaplatit: žalobkyni c) K. N. 100.000,- Kč a co do částky 5,900.000,- Kč žalobu zamítl (výrok I.), žalobkyni d) B. N. 200.000,- Kč a co do částky 2,800.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.), žalobkyni b) Janě Novákové 500.000,- Kč a co do částky 1,500.000,- Kč žalobu zamítl (výrok III.) a žalobci a) Evženu Novákovi 400.000,-Kč a co do částky 1,100.000,- Kč žalobu zamítl (výrok IV.). Současně zavázal žalovaného nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 12.800,- Kč s 19 % DPH (výrok V.) a na soudním poplatku zaplatit částku 48.000,- Kč (výrok VI.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv všech žalobců došlo v souvislosti s porodem žalobkyně c) K. N. dne 16.9.1991, kdy v důsledku postupu lékařů non lege artis utrpěla velmi těžké zdravotní následky. Tento závěr učinila Ústřední znalecká komise Ministerstva zdravotnictví, znalci 2. lékařské fakulty a znalec MUDr. K. Vážnost poškození dovozoval soud prvního stupně i z mimořádné výše soudem přiznané náhrady škody ve výši 1,892.331,- Kč a z částky 2,000.000,- Kč vyplacené nad tento rámec pojišťovnou. V uvedeném jednání shledal neoprávněný zásah do práva na soukromí a na rodinný život, s výjimkou žalobkyně c) K. N., a to zásah zcela nereparovatelný, který dokonce hodnotil v mnoha směrech jako horší než smrt, kdy se postupem času může rodina s danou situací vyrovnat. Intenzivnějším tento zásah spatřoval u žalobkyně b) J. N. a žalobce a) E. N. jako rodičů, oproti žalobkyni d) B. N., která je sourozencem žalobkyně c) K. N.. Vzhledem k trvalosti, vážnosti a neodstranitelnosti následků neoprávněného zásahu za přiměřený prostředek občanskoprávní ochrany podle ustanovení §13 obč. zák. shledal zadostiučinění v penězích, přičemž jeho výši stanovil s přihlédnutím k okolnostem případu a k výši částek přiznávaných soudy na těchto náhradách.
Ve vztahu k žalobkyni c) K. N. neshledal neoprávněný zásah do práva na rodinný život, ale do práva na zdraví. Při stanovení výše náhrady přihlédl rovněž k tomu, že podstatná část uplatněného nároku se opírá o náhradu škody (prakticky veškeré fyzické následky zásahu); právo na ochranu osobnosti postihuje pouze samotný fakt nedovoleného zásahu.
K odvolání všech účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 468/2008-170, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujících výrocích ve věci samé ve vztahu k žalobci a) E. N. co do částky 50.000,- Kč potvrzuje a co do částky 350.000,- Kč se mění tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 1), ve vztahu k žalobkyni b) Janě Novákové co do částky 100.000,- Kč potvrzuje a co do částky 400.000,- Kč se mění tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 2), ve vztahu k žalobkyni c) K. N. co do částky 100.000,- Kč potvrzuje (výrok I. odst. 3) a ve vztahu k žalobkyni d) B. N. co do částky 200.000,- Kč se mění tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 4). Dále rozhodl tak, že rozsudek se v zamítavých výrocích ve věci samé ve vztahu ke všem žalobcům potvrzuje (výrok II.). Současně zavázal žalovaného na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zaplatit žalobci a) E. N. 13.175,- Kč, žalobkyni b) J. N. 13.175,- Kč, žalobkyni c) K. N. 13.175,- Kč. Ve vztahu k žalobkyni d) B. N. žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit na soudním poplatku 10.000,- Kč (výrok IV.). Konečně žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu ke všem žalobcům (výrok V.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že došlo postupem non lege artis tehdejšího OÚNZ Příbram k závažnému poškození zdraví žalobkyně c). Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že v souvislosti s porodem žalobkyně c) došlo nejen k zásahu do práva na její zdraví, ale rovněž i k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců a) a b), a to konkrétně do práva na soukromí. V souvislosti s prokazatelně potřebnou péčí o žalobkyni c), vyvolanou jejím zdravotním stavem, je jejich rodinný život omezen v řadě činností souvisejících s kulturními, sportovními a společenskými aktivitami, ale zejména nepochybně i ve zcela běžném fungování rodiny. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud shledal neoprávněný zásah do soukromí žalobkyně c), jejíž rodinný život byl narušen v důsledku poškození zdraví tak, že nebude mít možnost žít standardním způsobem, zejména chodit do školy, založit rodinu apod. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal neoprávněný zásah do soukromí a rodinného života žalobkyně d). Přitom vzal v úvahu, že se narodila až sedm let poté, co došlo k poškození zdraví žalobkyně c), a je tak pojmově vyloučeno, aby došlo v důsledku toho k jakémukoli zásahu do jejích osobnostních práv, jestliže v té době ještě nežila. Odvolací soud přitom nezpochybnil, že zdravotní stav její sestry bezesporu omezuje i žalobkyni d) v možnostech nejrůznější činnosti, že její rodiče objektivně nemají možnost věnovat se jí takovým způsobem, kterým by se jí věnovali nebýt zdravotního stavu její sestry, avšak tuto skutečnost nelze klást k tíži žalovanému, stejně jako hypotetickou úvahu o budoucí možné péči o žalobkyni c), kterou by žalobkyně d) měla převzít.
Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud vycházel ze zásady, že smyslem náhrady je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy, přičemž musí být ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. přiměřená. V posuzované věci přihlédl k již existující judikatuře odvolacího soudu, v níž šlo vždy o případy úmrtí člena rodiny. V této souvislosti odmítl názor soudu prvního stupně, že daný případ je v některých aspektech horší než smrt, neboť smrt je vždy žádným způsobem neodčinitelný následek. Dále odvolací soud přihlédl zejména k tomu, že od doby neoprávněného zásahu do podání žaloby uplynulo třináct let. Tato doba má podle jeho názoru výrazný vliv na výši náhrady nemajetkové újmy v penězích, neboť uplynutím doby, byť žalobci stále pociťují důsledky neoprávněného zásahu, z objektivního pohledu tyto následky odeznívají. S přihlédnutím k tomuto zásadnímu hledisku odvolací soud snížil částky přiznané na náhradě nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k žalobci a) na 50.000,- Kč a žalobkyni b) na 100.000,- Kč, když stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, že život žalobkyně b) vzhledem k absenci jejího profesního zapojení byl intenzivněji dotčen. Ve vztahu k žalobkyni c) odvolací soud považoval soudem přiznanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč za přiměřenou hledisku ustanovení §13 odst. 1 obč. zák., avšak nikoli za zásah do jejího zdraví, ale za zásah do jejího soukromí. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že podstatná část nároku žalobkyně c) se opírá o náhradu škody a v této souvislosti je třeba poukázat (nad rámec částek vyplacených pojišťovnou) na soudy přiznanou náhradu škody ve výši 1,892.331,- Kč a 3,060.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. O něm pak rozhodl Nejvyšší soud v Praze rozsudkem ze dne 9. září 2008, č.j. 30 Cdo 535/2007-161, kterým bylo uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, s výjimkou potvrzujícího výroku odstavce I. zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud mimo jiné konstatoval, že soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce podle ustanovení §13 obč. zák. musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Připomněl, že občanský zákoník v ustanovení §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích. Současně ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 obč. zák. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích, pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě zjišťovat značně obtížně. Jak bylo uvedeno výše, vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 20, ročník 2007). Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 obč. zák., tak i zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., sledují stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Dovolací soud uvedl, že z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 330 násl.). Smyslem peněžitého zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Nejde však o reparaci celé nemajetkové újmy. Nároky uplatněné z titulu práva na ochranu zdraví a nároky na náhradu škody na zdraví jsou zcela samostatné nároky. Dovolací soud též poukázal na skutečnost, že důvodné nebylo odmítnutí práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích odvolacím soudem ve vztahu k žalobkyni d) B. N., neboť omezení žalobkyně d) v soukromém a rodinném životě jsou v příčinné souvislosti se zdravotními následky žalobkyně c) K. N., způsobenými neoprávněným zásahem žalovaného.
Ve věci pak opětovně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 468/2008-170 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé ve vztahu k žalobci a) E. N. nad částku 50.000,- Kč, co do další částky 150.000,- Kč potvrdil a co do částky 200.000,- Kč změnil tak, že ohledně této částky žalobu zamítl (výrok I. odst. 1), ve vztahu k žalobkyni b) J. N. nad 100.000,- Kč, co do částky 200.000,- Kč potvrdil a co do částky 200.000,- Kč změnil tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 2), a ve vztahu k žalobkyni d) B. N. co do částky 50.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a co do částky 150.000,- změnil tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 3). Dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé změnil jen ve vztahu k žalobkyni c) K. N. tak, že žalovaný je povinen zaplatit této žalobkyni další částku 200.000,- Kč; jinak tento rozsudek potvrdil (výrok II.) Dále rozhodl tak, že rozsudek se v zamítavých výrocích ve věci samé ve vztahu ke všem žalobcům potvrzuje (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky (III. až V.). Ve vztahu k uplatněnému nároku žalobkyně d) uvedl, že je „ vázán závěry dovolacího soudu, který neshledává důvodným odmítnutí práva ve vztahu k ní a dovozuje, že i ona je v důsledku zdravotního postižení třetí žalobkyně omezena na plnohodnotném rodinném životě. Vzhledem k tomu, přestože v době neoprávněného zásahu čtvrtá žalobkyně ještě nežila (narodila se až za sedm let), jí odvolací soud přiznává náhradu nemajetkové újmy. “ Obecně pak konstatoval, že „ i když žalobci následky neoprávněného zásahu pociťují stále, má podle názoru odvolacího soudu pro stanovení výše náhrady význam plynutí času. Pokud tento jeho závěr nebyl podle dovolacího soudu odůvodněn konkrétními okolnostmi, poukazuje odvolací soud na to, že kromě toho, že žalobci podali žalobu až třináct let poté, co k neoprávněnému zásahu došlo, že tedy včas nevykonávali svá subjektivní občanská práva, že běh času má svůj význam již jen z důvodu promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích.“. Jako k pomocnému hledisku pak přihlédl k částkám uvedeným v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně d) dne 3. dubna 2009 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 468/2008-170 (v části týkající se částečného zamítnutí nároku čtvrté žalobkyně), podala tato žalobkyně dne 2. června 2009 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Neztotožňuje se především s tím, pokud odvolací soud zdůrazňuje skutečnost, že čtvrtá žalobkyně se narodila až sedm let po vzniku škodné události a dále zvýrazňuje aspekt plynutí času a současně činí odkaz na ustanovení §444 odst. 3 o.s.ř. Má za to, že odvolacím soudem přisouzená výše náhrady nemajetkové újmy v penězích není přiměřená. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání této žalobkyně odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že toto dovolání je v části směřující proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., zatímco v části, jímž odvolací soud potvrdil částečné zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobkyni d), je toto dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. , protože v tomto ohledu má toto rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku aplikace ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.)
Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v napadeném výroku podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle ustanovení §13 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3).
Dovolací soud předesílá, že již ve svém předešlém rozsudku podrobně vysvětlil, že smyslem peněžitého zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby, takže nejde o reparaci celé nemajetkové újmy. Na tomto závěru, který je ostatně v plném souladu s již dlouhodobě ustálenou judikaturou, a to jak vlastní, tak i soudů nižších stupňů, nemá dovolací soud ani v současné době cokoliv měnit. Potud proto nepokládá námitky dovolatelky, pokud se upínají k této otázce, za odůvodněné.
Podle ustanovení §226 odst. 1 ve spojení s §243d odst. 1 věta první o.s.ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem dovolacího soudu.
Ve výše zmiňovaném kasačním rozsudku dovolací soud konstatoval a podrobně vyložil zásadu, že určení výše zadostiučinění v penězích (§13 odst. 2 obč. zák.) se musí opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska posuzovaného případu. Přes tuto skutečnost však napadené rozhodnutí tomuto požadavku fakticky nikterak nevyhovělo, neboť v zásadě uvádí pouze okolnosti (byť spíše jen v náznaku), které by přisouzenou náhradu nemajetkové újmy v penězích měly zřejmě podle jeho názoru limitovat. Rozhodně však obsah odůvodnění napadeného rozsudku v této souvislosti nenaplňuje podmínku vypořádání se s předpoklady pro určení výše relutární náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. Přitom je třeba zdůraznit, že dovolací soud se v předchozím zrušovacím rozsudku mimo jiné neztotožnil s úvahou odvolacího soudu, podle níž přihlížel ke (konkrétními okolnostmi však nijak neodůvodněnému) hledisku, že od doby, kdy vznikla nemajetková újma, do podání žaloby uplynulo třináct let s tím, „že z objektivního pohledu následky neoprávněného zásahu odeznívají.“ V nyní dovoláním napadeném rozsudku ze dne 10. března 2009 se v pasáži, v nímž má být odůvodněno určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve prospěch žalobkyně d), odvolací soud sice uvádí vázanost závěry vyslovenými ve zrušovacím rozhodnutí dovolacím soudem, avšak, jak již bylo zdůrazněno, fakticky neuvádí jakékoliv relevantní skutečnosti, kterými by přezkoumatelně zdůvodnil výši takto přisouzené relutární satisfakce. Opakovaně však zmiňuje bez dalších konsekvencí, že se tato žalobkyně narodila sedm let po předmětném zásahu. Nelze proto odpovědně zjistit jaké konkrétní a přezkoumatelné okolnosti byly odvolacímu soudu podkladem pro určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k žalobkyni d). Nelze se proto ve své podstatě ani vyjádřit k tomu, jak, resp. jak dalece se na tomto rozhodnutí projevila skutečnost, pokud odvolací soud jako k pomocnému hledisku přihlédl k ustanovení §444 odst. 3 obč.zák. Současně je ovšem nutno poznamenat, že vzhledem k tomu, že pro určení výše požadované relutární náhrady jsou rozhodná výlučně hlediska vyplývající z ustanovení §13 odst. 3 obč. zák., která se upínají ke konkrétním jedinečným okolnostem posuzovaného případu, není opodstatněné porovnávat (jak to ve svém dovolání jinak činí dovolatelka) výši relutární satisfakce přisuzované soudy v jiných sporech.
Z napadeného rozsudku tedy vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování vyloženým předpokladům vyplývajícím z ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. plně nedostál, takže je naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.. Proto byl tento rozsudek jako nesprávný podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř., bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.),v dotčeném výroku ve věci samé, stejně jako ve výrocích souvisejících, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu