ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4385.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4385/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyně Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, identifikační číslo osoby 26991934, se sídlem v Bouzově 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 58/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, č. j. 55 Co 39/2010 - 167, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení o náhradu škody proti Národnímu památkovému ústavu, vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 9/2005, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud I. stupně zhodnotil průběh posuzovaného řízení s tím, že žaloba byla podána dne 13. 1. 2005, a ke skončení věci došlo dne 26. 11. 2008 rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě o odmítnutí odvolání. Žalobkyně vstoupila do řízení na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2007, č. j. 16 C 9/2005-220, a to v důsledku úplatného postoupení pohledávky ze dne 1. 3. 2007 z postupitele Základní organizace evid. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací, identifikační číslo osoby 71197176, na žalobkyni. Žalobkyně se tak stala účastníkem řízení až na základě usnesení soudu ze dne 20. 6. 2007 a teprve od té doby jí mohla vzniknout nemajetková újma způsobená průtahy či nepřiměřenou délkou řízení. V tomto období, tj. od 20. 6. 2007 do 26. 11. 2008, soud neshledal žádné průtahy ani délku řízení za nepřiměřenou, v řízení bylo postupováno plynule a řádně. K dalším namítaným nesprávným postupům soudu soud I. stupně uvedl, že se nejednalo o nesprávný úřední postup v intencích zákona č. 82/1998 Sb., neboť se jednalo o činnost soudu vedoucí k vydání rozhodnutí ve věci samé, resp. o činnost související s vedením řízení v souvislosti s právním názorem soudce. Soud I. stupně se rovněž neztotožnil s tvrzením žalobkyně o jejím nástupnictví „v poloze niterného přenesení zájmu na celém předmětném řízení“, když právě ze smlouvy o postoupení pohledávky a výpisů z ARES a Ministerstva vnitra vzal za prokázané, že se jedná o dva rozdílné subjekty s rozdílným identifikačním číslem osoby, a zejména ze skutečnosti, že k výměně žalobců došlo na základě smlouvy o úplatném postoupení pohledávky.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jehož skutkové i právní závěry shledal správnými. Dále uvedl, že nemajetková újma je osobnostním nárokem spjatým s fyzickými osobami, kterým jedině může vznikat, zatímco žalobkyně je osobou právnickou, posoudil význam sporu pro žalobkyni jako nepatrný s tím, že žalobkyně vede větší množství obdobných sporů, a přihlédl rovněž k výsledku samotného řízení pro žalobkyni, kterým bylo pravomocné zamítnutí žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž formuluje dvě otázky zásadního právního významu. Dovolatelka má za to, že dosud nebyla předmětem právního posouzení dovolacího soudu otázka, kdo je nositelem nemajetkové újmy občanského sdružení jako právnické osoby vzniklé za účelem hájení a prosazení společných zájmů členů sdružení, a zda nemajetková újma může vůbec právnické osobě vzniknout, v čemž odvolací soud uzavírá, že nikoliv. Žalobkyně poukázala na to, že i právnické osoby mají určitá osobní práva (např. §19b obč. zák), a že zákon č. 82/1998 Sb. právnické osoby z možnosti uplatnění nároku podle tohoto zákona nijak nevylučuje, neboť hovoří toliko o poškozeném. Rozdílně než odvolací soud pak řeší tuto otázku i Evropský soud pro lidská práva. Dle dovolatelky v případě újmy způsobené občanskému sdružení pociťují jeho členové tuto újmu jako újmu vlastní. Druhou otázku zásadního právního významu formuluje dovolatelka tak, zda nemajetková újma způsobená nesprávnými úředními postupy spočívajícími nejen v průtazích v řízení může vzniknout i účastníku řízení, který vstoupil do řízení až po vzniku nesprávných úředních postupů. Žalobkyně v tomto smyslu namítá, že chyby, které vznikly předtím, než se stala účastníkem řízení, působily i ve vztahu k ní jako nové žalobkyni. Soudy se omezily pouze na průtahy v řízení a závěr, že v řízení nedošlo k jiným nesprávným úředním postupům, postrádá odůvodnění. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry soudů obou stupňů. S ohledem na obsah dovolání podotkla, že řízení o náhradu škody či nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. není revizním řízením ve vztahu k řízení původnímu. Soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup soudu či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích. Navrhla dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, který není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v napadeném rozhodnutí jsou řešeny některé právní otázky rozdílně od judikatorní praxe dovolacího soudu. Dovolací soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud se v uvedeném Stanovisku již zabýval otázkou, zda nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem může vznikat pouze osobám fyzickým nebo rovněž osobám právnickým, a v čem tato újma může spočívat. Nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a odst. 1 OdpŠk je nárokem specifickým, kterým je kromě vnitrostátního nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem realizováno taktéž právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení se v zásadě poskytuje i osobám právnickým, přičemž nemajetková újma se u právnických osob zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických. Smyslem poskytování kompenzace nemajetkové újmy za tvrzené porušení práva na řízení v rozumném čase je reparace úzkosti, duševního stresu v očekávání výsledku případu a nejistoty, kteréžto pocity jsou příznačné pro osoby fyzické, zatímco nemajetková újma právnické osoby může spočívat například v poškození dobrého jména právnické osoby, v nejistotě při rozhodování, v zásahu do řízení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, v úzkosti a potížích způsobených členům vedení společnosti (srov. příslušné pasáže Stanoviska k sedmé právní větě). Závěr odvolacího soudu o tom, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení nemůže vznikat právnickým osobám, tudíž není správný.
V posuzované věci však byla pro rozhodnutí ve věci samé stěžejní otázka (a význam dalších kladených dovolatelem je proto činí nepodstatnými), zda je třeba při úvaze o celkové délce řízení, jakož i při posuzování jiných nesprávných úředních postupů soudu, přihlédnout i k té části řízení, v níž jako účastník řízení vystupovala jiná právnická osoba, která následně postoupila svoji pohledávku z původního řízení stěžovatelce. V případě postoupení pohledávky, pro niž je vedeno původní řízení, však není důvod přičítat postupníkovi dosavadní dobu řízení, jež bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu či v jehož průběhu došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu.
Nejvyšší soud sdílí v otázce povahy práva na náhradu nemateriální újmy za nesprávný úřední postup jako práva ryze osobní povahy východisko, dle nějž jinak takové právo, stejně jako jiná obdobná práva na peněžité zadostiučinění (práva osobní povahy ve smyslu §579 odst. 2 obč. zák.), nepřecházejí na dědice zemřelé postižené fyzické osoby, jejíž smrtí tudíž zanikají. Právo na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup tudíž nelze z téhož důvodu postoupit. Důsledek uvedený v §524 odst. 2 obč. zák., dle nějž s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, se zde neuplatní. Povinnost nahradit škodu vzniklou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením při vymáhání pohledávky je následkem porušení povinnosti ze strany státu a potud je jeho samostatným závazkem a nikoliv povinností ze smlouvy o postoupení pohledávky. Je proto třeba takové následky posuzovat samostatně jak u postupníka, tak i u postupitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 3908/2009). Nositelem nároku na odškodnění nemajetkové újmy je poškozená právnická osoba a nikoliv její členové.
V posuzovaném řízení, které trvalo od 13. 1. 2005 do 26. 11. 2008, došlo ke změně v osobě žalobkyně na základě úplatného postoupení pohledávky ze dne 1. 3. 2007, o jejímž procesním nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2007, přičemž ke sloučení obou odborových organizací došlo až dne 12. 4. 2009, tedy po pravomocném skončení posuzovaného řízení. Vzhledem k výše uvedené judikatorní praxi Nejvyššího soudu proto postupoval soud I. stupně správně, jestliže při úvaze o celkové délce řízení neposuzoval dobu, po kterou se řízení účastnila jiná právnická osoba. Obdobně nemůže novému účastníkovi řízení vzniknout nemajetková újma v důsledku nesprávných úředních postupů, které se odehrály před jeho vstupem do řízení, neboť ty působily pouze ve vztahu k původnímu účastníkovi řízení. Postupník svým vstupem do řízení obdobně podle §107 odst. 4 o. s. ř. přijímá stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení, tedy včetně případných procesních pochybení soudu. Pokud žalobkyně kupovala problematickou pohledávku, která byla v okamžiku postoupení pohledávky již předmětem soudního sporu, musela si být vědoma případných obtíží spojených s vedením soudního řízení, a byl jí rovněž dobře znám dosavadní průběh řízení. Koneckonců obtíže spojené s vymáháním pohledávky, popř. potřeba jejího uplatnění v soudním řízení, mají obvykle vliv na tvorbu její ceny při jejím úplatném převodu a bývají motivem jejího postupu. V řízení nebylo zjištěno nic takového, co by tento předpoklad, na němž Nejvyšší soud staví svoji dosavadní judikaturu v této věci (viz citované Stanovisko a jeho odkaz na rozhodnutí ve věci sp.zn. 30 Cdo 3908/2009 Nejvyššího soudu), vylučovalo.
Rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na správném právním závěru, že žalobkyni nelze přičítat celkovou délku řízení, ale pouze dobu, po kterou se řízení aktivně účastnila, tedy dobu od 20. 6. 2007 do 26. 11. 2008. Ve vztahu k této délce řízení pak soudy obou stupňů uzavřely, že za dobu účasti žalobkyně v řízení nedošlo k průtahům a ani celková délka řízení (1 rok a 5 měsíců) nebyla nepřiměřená, a proto nedošlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk a nedošlo ani k jiným nesprávným postupům, které by mohly žalobkyni způsobit nemajetkovou újmu. Vzhledem k tomuto závěru nebylo třeba dále zkoumat vznik nemajetkové újmy právnické osoby ani její rozsah, neboť pro naplnění předpokladů pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. musejí být kumulativně splněny všechny tři předpoklady obecné odpovědnosti za škodu (nesprávný úřední postup, vznik újmy a příčinná souvislost). Není-li splněn jen jeden z nich, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004). Úvahy odvolacího soudu o tom, že právnickým osobám nemajetková újma nevzniká, proto nemohly mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně jako nedůvodné a právní posouzení věci odvolacím soudem v rozsahu, ve kterém odkázal na závěry soudu prvního stupně, za správné, proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. září 2011
JUDr. Františei Ištvánek, v. r.
předseda senátu