ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4464.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4464/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 87/95, proti žalovaným 1) I. Z. , a 2) A. D., DiS. , oběma zastoupeným JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Veletržní 924/14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 19/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č.j. 20 Co 139/2010-133, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Holuba, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 7, Veletržní 924/14.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Kolíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2009, č.j. 5 C 19/2009-89, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem „nemovitostí – budovy č.p. 86 /dům pro bydlení/ (,) umístěné na pozemku – stavební parcele č. 110 /zastavěná plocha a nádvoří/, pozemku – stavební parcely č. 110 o výměře 159 m2 /zastavěná plocha a nádvoří/, pozemku parc. č. 45/1 /zahrada/ zapsaných na LV č. 1162 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, obec V. a katasttrální území V.“ (dále již „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru (ve stručnosti shrnuto), že právní úkony, jimiž žalobce převedl vlastnického právo k předmětným nemovitostem na žalovanou, nejsou neplatné a žalobce tudíž není vlastníkem předmětných nemovitostí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud pro své rozhodnutí převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jejich právním posouzením nalézacím soudem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo možno dovodit podle žalobcem uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež se týká právně relevantních (jiných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (výjimečně) uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem žalobce prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žádnou takovou otázku v podaném dovolání nevymezil (tvrzení žalobce v dovolání, že nebyly soudem provedeny žalobcem navržené důkazy, že žalobce nebyl soudem v řízení řádně poučen o svých právech a povinnostech, anebo že soudy neposkytly žalobci procesní prostor, aby se vyjádřil k provedeným důkazům, jsou ve smyslu cit. dovolacího důvodu právně irelevantní), takže v tomto směru zde nebylo způsobilého procesního podkladu k posouzení přípustnosti dovolání.
Ani prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) se žalobci nepodařilo založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (s cílem dostát zákonem stanoveným povinnostem stran obsahové kvality odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) cituje ustanovení §37 odst. 1, §38 odst. 2, §49 a §49a obč. zák., neznamená, jak nesprávně dovozuje ve svém dovolání žalobce, že tato hmotněprávní ustanovení odvolací soud aplikoval (použil) na zjištěný skutkový stav, nýbrž že s odkazem a citací těchto pravidel chování pouze reagoval na odvolací námitky žalobce, který se právě aplikace těchto ustanovení, vzhledem ke skutkovým tvrzením, z nichž dovozoval, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, nedůvodně domáhal.
Pokud žalobce v dovolání také brojil proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud (oba soudy) vycházel(y), nepřípustně tím uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (tímto dovolacím důvodem se Nejvyšší soud může zabývat toliko za podmínek předvídaných v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy jen v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem v částce 6.500,- Kč [sazba odměny z částky určené podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle §18 odst. 1, a dále zvýšená o 30% za společné zastupování více účastníků podle §19a téže vyhl.], a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalovaných doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20% podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem částka 8.160,- Kč. Žalobce byl zavázán k této náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokáta žalovaných (oprávněných společně a nerozdílně) v souladu s ustanovením §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu