ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4549.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4549/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně CF FLOP s. r. o. , se sídlem v Brně, Nejedlého 11, identifikační číslo osoby 64608565, adresa pro doručování P. O. BOX 11, 708 11 Ostrava – Poruba, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 250.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 250/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009, č. j. 13 Co 570/2008 - 57, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009, č. j. 13 Co 570/2008 – 57 se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2008, č. j. 27 C 250/2006 - 40, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízení vedeném nejprve u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 139/2002 a posléze u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 65/2005 bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Odvolací soud se ve svém odůvodnění ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že v tomto případě nebyla splněna již první podmínka odpovědnosti státu za tzv. nemajetkovou újmu, tj. podmínka protiprávního postupu státu, resp. jeho orgánu. Řízení sice trvalo celkově šest let, avšak s ohledem na všechny podstatné skutečnosti nelze trvání tohoto řízení hodnotit jako nepřiměřené. Řízení probíhalo postupně před dvěma soudy prvního stupně a před dvěma soudy odvolacími, věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti a po určitou dobu bylo řízení přerušeno k návrhu žalobkyně. Podstatným způsobem se na trvání řízení podílela sama žalobkyně, když nezaplatila včas soudní poplatek ani ze žaloby, ani z odvolání, a v obou případech svoji poplatkovou povinnost splnila až po vydání usnesení o zastavení řízení. Soud tedy musel znovu rozhodovat o zrušení svých předchozích rozhodnutí, čímž došlo k dalšímu prodloužení řízení. Žalobkyně nese svoji vinu i na tom, že nemohlo být včas rozhodnuto o věcné příslušnosti soudu, neboť žaloba byla formulována natolik nejasně, že Vrchní soud v Olomouci nebyl na základě žalobních tvrzení s to otázku věcné příslušnosti při prvním předložení spisu kvalifikovaně posoudit. Jediný průtah, který spočívá na bedrech státního orgánu, je nikoli nepodstatné prodlení mezi předložením věci Krajskému soudu v Ostravě s prvním odvoláním a mezi rozhodnutím o tomto opravném prostředku. Toto prodlení je však zcela ojedinělé a nemá na celkovou délku řízení zásadní vliv. V dalším se odvolací soud vyjádřil k tvrzené újmě žalobkyně, jejíž vznik se mu nejeví jako věrohodný.
Rozsudek soudu odvolacího napadla žalobkyně dovoláním, dovozujíc jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy a současně tvrdí vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a rozpor s hmotným právem. Dovolatelka namítá, že Evropský soud pro lidská práva zakládá svá rozhodnutí na kritériu základní výchozí částky, která má být stanovena ve výši 1.000,- až 1.500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy, a na jejím základě mají pak být teprve podle dalších kritérií vedeny úvahy o jejím zvýšení či snížení. Dovolatelka má za to, že otázkou zásadního právního významu je otázka, zda tento právní závěr ESLP je nutno aplikovat také v českém právu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za zcela správné a plně se ztotožňuje s učiněnými právními závěry. Dovolání žalobkyně nepovažuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), neboť v žádném případě neřeší otázku zásadního právního významu. Navrhla dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „ o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Nejvyšší soud při zkoumání významu rozhodnutí především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec.
Dovolatelka však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou nepředkládá. Na zásadní právní význam položené otázky nelze usuzovat už z toho důvodu, že na jejím řešení odvolací soud svůj rozsudek nezaložil a při svém rozhodování se jí vůbec nezabýval. Pro posouzení nároku žalobkyně byla zásadní otázka, zda v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále a posléze u Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Teprve v případě kladné odpovědi na tuto otázku, již však soudy obou stupňů zodpověděly záporně, by bylo možno vést úvahy o způsobu a případně výši přiměřeného zadostiučinění, jak se toho domáhá žalobkyně. Vyřešení jí předložené otázky se proto nemůže projevit v konečném postavení dovolatelky vůči druhé straně sporu, což činí dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně tak, jak dovolatelka domnělou otázku zásadního právního významu staví, se nenabízí žádný prostor právního posuzování, neboť její zadání směřuje jen k právní informaci, která v posuzovaném případě žádný význam nemá.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, dostupný veřejnosti na www.nsoud.cz ). Dovolatelka nadto ani nevymezuje, v čem spatřuje tvrzené vady řízení. U dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam také tehdy, jestliže existenci právní otázky zásadního významu nezahrnují tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (viz např. usnesení ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, jak je uvedeno pod bodem I. výroku.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. ledna 2011
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu