ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4721.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4721/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. L. , zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti žalovanému M. S. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28/559, za účasti V. Z., vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 12, o určení vlastnictví a o určení platnosti odstoupení od smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 6/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2009, č.j. 25 Co 133/2009-211, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Vaňka, advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28/559.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bohdany Novákové, advokátky se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 12.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2008, č.j. 55 C 6/2005-147, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „bytové jednotky č. 3118/16 v domě č.p. 3120, 3119 a 3118 na pozemcích parc. č. 2848/425, 2848/424 a 2848/423 a podílu na společných částech domu a pozemku ve výši 122/10000 v kat. území Z., obci P.“ (dále již „předmětná bytová jednotka“). Dále zamítl žalobu o určení, že „odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy ze dne 14. 8. 2003, uzavřené mezi žalobkyní jako prodávající a žalovaným jako kupujícím o prodeji“ předmětné bytové jednotky, „je platné“ , a navazujícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobu o určení vlastnictví žalobkyně k předmětné bytové jednotce zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. (vzhledem k tomu, že v době rozhodování soudu byla žalobkyně zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětné bytové jednotky). Druhou žalobu o určení, že odstoupení žalobkyně od předmětné kupní smlouvy je platné, soud prvního stupně přezkoumal věcně. Po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyní uváděná žalobní tvrzení, že ohledně zaplacení kupní ceny předmětné bytové jednotky existovala mezi žalobkyní a žalovaným ústní dohoda modifikující ujednání o platebních podmínkách v písemné kupní smlouvě, která byla následně ze strany žalovaného porušena, resp. že zaplacení kupní ceny bytové jednotky neproběhlo způsobem uvedeným v kupní smlouvě, nebyla prokázána. Naopak vzal za prokázané, že splatnost kupní ceny byla mezi účastníky smlouvy sjednána v den podpisu kupní smlouvy a že žalobkyně jako prodávající svým podpisem potvrdila přijetí kupní ceny v hotovosti v den podpisu kupní smlouvy.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku o věci samé, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Dodal, že i kdyby žalobkyně prokázala, že došlo ke změně smlouvy ve smyslu žaloby, nebylo by možno žalobě vyhovět (pro důvody, které podrobně rozvedl v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Po právní stránce zásadní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu spatřuje „ve vyřešení otázky oprávněnosti žalobce domáhat se ochrany svého vlastnického práva (aktivní věcná legitimace) formou určovací žaloby za situace, kdy je v katastru nemovitostí stále veden jako vlastník nemovitosti za situace, kdy již bylo zahájeno řízení o vkladu vlastnického práva k téže nemovitosti ve prospěch jiné osoby, které bylo přerušeno právě do okamžiku rozhodnutí o projednávané žalobě s tím, že rozhodnutí o vkladu bylo přímo učiněno závislým na rozhodnutí soudu v této věci....Rozhodnutí odvolacího soudu o určení vlastnictví má po právní stránce zásadní význam proto, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatelka dále polemizuje se skutkovými zjištěními soudu a na základě své skutkové verze dospívá k odlišnému právnímu posouzení věci. Vytýká rovněž odvolacímu soudu, že porušil zásadu dvojinstančnosti, „protože odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny podmínky pro tento postup, když ohledně žaloby na určení platnosti odstoupení od smlouvy z neúplných důkazů provedl dokazování (kterým se soud prvého stupně nezabýval).“ Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy podle dovolatelky překvapivé. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) , ani podle písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Otázkou naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitému majetku se dovolací soud opakovaně zabýval a v tomto směru nelze přisvědčit dovolatelce, že by se jednalo o dosud neřešenou materii (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, v němž je činěn odkaz na dosavadní judikaturu v daném směru, in www.nsoud.cz ).
Pokud dovolatelka namítá porušení zásady dvojinstančnosti, resp. vytýká odvolacímu soudu, že vydal tzv. nepředvídatelné rozhodnutí, uplatňuje tím fakticky dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., týkající se právně relevantních (jiných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze sice tento dovolací důvod (výjimečně) uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumá jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). Dovolatelka ovšem prostřednictvím posledně uvedeného dovolacího důvodu žádnou takovou otázku, jež měla být řešena dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu a měla by charakter zásadního právního významu, nepředkládá.
Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění, z nichž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, nepřípustně tím uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze dovolání odůvodnit jen tehdy, je-li přípustné; jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání dovolatelky bylo odmítnuto, je dovolatelka povinna ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nahradit žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného náklady, které žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně v tomto dovolacím řízení vynaložili. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta žalovaného (vedlejšího účastníka na straně žalovaného) v částce 7.500,- Kč [§2 odst. 1, §10 odst. 3, a §17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kdy odměna byla vypočtena součtem sazeb odměny podle §5 písm. b) ve výši 20.000,- Kč (žaloba na určení vlastnictví k bytové jednotce) a odměny podle §5 písm. d) cit. vyhlášky ve výši 10.000,- Kč (žaloba o určení platnosti odstoupení od smlouvy), tj. celkem 30.000,- Kč, snížené ve smyslu §14 odst. 1 (s ohledem na odmítnutí dovolání) o 50%, tj. na částku 15.000,- Kč, a ve smyslu §18 odst. 1 téže vyhlášky ještě snížené (vzhledem k tomu, že advokát žalovaného, stejně jako advokátka vedlejšího účastníka na straně žalovaného v dovolacím řízení učinili pouze jediný úkon právní služby, a to sepis vyjádření k podanému dovolání) o dalších 50%, tj. na částku 7.500,- Kč] a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta po 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.560,- Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.360,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalovanému, jakož i vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného, a to k rukám jejich advokátů, kteří uvedené účastníky v tomto dovolacím řízení zastupovali.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 1. června 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu