ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5077.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5077/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Františkem Kubínem, advokátem se sídlem v Havířově, Dlouhá třída 461/3, proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií 5, o zaplacení částky 132.575,- Kč , vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, pod sp. zn. 110 C 311/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2009, č.j. 11 Co 137/2009-264, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 132.575,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že dne 4. ledna 2002 uzavřel se žalovaným kupní smlouvu, kterou mu prodal vozidlo značky Renault Megane 1,4 1 ECO za dohodnutou cenu 126.000,- Kč, která měla být uhrazena ve splátkách. Žalovaný však zaplatil pouze 14.000,- Kč, další splátky neuhradil, a proto žalobce dne 4. června 2002 od smlouvy odstoupil a žalovaného vyzval k předání vozidla. Poněvadž žalovaný odmítl vozidlo vydat dobrovolně, žalobce dne 5. října 2002 žalovanému vozidlo odebral. Žalobce se proto domáhal vydání bezdůvodného obohacení v penězích, které žalovanému na úkor žalobce vzniklo užíváním vozidla za dobu od 4. ledna 2002 do 5. října 2002 ve výši 135.000,- Kč, po odpočtu zaplacených 14.000,- Kč 121.000,- Kč a dále zaplacení částky, kterou musel vynaložit na opravu vozidla po jeho převzetí, ve výši 11.575,- Kč s příslušenstvím.
Žalovaný namítal, že v době prodeje vozidla žalobce nebyl jeho vlastníkem, ale vlastníkem byla společnost CAC Leasing a.s. Popřel, že by žalobce od kupní smlouvy odstoupil, a rovněž to, že by vozidlo užíval po celou uvedenou dobu. Domnívá se, že výše požadované částky za užívání vozidla je vzhledem ke stáří a technickému stavu automobilu neúměrně vysoká. Proti pohledávce žalobce navrhl započíst svůj nárok plynoucí z faktur č. 6/2002, 7/2002 a 8/2002, v celkové výši 51.255,- Kč.
Okresní soud v v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 18. listopadu 2008, č.j. 110 C 311/2006-226, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 78.630,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající částce 53.945,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu uvedenou shora podle ustanovení §588 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně považoval kupní smlouvu za absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., neboť žalobce byl ještě nájemcem vozidla na základe leasingové smlouvy, nikoli jeho vlastníkem. Proto posoudil nárok žalobce jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 obč. zák., a to jako bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního důvodu. Dále vzal za prokázané, že žalovaný užíval předmětné vozidlo po celou dobu, to je od 4.1.2002 do 5.10.2002. Výši neoprávněného majetkového prospěchu vyjádřil výší půjčovného, které by dle posudku znalce činilo 123.962,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný zaplatil žalobci ve splátkách celkem 14.000,- Kč, a soud shledal částečně důvodnou námitku započtení vznesenou žalovaným co do částky 37.510,- Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je opodstatněná ve výši 78.630,- Kč.
K odvolání žalovaného proti výrokům I., III. a IV. uvedeného rozsudku Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 11 Co 137/2009-264, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v částce 78.630,- Kč s příslušenstvím zamítl a žalobci uložil nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně žalovanému a státu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dovodil shodně s tím, že kupní smlouva ze dne 4. ledna 2002 byla absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť byla uzavřena v rozporu s podmínkami leasingové smlouvy a žalobce nebyl dosud vlastníkem vozidla. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že režim vrácení bezdůvodného obohacení se řídí ustanovením §457 obč. zák. a účastníci byli proto povinni si vrátit vše, co podle ní nabyli. U předmětné kupní smlouvy tak vznikla žalovanému povinnost vrácení vozidla oproti vrácení kupní ceny (respektive její části) žalobcem. Žalobce tedy nemá právní důvod požadovat po žalovaném z titulu bezdůvodného obohacení více než automobil, který však již dostal, tedy ani cenu za užívání tohoto automobilu. Takové plnění by bylo možné pouze za předpokladu, že by obsahem neplatné smlouvy byl nájem vozidla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítal, že odvolací soud vadně posoudil rozsah nároků účastníků neplatné smlouvy a tomu odpovídající povinnosti k vzájemnému plnění. Poukazuje na skutečnost, že podle kupní smlouvy měl žalovaný nabýt vozidlo do vlastnictví až po zaplacení celé kupní ceny ve splátkách, takže vzájemný závazek účastníků byl zbaven synallagmatického charakteru. Žalovaný měl vozidlo v držení a mohl je užívat za předpokladu, že bude řádně hradit kupní cenu v dohodnutých splátkách, což však učinil pouze zčásti. Odvolací soud pak měl vzít v úvahu skutečnosti, že žalovaný nebyl vlastníkem věci, ale pouhým uživatelem, a že vozidlo skutečně užíval, aniž by však žalobci poskytl za toto užívání plnění. Proto restituční povinnost ze strany žalovaného zahrnovala nejen vydání vozidla, ale i náhrady za jeho neoprávněné užívání ve smyslu §458 odst. 1 obč. zák. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k tomuto dovolání nebylo podáno.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek Krajského soudu v Ostravě přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu seznány nebyly.
Jestliže dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Aplikace ustanovení §457 obč. zák. ve spojení s ustanovením §458 obč. zák. na neplatnou kupní smlouvu vede k tomu, že domnělý prodávající je povinen vrátit kupní cenu a domnělý kupující předmět smlouvy. Pouze pokud by byl předmět smlouvy domnělým kupujícím spotřebován, náleží domnělému prodávajícímu peněžitá náhrada.
V rozsudku ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dovodil, že „ ustanovení §457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení §560 obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. Rozdíl oproti §457 obč. zák. je v tom, že jde-li o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není synallagmatický vztah založen smlouvou, jako je tomu v §560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze zákona“. V případě koupě jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv, i když jen částečně, zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu.
Z výše uvedeného pro posuzovaný případ plyne, že pokud si účastníci podle kupní smlouvy ze dne 4.1.2002 (třeba i jen částečně) plnili, vznikl mezi nimi synallagmatický závazek ze zákona dle §457 obč. zák., a obě strany byly povinny si tato plnění vzájemně vrátit. Rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z nich obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Na charakteru jejich synallagmatického závazku nic nemění ani okolnost, že bylo dohodnuto zaplacení kupní ceny ve splátkách a (domnělý) kupující uhradil z této kupní ceny jen část.
Správný je i právní názor odvolacího soudu, že peněžitá náhrada odpovídající výši půjčovného by žalobci náležela pouze za předpokladu, že by obsahem neplatné smlouvy byl nájem vozidla. V usnesení ze dne 13. prosince 2005, sp.zn. 29 Odo 951/2003, uveřejněném pod číslem 37/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li předmětem neplatné nájemní smlouvy věc, je nájemce povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním věci, a pronajímatel prospěch, nabytý zaplacením nájemného (§457 obč. zák.); tyto povinnosti jsou povinnostmi vzájemně podmíněnými (§560 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu