ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.519.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 519/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci žalobkyně nezl. S. Š. , zastoupené otcem M. Š., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému Dětskému domovu se školou, středisko výchovné péče, základní škola a jídelna Hrochův Týnec , IČO: 60103264, se sídlem v Hrochově Týnci, Riegrova 1, zastoupenému Mgr. Janou Hladíkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 8/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2009, č.j. 1 Co 38/2009 - 133, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2009, č.j. 1 Co 38/2009 - 133, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změněn a žaloba byla zčásti zamítnuta, se z a m í t á.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2009, č.j. 1 Co 374/2005, 1 Co 38/2009 - 133, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 300.000,- Kč, a dále ve výrocích II. a III., a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2007, č.j. 16 C 8/2008-101, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 18. prosince 2008, č.j. 16 C 8/2008-118, ve výroku III., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 300.000,- Kč, a dále ve výrocích IV. a V., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. října 2007, č.j. 16 C 8/2008-101, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. prosince 2008, č.j. 16 C 8/2008-118 výrokem I. určil, že došlo k porušení práva žalobkyně na ochranu osobnosti tím, že dne 22.5.2007 v dopoledních hodinách v objektu výchovně léčebného oddělení P., odloučeného pracoviště Dětského domova se školou Hrochův Týnec, vykonali nezletilí L. N., V. V. a M. G. na žalobkyni soulož, výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala určení, že tito nezletilí vykonali na ní soulož opakovaně, přičemž za toto porušení práva žalobkyně na ochranu osobnosti odpovídá žalovaný, výrokem III. zamítl žalobu v části, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1.000.000,- Kč, výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a doplňujícím rozsudkem (výrok V.) rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Při svém rozhodování vyšel z provedených důkazů zejména výsledků šetření Policie ČR, zpráv o lékařských vyšetřeních, obsahu soudních spisů, výslechu nezletilé žalobkyně a dalších nezletilců, kteří byli předmětného jednání přímo účastni a znaleckým posudkem psychologa. Vzal za prokázané, že nezletilá se pohybovala v narušeném sociálním prostředí, byla dlouhodobě v péči dětských psychiatrů, má narušenou osobnost, projevuje významné známky poruch chování (agresivita, vulgární projevy předčasného sexuálního pudu a je postižena lehkou mentální retardací). Dále vzal za prokázané, že dne 22. května 2007 v době, kdy nezletilá žalobkyně a další chovanci dětského domova byli bez dozoru, tři ve výroku jmenovaní nezletilí na ní vykonali soulož. Dospěl proto k závěru, že podle zákona č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů a §2 odst. 3 vyhl. č. 438/2006 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních, je dána odpovědnost žalovaného za výchovu žalobkyně a odpovědnosti ho nezbavuje ani to, že žalobkyně s konáním chlapců konkludentně souhlasila a dále, s odkazem na ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a §11 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), že došlo k porušení práva žalobkyně na ochranu osobnosti, neboť trestný čin pohlavního zneužívání je zařazen systematicky mezi trestné činy proti lidské důstojnosti. Proto vyhověl žalobě v části, v níž žalobkyně požadovala určení, že k zásahu do jejích osobnostních práv došlo. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že k souloži došlo opakovaně, žalobu v této části zamítl. S poukazem na ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. zamítl žalobu též v části týkající se zadostiučinění v penězích. Vyšel z úvahy, že žalobkyně měla k popsanému chování výrazné sklony, přihlížel k její mentální úrovni a poruše osobnosti, k délce závadného jednání, k tomu, že Policií ČR byla původně označena za podezřelou ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání, že ve věci proběhlo náročné policejní vyšetřování, dále řízení u Okresního soudu v Hradci Králové jako soudu pro mládež vedené pod sp. zn. 2 Rod 43/2007, i řízení v souzené věci a dospěl k závěru, že všechna řízení, která ve věci proběhla, spolu s určovacím výrokem, představují dostatečné morální zadostiučinění.
K odvolání žalobkyně proti části výroku III. jímž byl zamítnut návrh na náhradu nemajetkové újmy, v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 300.000,- Kč a žalovaného proti vyhovujícímu výroku I., Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2009, č.j. 1 Co 38/2009 - 133, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že došlo k porušení práva žalobkyně na ochranu osobnosti tím, že dne 22.5.2007 v dopoledních hodinách v objektu výchovně léčebného oddělení P., odloučeného pracoviště Dětského domova se školou Hrochův Týnec, vykonali nezletilí L. N., V. V. a M. G. na žalobkyni soulož, ve výroku III. v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 300.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, výrokem II. rozhodl, že se žalované neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek a výrokem III. rozhodl, že se jí nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že shora popsaným jednáním nezletilých, které naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání, došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně a že je dána odpovědnost žalovaného. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že nelze akceptovat ani tu část žaloby, které vyhověl soud prvního stupně, a to vzhledem k požadavku na určení, že na ní vykonali soulož tři plnými jmény označení nezletilí, neboť tito nezletilí, ani jejich zákonní zástupci, nebyli účastníky řízení a v tomto řízení se nemohli nijak bránit. Kromě toho se nezletilé žalobkyni již dostalo morální satisfakce projednáváním předmětného incidentu a kontaktováním příslušných orgánů a, jak sama žalobkyně zdůrazňovala, vzhledem k nízkému věku a mentální retardaci nevnímala předmětnou událost jako ponížení důstojnosti, takže požadované určení by bylo spíše kontraproduktivní. Podle názoru odvolacího soudu by pro ni bylo nejvhodnější, kdyby si předmětnou událost a sexuální zkušenost již žádným způsobem nepřipomínala, a pokud by šlo pro ni o zážitek negativní, aby jej co nejdříve ze své paměti vytěsnila. Naopak se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o požadovanou náhradu nemajetkové újmy v penězích, se odvolací soud plně ztotožnil. Poukázal zejména na to, že nebylo zjištěno, že by ve značné míře u žalobkyně došlo k snížení její důstojnosti nebo vážnosti ve společnosti, že si nebyla vědoma nevhodnosti počínání všech aktérů incidentu, včetně svého jednání, nijak se mu nebránila a sama k němu přispěla.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně dne 4. ledna 2010 dovolání. Jeho přípustnost proti měnícímu výroku odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a proti potvrzujícímu výroku z ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., případně také z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a v §241a odst. 3 o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu označuje otázku, zda nevědomost oběti o nevhodnosti zásahu do jejího práva na ochranu osobnosti, způsobená např. nízkým věkem či jinak ovlivněnou úrovní intelektu, postačuje k závěru, že nedošlo ke snížení její důstojnosti ve značné míře, či zde není jiný důvod pro přiznání náhrady majetkové újmy v penězích . S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června 2005, č.j. 30 Cdo 1630/2004-156, odmítá podle jejího názoru restriktivní přístup soudů obou stupňů, které se omezily na v zákoně uvedená kritéria, aniž by vzaly v potaz, že jejich výčet je demonstrativní. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nelze přiznat morální satisfakci určovacím výrokem, když nezletilí ani jejich zákonní zástupci nebyli účastníky řízení. Poukazuje na to, že požadovaná satisfakce (na rozdíl od omluvného dopisu) neukládá žádnou povinnost, jde o objektivní deklaraci soudu, která je minimální formou satisfakce (podle praxe Evropského soudu pro lidská práva) a soud nemůže vydání takového výroku odmítnout jen proto, že žalobkyně není momentálně způsobilá pochopit jeho význam nebo proto, že subjektivně nevnímala negativně zásah samotný. Je přesvědčena, že se jí nedostalo satisfakce výrokem o porušení jejího práva na ochranu osobnosti v žádném řízení, když trestní věc byla odložena a v případě nezl. L. N. soud upustil od uložení opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Domnívá se, že samotné projednání deliktů sexuální povahy satisfakční účinky nemá. Žalobkyně považuje tento postup za denegatio iustitiae. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají - z hlediska přípustnosti dovolání - odlišný režim.
Dovolání žalobkyně, pokud napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn, vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a je tedy bez dalšího přípustné. Pokud žalobkyně u potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., má dovolací soud za to, že v souzené věci předpoklady tohoto ustanovení naplněny skutečně jsou, neboť podle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu při výkladu ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), takže v tomto smyslu rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolání proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá v požadavku na určení, že došlo k porušení práva žalobkyně na ochranu osobnosti tím, že dne 22.5.2007 v dopoledních hodinách v objektu výchovně léčebného oddělení P., odloučeného pracoviště Dětského domova se školou Hrochův Týnec, vykonali nezletilí L. N., V. V. a M. G. na žalobkyni soulož, nemá dovolací soud za důvodné.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Na tomto místě je třeba připomenout, že podstatou úvah odvolacího soudu při posouzení uplatněného nároku ve smyslu ustanovení §13 obč. zák. je konstatování, že sice spolu se soudem prvního stupně shledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, avšak uplatněný nárok podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. na určení, že došlo k porušení práva žalobkyně na ochranu (její) osobnosti, je nepřiměřený, protože nezletilí, kteří na ní měli vykonat soulož a kteří měli být podle žaloby ve výroku uvedeni plnými jmény, nebyli účastníky řízení, žalobkyni se dostalo morální satisfakce v řízeních, která z důvodu předmětného incidentu proběhla, sama incident nevnímala jako ponížení důstojnosti, a proto by požadované určení bylo spíše kontraproduktivní.
V této souvislosti je třeba se se závěry odvolacího soudu ztotožnit potud, pokud odkázal na skutečnost, že požadované určení se dotýká subjektů, kteří nebyly účastníky daného řízení.
Úspěšně se žalobou podle ustanovení §13 obč. zák. může postižená fyzická osoba domáhat v souvislosti s utrpěným zásahem do jejího práva na ochranu osobnosti, příslušného zadostiučinění, pokud je v žalobě uplatní jako přiměřené. Neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (resp. též obsah) morálního zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, resp. postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto třeba zamítnout.
Právě o takový případ se jedná u žalobkyní požadované omluvy ve znění, že se určuje, že došlo k porušení práva žalobkyně na ochranu osobnosti tím, že dne 22.5.2007 v dopoledních hodinách v objektu výchovně léčebného oddělení P., odloučeného pracoviště Dětského domova se školou Hrochův Týnec, vykonali nezletilí L. N., V. V. a M. G. na žalobkyni soulož“, když žaloba byla v této části odvolacím soudem v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta. Dovolací soud se plně ztotožňuje s tím, že nelze vyhovět žalobě na ochranu osobnosti, pokud požadovaná satisfakce fakticky postihuje subjekty, které žalobce neoznačil jako žalované, a které tak nejsou účastníky řízení (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2005, sp.zn. 30 Cdo 2745/2004, apod.). Přitom je třeba zdůraznit, že odpovědnostní vztah z titulu ochrany osobnosti fyzické osoby vzniká výlučně mezi poškozenou fyzickou osobou a osobou (ať fyzickou či právnickou), které je třeba tento zásah přičítat. Je tedy nutno uzavřít, že potud byla úvaha odvolacího soudu správná, takže důvodně částečně změnil rozsudek sudu prvního stupně a žalobu zčásti zamítl. Protože v tomto výroku posoudil dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný, dovolání v této části zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, jehož přípustnost vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., však bylo naopak shledáno důvodným.
Občanskoprávní ochrana osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. přísluší i těm fyzickým osobám, které pro svůj věk nebo psychický stav (stav duševního zdraví, úroveň vyspělosti apod.) nejsou s to plně – nebo vůbec chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jejich osobnosti, resp. na jednotlivé hodnotě jejich osobnosti (analogicky srovnej Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík, Vladimír Plecitý: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha, 2004). Přes tuto skutečnost odvolací soud při svém rozhodování vzal jako jeden z aspektů, které jej vedly k úvaze, že nebylo zjištěno, že by došlo ve značné míře ke snížení důstojnosti nebo vážnosti nezletilé žalobkyně ve společnosti, to, že si žalobkyně nebyla vědoma nevhodnosti počínání všech aktérů posuzovaného incidentu. Nedocenil tak, že k zásahu v tomto případě došlo zcela nepochybně objektivně, bez ohledu na případnou psychickou vyspělost poškozené.
Ač soudy obou stupňů v souzené věci dospěly k závěru, že uplatněný požadavek na přiznání náhrady nemajetkové újmy žalobkyni ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z. není dán, dovolací soud je přesvědčen, že odvolací soud posuzovaný výrok ve věci samé odůvodnil v zásadě jen stručně a s ohledem na charakter a dopad zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyně ve své podstatě jen velmi obecně, a tím prakticky nedostatečně, a aniž by současně logicky a přehledně vysvětlil míru naplnění předpokladů výše zmíněného ustanovení obč. zák.
Je-li uplatněn požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč.zák. je na soudech zjistit v prvé řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověření toho, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak podle celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů.
Přiznání zadostiučinění v penězích soudem předpokládá naplnění řady zákonných předpokladů, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ individualizovány. Určujícím je mimo jiné především zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně zejména vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako závažnou. Právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč.zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku sice obecně konstatuje, že shledal neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně, avšak již neprecizoval úvahy týkající se intenzity zásahu do tohoto práva žalobkyně a aniž by ji přezkoumatelně klasifikoval, zdůraznil (byť v zásadě neurčitě, resp. paušálně) okolnosti, které podle jeho faktického mínění uplatněný nárok moderují.
Především jsou to řízení, která v návaznosti na popisovaný případ proběhla. Zde je třeba konstatovat, že jako nástroj bývá mezi možné satisfakční prostředky v návaznosti na zásah proti osobnostní integritě fyzické osoby řazeno např. trestní odsouzení subjektu, který do práva na ochranu osobnosti zasáhl (což nachází odraz v judikatuře soudů řešící problematiku osobnostních práv, a to včetně dovolacího soudu); přesto je požadavkem k jejím možným účinkům přistupovat uvážlivě a diferencovaně a teprve na základě konkrétních zjištění dovozovat míru, v jaké mohla v konkrétním případě a ve vztahu k jedinečně určené fyzické osobě (vymezené i jejími osobními vlastnostmi a psychickým ustrojením) tato satisfakce působit (resp. spolupůsobit) na zmírnění následků zásahu. Nadto v souzeném případě soudy obou stupňů braly v úvahu již jen „pouhé“ projednání věci příslušnými orgány, aniž by konkrétně vysvětlily, čím se tak žalobkyni mělo dostat satisfakce Soudy obou stupňů nadto v podstatě neberou v úvahu to, že žalobkyně je nezletilá, což již samo o sobě mohlo modifikovat míru schopnosti těchto řízení poskytnout jí (v daném případě) morální satisfakci (nevzaly právě v této souvislosti v úvahu ani jistá psychická specifika žalobkyně). Přitom tato forma satisfakce by se ve své podstatě nevztahovala k žalovanému, ale k nezletilým osobám, vůči nimž toto řízení probíhalo. Faktem sice zůstává, že důsledky zásahu mohou u fyzické osoby pomoci zmírnit i některé okolnosti, které se budou nacházet mimo sféru fyzické nebo právnické osoby, o jejíž odpovědnost v řízení jde, avšak zde je třeba tuto okolnost náležitě pojmenovat a na základě konkrétních skutkových okolností případu zdůvodnit, jak se tato skutečnost promítá do úvahy o opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Současně je nezbytné poukázat i na to, že (jak se uvádí např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp.zn. II. ÚS 289/06), má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy k zachování zákona... k úctě k právům spoluobčanů" (§1 o.s.ř.), je nutno, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí, ve vztahu k zmíněnému účelu, odpovídalo kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1); obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
S ohledem na podaný výklad je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze v uvedeném výroku pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v tomto výroku ve věci samé ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí v odpovídajících výrocích a věc vrátil v uvedeném rozsahu zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu