ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.729.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 729/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně ZLONÍN DEVELOPMENT, s. r. o. , se sídlem Zlonín 47, Měšice, IČ 60464402, zastoupené Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C 101/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2009, č.j. 31 Co 46/2008-186, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martina Štuksy, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. září 2007, č.j. 11 C 101/2007-39, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. 647/2 v katastrálním území J. (dále již „předmětný pozemek“), a uložil žalovanému, aby na náhradě nákladů řízení zaplatil žalobkyni částku 28.585,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 9. dubna 2001, uzavřená mezi K. Ř. a T. V., je neplatná. Z tohoto důvodu jsou neplatné i na ni navazující právní úkony, zejména pak usnesení rejstříkového soudu, na jehož základě byl T. V. zapsán do obchodního rejstříku jako statutární orgán žalobkyně. Na základě těchto skutečností dovodil, že ve věci sporný právní úkon – kupní smlouva o převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku – činila osoba, která k tomu nebyla žádným zákonem stanoveným způsobem (tj. smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem) oprávněna. Vzhledem k tomu, že T. V. svého zápisu v obchodním rejstříku jako jednatel žalobkyně dosáhl jednáním zakládajícím trestný čin, příčí se platnost veškerých jím za žalobkyni učiněných úkonů nejen dobrým mravům, ale tyto úkony byly učiněny především i v rozporu se zákonem, neboť je činila osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Z tohoto důvodu shledal soud prvního stupně výše uvedenou kupní smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. Neboť žalovanému pro nabytí vlastnictví k předmětnému pozemku nesvědčí platný právní titul, soud uzavřel, že vlastnicí tohoto pozemku je stále žalobkyně, jak bylo vyjádřeno v rozsudečném výroku I.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (uložil žalobkyni povinnost, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů prvoinstančního řízení částku 25.585,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 29.656,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného).
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, přistoupil k poučení žalobkyně ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. z důvodu, že soud prvního stupně se nevypořádal s námitkou žalovaného týkající se §27 odst. 2 obch. zák. ve znění platném ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy, a na základě žalobkyní nově navržených důkazů v odvolacím řízení doplnil dokazování cit. důkazními prostředky. Poté odvolací soud učinil následující skutková zjištění, z nichž vycházel při meritorním rozhodování:
„Dne 24. 5. 2001 uzavřela žalobkyně pod tehdejším názvem JAC spol. s r. o. jako prodávající a žalovaný jako kupující kupní smlouvu o převodu pozemku p. č. 647/2 v k. ú. Jirny za dohodnutou kupní cenu 1.100.000,- Kč. Návrh na vklad této kupní smlouvy byl podán dne 12. 7. 2002 a vklad byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 17. 10. 2005 pod č.j. V 3616/2005-209, s právními účinky ke dni 12. 7. 2005. Stalo se tak poté, co bylo rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 27. 1. 2005, č.j. 6 C 95/2003-93, určeno, že předmětná kupní smlouva ze dne 24. 5. 2001, je platným právním úkonem, a to pravomocně ke dni 29. 3. 2005...Kupní smlouvu uzavřel za žalobkyni T. V., který v té době byl zapsán jako jednatel společnosti JAC spol. s r. o. v obchodním rejstříku...od 9. 4. 2001. T. V. podepisoval kupní smlouvu ve věznici S., kde byl v době od 23. 5. 2001 do 6. 11. 2001 ve výkonu vazby...V dané věci není sporu o tom, že T. V. byl zapsán jako jednatel a společník společnosti JAC spol. s r. o. neoprávněně, neboť se tak stalo na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 9. 4. 2001, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003, č.j. 52 Cm 266/2001-54, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2007, č.j. 14 Cmo 355/2006-176, shledána neplatnou. Za podvodné jednání spočívající ve zneužití padělané plné moci skutečného jednatele společnosti JAC spol. s r. o. K. Ř. byl T. V. spolu s J. M. při uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 9. 4. 2001 odsouzen pro trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 2 T 41/2004. V řízení však nebylo navrženými důkazy prokázáno, že byl (správně: by) o podvodném jednání T. V. žalovaný věděl...“
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že „za situace, kdy podle předmětného výpisu z obchodního rejstříku byl T. V. v době uzavření kupní smlouvy zapsán jako jediný jednatel společnosti JAC spol. s r. o., i když, jak se posléze ukázalo, nesprávně, nemůže se žalobkyně s ohledem na ustanovení §27 odst. 2 obch. zák. domáhat neplatnosti jím uzavřených smluv vzhledem k tomu, že se dobrou víru žalovaného v tento zápis nepodařilo v řízení navrženými důkazy prokázat“ (pozn.: správně zřejmě myšleno vyvrátit či zpochybnit). Z těchto důvodů proto odvolací soud přistoupil ke změně odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně tak, že určovací žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm – jak je zřejmé z jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalobkyně v dovolání polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Namítá, že právní úprava §27 odst. 2 obch. zák. nijak svým účelem nevylučuje použití §39 obč. zák. a související absolutní neplatnost kupní smlouvy. V daném případě nebyl soudem projednáván soulad zápisu v obchodním rejstříku se skutečností, ale výlučně vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem a jako předběžná otázka byla v tomto řízení řešena platnost či neplatnost samotné kupní smlouvy. Absolutní neplatnost nemůže být zhojena ani použitím §27 odst. 2 obch. zák. v situaci, kdy je úprava obchodního zákoníku použitelná i pro vztahy upravené občanským zákoníkem. Žalobkyně odkazuje na (podle jejího názoru pro danou věc použitelnou) judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 29 Odo 839/2002 a 30 Cdo 595/2006), zdůrazňuje, že stěží lze předpokládat, že zákonodárce měl při přijetí úpravy podle §27 odst. 2 obch. zák. na mysli ochranu práv třetích osob i v situaci, kdy by stav zápisu v obchodním rejstříku byl dosažen trestným činem, a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný (prostřednictvím svého advokáta) ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání za nedůvodné. Ztotožňuje se s odvolacím soudem, že není rozhodné, kdy byl podán návrh na vklad uzavřené kupní smlouvy do katastru. Na posouzení platnosti kupní smlouvy nemůže mít vliv otázka, zda se žalovaný po jejím uzavření dozvěděl o skutečnostech nasvědčujících nesprávnosti zápisu v obchodním rejstříku, ani to, zda získání těchto informací předcházelo podání návrhu na vklad. Pro postavení žalovaného jako třetí osoby, která jednala v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, je rozhodné, jak k zápisu údajů neodpovídajících skutečnosti do obchodního rejstříku došlo, neboť obchodní zákoník nerozlišuje mezi důvody a příčinami zápisu, pouze zdůrazňuje nutnost dobré víry. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, že smyslem §27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném v rozhodné době, není ochrana práv třetích osob v situaci, kdy zápisu v obchodním rejstříku bylo dosaženo trestným činem, když tuto situaci řeší odst. 6 cit. paragrafu. Žalobkyně neprokázala, ani nemohla prokázat, že by žalovaný v době uzavření kupní smlouvy věděl o porušení právních předpisů při jmenování T. V. jednatelem, a proto se takového porušení právních předpisů nemůže vůči žalovanému dovolávat. Obchodní zákoník chrání dobrou víru paušálně bez ohledu na to, podle jakého právního předpisu je úkon činěn. Je jedno, zda se jedná o občanský nebo obchodní zákoník, a porušení právního předpisu nemůže vést k tomu, aby byl právní úkon zneplatněn vůči tomu, kdo jedná v dobré víře. Pokud jde o další dovolací námitky, žalobkyně nekonkretizovala, zda vidí rozpor se zákonem a dobrými mravy v účelu nebo obsahu kupní smlouvy a ani tyto skutečnosti nebyly předmětem dalšího dokazování u odvolacího soudu. T. V. nebyl odsouzen za trestný čin v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy se žalovaným, ale za úkony v souvislosti s převodem obchodního podílu, takže rozpor se zákonem nemůže žalobkyně spatřovat v samotném trestném činu T. V., ale v tom, že za žalobkyni jednala osoba neoprávněná, což však obchodní zákoník v případě dobré víry zhojil. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívajícího v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) zjištěného skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy zjištěný skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
Skutkovému a právnímu závěru odvolacího soudu, jak byl vyjádřen v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, totiž, že „za situace, kdy podle výpisu z obchodního rejstříku ze dne 22.5. 2001 byl T. V. v době uzavření kupní smlouvy zapsán jako jediný jednatel společnosti JAC spol. s r. o., i když jak se posléze ukázalo, nesprávně, nemůže se žalobkyně s ohledem na ustanovení §27 odst. 2 obchodního zákoníku domáhat neplatnosti jím uzavřených smluv vzhledem k tomu, že se dobrou víru žalovaného v tento zápis nepodařilo v řízení navrženými důkazy prokázat“ , nelze nic vytknout, neboť je důsledkem správného výkladu a aplikace §27 odst. 2 obch. zák. ve znění rozhodném k datu uzavření předmětné kupní smlouvy, a je i souladný s judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k této materii.
Tak např. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. dubna 2008, sp zn. 21 Cdo 1388/2007 (jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách www.nsoud.cz), vysvětlil, že zápisy do obchodního rejstříku spočívají na principu publicity, který působí ve formálním a materiálním smyslu. Formálním principem publicity se vyjadřuje, že obchodní rejstřík je přístupný každému a že každý má právo do něho nahlížet a pořizovat si kopie a výpisy. Princip materiální publicity (vyjádřený v ustanovení §27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, poté v ustanoveních §27 odst. 2 a 3 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 2005 a nyní v ustanoveních §29 odst. 1 až 3 obch. zák.) znamená, že údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity. Jinak řečeno, skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden; ode dne provedení zápisu se nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy. Zároveň platí obráceně, že dokud skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku nejsou vymazány nebo změněny, jsou účinné vůči každému a nikdo se nemůže dovolávat vůči jednajícímu, že zápis v obchodním rejstříku již neodpovídá skutečnosti, ledaže by jednající nejednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, protože mu rozpor se skutečností byl znám. K negativní stránce principu materiální publicity se konstantně vyjadřuje i právní literatura. Ve vztahu ke znění obchodního zákoníku účinnému ke dni uzavření kupní smlouvy se např. již v komentáři k obchodnímu zákoníku (Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 4. vydání Praha, C. H. Beck 1996) na straně 29 uvádí: Třetí osoba je chráněna §27 odst. 2 (obch. zák.), podle něhož proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Zavazuje proto obchodní společnost nebo družstvo právní úkon toho, kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán (jeho člen), i když už statutárním orgánem (jeho členem) není. Podmínkou však je, že třetí osoba, vůči níž byl právní úkon učiněn, byla v dobré víře, že jedná se statutárním orgánem (jeho členem) oprávněným jednat. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil i v rozsudku ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006, a přihlásil se k nim i v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2626/2007 (obě rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V rozsudku uveřejněném pod číslem 36/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přitom Nejvyšší soud dovodil, že negativní stránka principu materiální publicity obchodního rejstříku působí objektivně, bez ohledu na zavinění (rozsudek Nevyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4553/2008, in www.nsoud.cz). Ve věci sp. zn. 29 Odo 430/2002 Nejvyšší soud zase judikoval, že z principu dobré víry v zápis do obchodního rejstříku přitom vyplývá, že důkazní břemeno o tom, že třetí osoba není v dobré víře, nese osoba, jejíž statutární orgán jednatelské oprávnění založil (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002).
Ve věci sp. zn. 21 Cdo 4141/2007 Nejvyšší soud s odkazem na ust. §27 odst. 2 obch. zák. dále judikoval, že údaje a obsah listin, jejichž zveřejnění zákon ukládá, může osoba, které se zápis týká, namítat vůči třetím osobám až od okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí osobě byly známy. Tyto údaje a obsah listin však není možno namítat vůči třetím osobám do šestnáctého dne po zveřejnění, jestliže třetí osoby prokážou, že o nich nemohly vědět. Skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění; vůči tomu, komu bylo známo provedení zápisu v obchodním rejstříku, jsou však účinné ode dne tohoto zápisu (srov. §27 odst. 3 obch. zák.). Nejvyšší soud v dané věci dále zdůraznil, že důkazní břemeno o známosti údaje třetí osobou leží na osobě, jíž se zápis týká, a že s ohledem na podmínky zápisu (§30 a násl.obch. zák.) z logiky věci plyne, že zapsaná osoba musí prokázat, že třetí osobě byly známy (předloženy) příslušné doklady splňující zákonem stanovené náležitosti, na základě nichž by bylo možno u příslušného rejstříkového soudu s úspěchem podat návrh na zápis tohoto údaje do obchodního rejstříku; důkaz o tom, že třetí osoba dostala pouhou (nedoloženou) informaci o této skutečnosti, nestačí. Jestliže zapsaná osoba důkazní břemeno v tomto směru neunese, nemůže proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti [(srov. §27 odst. 2 obch. zák.) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2008, sp. zn. 21 Cdo 4141/2007, in www.nsoud.cz ].
Z připomenuté judikatury Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že odvolací soud – s ohledem na skutková zjištění v dané věci – zaujal právní názor, který je souladný s citovanou judikaturou, od které Nejvyšší soud nemá důvod se ani v této věci jakkoliv odchylovat.
Věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nemůže zabránit ani zjištění dovolacího soudu, že odvolací soud při rozhodování ponechal stranou zásadně významnou procesní okolnost týkající se závaznosti (níže) cit. soudního rozhodnutí. Jak vyplývá z obsahu připojeného spisu téhož soudu prvního stupně zn. 6 C 95/2003, mezi týmiž účastníky (avšak v opačném gardu procesního postavení) probíhal soudní spor o určení platnosti (právního) úkonu, který pravomocně skončil vydaným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 27. ledna 2005, č.j. 6 C 95/2003-93. Tímto rozsudkem bylo (pravomocně) určeno, že „kupní smlouva ze dne 24. 5. 2001 uzavřená a podepsaná za žalovanou společnost JAC spol. s r. o....T. V. ..., kterou se převádí na žalobce vlastnické právo k nemovitosti parc. č. 647/2- ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 6.861 m2 v kat. území J., zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Středočeského kraje, katastrální pracoviště Praha-východ, na LV č. 332 pro obec a kat. úz. J., je projevem vůle žalovaného, který jej zavazuje k převodu vlastnického práva k nemovitosti parc. č. 647/2 na žalobce (,) a kupní smlouva ze dne 24.5. 200 je platným právním úkonem.“
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby věc projednávána znovu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 2192/2000 (publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, svazek 13 pod č. C 909, C. H. Beck) zaujal právní názor, že řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, je pro soud takové rozhodnutí závazné jen tehdy, pokud jako předběžnou otázku posuzuje právní vztahy pravomocným rozhodnutím již mezi účastníky řízení vyřešené. Poněvadž shora označeným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ byla mezi stejnými účastníky závazně vyřešena otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 24. května 2001, byly oba soudy v řízení o určení vlastnictví v rozsahu citovaného výroku I. rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 27. ledna 2005, č.j. 6 C 95/2003-93, takto pravomocně vyřešenou otázkou platnosti smlouvy vázány. Pokud soudy k této procesní okolnosti při svém rozhodování nepřihlédly (resp. soud prvního stupně námitku žalovaného odkazujícího na tuto okolnost neshledal důvodnou, stejně jako - implicite – odvolací soud), avšak odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu z vyložených důvodů zamítl, pak případné zrušení rozsudku odvolacího soudu jen pro důvod, aby odvolací soud při novém rozhodování vycházel z připomenutého pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně (pro účastníky závazně) řešícího otázku platnosti předmětné kupní smlouvy, by nemohlo přivodit jiný výsledek, než který nastal napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. zamítnutím žaloby. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud nepřistoupil k vydání kasačního rozhodnutí, neboť má za to, že (ve výsledku) je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému v tomto dovolacím řízení vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a činí celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % (§137 odst. 3 o. s. ř.) částku 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. září 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu