ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.96.2011.2
sp. zn. 30 Cdo 96/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 175/2009 - 46, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, č. j. 58 Co 305/2010 – 90, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, č. j. 58 Co 305/2010 – 90, v rozsahu výroku I. ve věci samé se zamítá, ve zbývají části se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2,000.000,- Kč, které se žalobce domáhal z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu (nepřiměřená délka trestního řízení a porušování procesních předpisů) a nezákonného trestního stíhání.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění opatřených soudem I. stupně. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dvěma usneseními Policie České republiky ze dne 5. 10. 2005, pro podezření ze spáchání trestných činů zneužívání informací v obchodním styku (§128 odst. 2, 4 tr. zákona) spáchaných formou spolupachatelství, proti nimž podal žalobce stížnost, která však byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 11. 2005 zamítnuta. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. 3. 2008, jež nabylo právní moci 8. 4. 2008, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno dle ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť skutek, pro který byl žalobce stíhán, není trestným činem. Dne 3. 10. 2008 uplatnil žalobce požadavek na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u žalované. Stanovisko žalované ze dne 18. 3. 2009, kterým byl nárok žalobce odmítnut, bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 20. 3. 2009. Dne 29. 4. 2009 uplatnil žalobce svůj nárok u Obvodního soudu pro Prahu 2, načež vznesla žalovaná námitku promlčení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem I. stupně, že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu byl v době uplatnění tohoto nároku u soudu promlčen. Žalobce tvrdil, že závažné důsledky v jeho pracovním i osobním životě mělo vedení trestního stíhání jeho osoby, tj. v době od 5. 10. 2005 do 8. 4. 2008. Z toho vyplývá, že o tom, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, se dozvěděl nejpozději 8. 4. 2008, a od té doby počala běžet subjektivní šestiměsíční promlčecí doba. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu se podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. promlčuje ve speciálně konstruované promlčecí době, přičemž počátek běhu šestiměsíční subjektivní doby se odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že došlo k nemajetkové újmě, tedy od okamžiku, kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. V posuzovaném případě počala subjektivní promlčecí doba běžet 9. 4. 2008, její běh se stavěl od 3. 10. 2008 do 20. 3. 2009, pokračovala od 21. 3. 2009, a uplynula dnem 28. 3. 2009. V okamžiku podání žaloby dne 29. 4. 2009 byl nárok žalobce promlčen. Protože se žalovaná promlčení dovolala, nemohl soud promlčené právo přiznat. Pro běh promlčecí doby není rozhodující, kdy žalobce nárok vyčíslil, ale kdy se o nemajetkové újmě dozvěděl, a to i s přihlédnutím k tomu, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak výši přiměřeného zadostiučinění stanovit. Odvolací soud neshledal důvodnými další námitky žalobce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a vady řízení před soudem I. stupně. Přiléhavým neshledal ani poukaz žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05, neboť v něm byla řešena otázka náhrady materiální škody a nikoliv nemajetkové újmy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním z důvodu, že napadené rozhodnutí spořívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázky zásadního právního významu, jež nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, případně by měly být vyřešeny jinak, dovolatel formuloval takto: 1. Je v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy počátek běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty vždy spojen s právní mocí konečného rozhodnutí (usnesení o zastavení trestního stíhání)?
2. Co je rozhodné pro počátek běhu této lhůty?
3. Promlčuje se vůbec nárok na náhradu nemajetkové újmy?
Dovolatel argumentuje tím, že nemohl bezprostředně po zastavení trestního stíhání uplatnit nárok na náhradu způsobené újmy, neboť bylo třeba opatřit si potřebné informace a podklady (kopie z článků, které medializovaly daný případ, apod.). Bez uvedeného postupu nebylo možné formulovat konkrétní tvrzení a identifikovat konkrétní důkazní prostředky k prokázání žalobcových tvrzení, a nalézt alespoň nějaké východisko pro odhad přiměřené výše uplatněného nároku. Nejdříve od data 3. 10. 2008, kdy žalobce uplatnil nárok u žalované, lze počítat běh krátké subjektivní šestiměsíční lhůty. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v tom, že nespojil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty s uvedeným datem objektivizace újmy a její výše, ale s datem zastavení trestního stíhání. Dnem 8. 4. 2008 neskončily nepříznivé důsledky pro dovolatele, skončilo jen jeho nedůvodné trestní stíhání. Teprve po tomto datu mohl dovolatel začít „mapovat“ rozsah újmy, kterou vyvolalo jeho nedůvodné trestní stíhání. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak nedává nezbytný prostor pro objektivizaci újmy a její výše, bez čehož lze uplatňovat jen imaginární nároky. Dovolatel dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k otázce, kdy se poškozený dozví o škodě, přičemž má za to, že u materiální újmy může být stejný problém s vyčíslením škody jako u nemateriální újmy. Dovolatel akcentuje, že nejde jen o vyčíslení škody, ale především o identifikaci toho, v čem konkrétně újma spočívala, což je důležité z hlediska formulace žalobních tvrzení a následně i přiměřeného odhadu výše způsobené újmy. Žalobce v době zastavení trestního stíhání nevěděl, kde všude byly zveřejněny informace o jeho trestním stíhání a musel to teprve následně zjišťovat. Teprve následně také z reakcí lidí ze svého okolí (zejména profesního) odhadoval intenzitu vzniklé újmy.
K promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobce uvedl, že zlomové rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. 11. 2008, které dovodilo promlčitelnost těchto nároků, bylo vydáno až po dni 3. 10. 2008, kdy žalobce uplatnil svůj nárok, a nemohlo být tedy dovolateli známo. Dovolatel k tomuto tvrzení poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 a na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002.
Dle dovolatele je z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby rozhodná možnost objektivizovat újmu a její výši a nikoliv právní moc konečného rozhodnutí. V otázce promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích má dovolatel za to, že promlčení v daném případě není možné, neboť nárok žalobce byl uplatněn před vydáním průlomového rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008. Navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích uplatněného podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) z důvodu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v trestním řízení, lze počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 OdpŠk spojit s okamžikem pozdějším, než je právní moc konečného rozhodnutí ve věci. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Speciální úpravu promlčecích lhůt u nároku na náhradu nemajetkové újmy upravuje zákon č. 82/1998 Sb. v ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk, který rozlišuje dva druhy nároků, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklý v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty první OdpŠk, a nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. V obou případech zákon stanoví subjektivní promlčecí dobu 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Tato formulace byla zjevně inspirována určením počátku subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody, u kterého běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.
Pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba určit, zda nemajetková újma vznikla, a kdy se o ní poškozený dozvěděl. Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi. I proto dospěl Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 k závěru, že nemajetková újma vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu soud v zásadě po poškozeném nepožaduje. Nemateriální újma spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. bod V. uvedeného Stanoviska). Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází. Z důvodu přednosti pohledu na řízení jako na jeden celek však ustanovení §32 odst. 3 ve větě druhé stanoví, že promlčecí doba neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. V případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později, než okamžikem skončení řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení je tato nejistota odstraněna a újma dovršena.
Stávající ustálená judikatura stojí na závěru, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, a to na základě extenzivního výkladu ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk, tedy že se jedná o škodu či nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nemajetková újma způsobená trestním stíháním spočívá nejen v nejistotě ohledně výsledku řízení, ale i v negativních dopadech na osobnost člověka, jeho psychiku, čest, rodinný a společenský život, pracovní uplatnění, a podobně. Tato újma je proto odškodnitelná ze strany státu v případě, že se zahájení trestního stíhání následně ukáže jako nedůvodné a je z některých zákonem stanovených důvodů zastaveno. Nemajetková újma poškozeného tedy vzniká v průběhu samotného trestního stíhání a ve stejném okamžiku si rovněž obviněný uvědomuje nepříznivé důsledky trestního stíhání doléhající na jeho osobu (zejména narušení sociálních vztahů). Podmínkou pro uplatnění práva na odškodnění nemajetkové újmy je však obdobně jako u nároku na náhradu škody zrušení nezákonného rozhodnutí či zastavení trestního řízení. Subjektivní promlčecí doba u nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, tedy počíná běžet od okamžiku, kdy se obviněný o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl, tj. v průběhu trestního stíhání. Teprve zastavením trestního stíhání je však naplněn odpovědnostní titul státu. Subjektivní promlčecí doba tedy počíná běžet od okamžiku, kdy obviněnému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, tedy obdobně jako u nároku na náhradu škody podle §32 odst. 1 OdpŠk. Nejvyšší soud proto v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, uvedl, že není rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle §32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 OdpŠk.
V posuzovaném případě nelze uzavřít, že by se poškozený o vzniku nemajetkové újmy dozvěděl teprve 5 měsíců poté, co mu bylo doručeno rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Naopak, vědomost poškozeného o vzniklé nemajetkové újmě a o tom, kdo za ni odpovídá, vedla žalobce k následné činnosti vyhledávání podkladů pro uplatnění svého nároku na odškodnění u soudu, resp. u příslušného ministerstva. Poškozený věděl o tom, že jeho nemajetková újmy vznikla před doručením rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, neboť jak správně uvedl odvolací soud, žalobce tvrdil, že závažné důsledky v jeho pracovním i osobním životě mělo vedení trestního stíhání jeho osoby v době od 5. 10. 2005 do 8. 4. 2008 (průběžné vyrozumívání obchodních partnerů o jeho trestním stíhání, medializace, újma na pověsti, ztráta funkcí a obchodních příležitostí). O pozdější vědomosti poškozeného o nemajetkové újmě způsobené v důsledku trestního stíhání by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by nemajetková újma poškozenému vznikla po doručení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Žádnou další újmu vzniklou po pravomocném zastavení trestního stíhání však žalobce konkrétně netvrdil ani neprokazoval (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2011). Skutečnost, že žalobce pociťuje určité negativní důsledky trestního stíhání dodnes, nepředstavuje další konkrétní nemajetkovou újmu, se kterou by bylo možno spojit běh subjektivní promlčecí doby. „Objektivizace“ újmy rovněž není skutečností, se kterou by zákon běh subjektivní promlčecí doby spojoval. V tomto ohledu nelze analogicky použít závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně objektivizace výše škody, neboť v případě odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí se výše přiměřeného zadostiučinění stanoví za přihlédnutí k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo dle ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk. Výši odškodnění však nelze objektivně určit, neboť pro její vyčíslení pro případ nezákonného rozhodnutí nejsou zákonem či judikaturou stanovena žádná fixní pravidla. Její výše se posuzuje vždy podle okolností konkrétního případu.
K promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení, jakož i nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí by tedy došlo uplynutím šestiměsíční lhůty od skončení řízení, pokud by její běh nebyl přerušen uplatněním nároku u příslušného ministerstva. U žalobce došlo k promlčení jeho nároku až v důsledku zřejmě nesprávného výkladu ustanovení §35 OdpŠk, které stanoví, že promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců, neboť jeho nárok byl u žalované k předběžnému projednání uplatněn včas. Promlčecí doba uplynula jak správně uvedl odvolací soud dnem 28. 3. 2009, žaloba však byla podána až 29. 4. 2009.
Právní úprava promlčení v zákoně č. 82/1998 Sb. rovněž neznevýhodňuje jen některé poškozené, jak se dovolatel mylně domnívá, neboť právní úprava promlčení nároků na odškodnění nemajetkové újmy byla do zákona vložena současně s právní úpravou tento nárok zakotvující, a to zákonem č. 160/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006. Změna právního názoru ohledně promlčitelnosti nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle občanského zákoníku, k níž došlo rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, se nemohla dotknout legitimního očekávání žalobce, neboť zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k obč. zák. zákonem speciálním a upravuje speciální promlčecí lhůty. Žalobce tedy nemohl očekávat, že se jeho nárok nepromlčuje, když zákon č. 82/1998 Sb. ve svých ustanoveních §§32-35 promlčecí lhůty a jejich běh upravuje.
V rozsahu, ve kterém se žalobce dovolává do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není dovolání přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů. Dovolací soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud shledal dovolání žalobce jako nedůvodné a právní posouzení věci odvolacím soudem správné, proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. ve věci samé zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo ve věci samé zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu