ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1617.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1617/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s., se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25103768, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovanému D. V. , zastoupenému JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo nám. 65, o 152 540 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 341/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j. 2 Cmo 89/2009-132, ve znění usnesení ze dne 20. ledna 2010, č. j. 2 Cmo 89/2009-158, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j. 2 Cmo 89/2008-132, ve znění usnesení ze dne 20. ledna 2010, č. j. 2 Cmo 89/2009-158, ve výrocích I. a III. se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2008, č. j. 4 Cm 341/2006-87, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 152 540 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. července 2008, č. j. 2 Cmo 170/2008-58, zrušil jeho rozsudek pro zmeškání ze dne 15. prosince 2006, č. j. 4 Cm 341/2006-27, pro nesplnění zákonných předpokladů pro jeho vydání a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 150 900 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), změnil ho ve zbytku vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v částce 1 640 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že opakoval dokazování čtením dopisů žalobkyně ze dne 23. dubna 2002 a 12. prosince 2002, které byly adresovány žalovanému a které obsahovaly odstoupení od leasingové smlouvy.
Ze zjištěného skutkového stavu se podává, že mezi žalobkyní jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem byla dne 25. března 2002 uzavřena leasingová smlouva č. 020010156, jejímž předmětem byl nájem a následný prodej vozidla – karavanu. Ve smlouvě, jejíž nedílnou součástí se staly Všeobecné smluvní podmínky pro leasing motorových vozidel (dále též jen „VSP“) a kterou soudy obou stupňů právně kvalifikovaly jako nepojmenovanou smlouvu podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), se žalovaný zavázal splácet po dobu 36 měsíců pravidelné měsíční splátky ve výši 8 261 Kč, přičemž při jejím podpisu uhradil 119 600 Kč jako akontaci a převzal karavan do užívání. Svůj závazek platit leasingové splátky řádně a včas však nedodržel, a proto mu žalobkyně dopisy ze dne 23. dubna 2002 a 12. prosince 2002 sdělila, že od smlouvy odstupuje z důvodů dle čl. 4.2 VSP a vyčíslila finanční požadavky, které vůči němu nárokuje. Podle kalkulace o finančním vypořádání z leasingové smlouvy ze dne 19. ledna 2004 se jednalo o leasingové splátky v celkové výši 209 508 Kč, náklady spojené s odebráním a prodejem vozu ve výši 21 445,30 Kč, náklady na zákonné pojištění ve výši 409 Kč a penále ve výši 34 797,06 Kč. Po započtení částky 57 377 Kč představující prodejní cenu předmětu leasingu byl vypočten nedoplatek žalovaného ve výši 208 782 Kč. Z této částky však žalobkyně učinila předmětem žalobního nároku pouze částku 152 540 Kč představující neuhrazené leasingové splátky (nedoplatek 9. leasingové splátky a 10. leasingovou splátku) do předčasného ukončení leasingové smlouvy a souhrn zbývajících leasingových splátek předepsaných do jejího sjednaného řádného ukončení. Žalovaný v řízení nezpochybňoval uzavření smlouvy, odstoupení žalobkyně od smlouvy, ani její nárok na zaplacení neuhrazených leasingových splátek po dobu trvání leasingového vztahu, rozporoval pouze její právo na zaplacení leasingových splátek splatných po ukončení smlouvy.
Soud prvního stupně shledal žalobní nárok důvodným podle čl. 6.3.4 VSP na základě posouzení, že k ukončení leasingové smlouvy došlo odstoupením žalobkyně ze dne 12. prosince 2002 podle čl. 6.3 VSP pro prodlení žalovaného s úhradou 9. leasingové splátky (její části) a 10. leasingové splátky. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že k předčasnému ukončení leasingové smlouvy došlo již dopisem žalobkyně ze dne 23. dubna 2002. I když žalobkyně jeho doručení žalovanému neprokázala, podle vyjádření žalovaného se tak stalo nejpozději na konci dubna 2002. Žalovaný sice dlužnou částku 730 Kč (doplatek 1. leasingové splátky) zaplatil, podle zjištění odvolacího soudu však tak učinil až 9. května 2002, kdy byla příslušná částka připsána na účet žalobkyně. Tím však nedodržel pětidenní lhůtu k úhradě dluhu od doručení dopisu, kterou mu stanovila žalobkyně s tím, že při zaplacení dluhu v této lhůtě se bude odstoupení považovat za odvolané. Podle posouzení odvolacího soudu marným uplynutím stanovené lhůty nastaly účinky odstoupení, a proto závěr o odvolání tohoto odstoupení nelze učinit. Ke zjištěné absenci podpisu na dopise žalobkyně ze dne 23. dubna 2002 odvolací soud nepřihlédl se zdůvodněním, že jde o nedostatek formy, jehož se žalovaný v řízení nedovolal, když naopak uvedl, že šlo mezi účastníky o běžný způsob písemné komunikace. Dovodil-li soud prvního stupně z následného chování účastníků (z plateb dalších leasingových splátek po určitou dobu a z jejich zaúčtování žalobkyní k předmětné leasingové smlouvě), že mezi nimi bylo ujednáno pokračování vztahu založeného leasingovou smlouvou, odvolací soud se s tímto jeho názorem neztotožnil.
Odvolací soud shledal žalobní nárok oprávněným s výjimkou částky 1 640 Kč s příslušenstvím představující části 9. a 10. leasingové splátky, které odpovídají pojistnému plnění, když placení pojistného v nich bylo podle splátkového kalendáře zahrnuto. Jak odvolací soud dále uvedl, tyto dvě uvedené splátky byly splatné až po ukončení leasingové smlouvy dne 23. dubna 2002 a podle čl. 6.3.1 VSP se staly součástí konečného vyrovnání s tím, že měly být poníženy o splátky pojištění. Žalobkyně však tak neučinila a částku odpovídající pojistnému plnění do něho zaúčtovala. Odvolací soud proto v tomto rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl a potvrdil ho ve zbytku vyhovujícího výroku ve věci samé s tím, že neshledal důvodnými námitky žalovaného o rozporu žalobního nároku s dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) či se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák.
Podle posouzení odvolacího soudu k promlčení žalobního nároku nedošlo, neboť žalobkyně uplatnila svůj nárok ve čtyřleté promlčecí době podle §397 obch. zák. (konečné vypořádání bylo vypracováno dne 19. ledna 2004 a řízení u soudu bylo zahájeno dne 14. června 2006).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Uvádí, že ho podává z důvodů (dovolatel nesprávně zaměňuje pojmy přípustnost a důvodnost dovolání) uvedených v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v dosud neřešené právní otázce promlčení v rozhodování dovolacího soudu, resp. v jejím rozdílném řešení tímto soudem a odvolacími soudy.
Dovolatel brojí proti právním závěrům odvolacího soudu, že žalobní nárok není promlčen a není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Namítá, že nárok žalobkyně na zaplacení zbytku všech leasingových splátek dle čl. 6.3.4 písm. c) VSP je třeba posoudit jako nárok, který je odvozen od odstoupení od smlouvy. Jestliže by totiž k tomuto úkonu nedošlo, měl by tento nárok charakter běžných leasingových splátek z titulu trvání závazkového vztahu. Poukazuje na to, že předmětná leasingová smlouva neobsahovala ujednání o tom, že žalovaný je povinen zaplatit příslušnou částku na základě vyúčtování. Za této situace není podle jeho názoru možné odvozovat počátek běhu promlčecí doby od okamžiku, kdy žalovaný obdržel vyúčtování (od subjektivní skutečnosti vědomí), jak nesprávně učinil odvolací soud, nýbrž od odstoupení od smlouvy jako objektivní právní skutečnosti. Kromě toho namítá, že mu vyúčtování nebylo nikdy doručeno.
Dovolatel rovněž setrvává na své odvolací námitce, že nárok žalobkyně na zaplacení všech zbývajících leasingových splátek je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Podle názoru dovolatele, poukazujícího na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, je třeba souzenou věc odlišit od případů ztráty práva leasingového nájemce užívat předmět leasingu v důsledku jeho zničení, ztráty či odcizení, v nichž Nejvyšší soud dovozuje povinnost leasingového nájemce zaplatit všechny zbývající leasingové splátky. V posuzované věci však jde o jinou situaci, v níž žalovaný ztratil možnost užívat předmět leasingu v důsledku ukončení závazkového vztahu na základě odstoupení od leasingové smlouvy. Leasingový pronajímatel však nebyl zbaven možnosti realizovat svůj obchodní případ a zisk z leasingového obchodu, neboť mu nic nebránilo v uzavření leasingové smlouvy na shodný předmět leasingu s jiným nájemcem, čímž by získal úhradu leasingových splátek po ukončení leasingového vztahu se žalovaným. Přistoupit na závěr odvolacího soudu by podle dovolatele znamenalo, že by žalobkyně mohla získat plnění z jednoho realizovaného obchodu dvakrát, jednou od žalovaného a podruhé v rámci dalšího podnikatelského nakládání s předmětem leasingu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s názory dovolatele o promlčení žalobního nároku a jeho rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Uvádí, že jí není nic známo o odstoupení od leasingové smlouvy, které předložil v řízení žalovaný a které nemohlo přivodit její ukončení s ohledem na §40 odst. 3 obč. zák. Podle žalobkyně došlo ke skončení leasingové smlouvy až na základě odstoupení, které v řízení doložila. Z těchto skutečností dovozuje, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě a promlčení nároku nemohlo nastat.
Podle žalobkyně se odvolací soud nedopustil tvrzeného pochybení ani při posuzování otázky, zda má žalobkyně při odstoupení od smlouvy nárok na všechny leasingové splátky po odpočtu prodejní ceny vozidla, neboť odvolací soud ji řešil v souladu se sjednocenou soudní judikaturou, kterou byla překonána i konkrétní soudní rozhodnutí, na něž dovolatel poukazuje. Žalobkyně navrhuje dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce promlčení žalobního nároku, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel nenamítal a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení žalobního nároku, kterou žalovaný vznesl až v odvolacím řízení. Odvolací soud vyšel při posouzení této otázky ze čtyřleté promlčecí doby podle §397 obch. zák. ve spojení s §392 odst. 1 obch. zák., jenž spojuje počátek jejího běhu se dnem, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním. Podle názoru odvolacího soudu počala běžet tato promlčecí doba v souzené věci dne 19. ledna 2004, kdy bylo žalobkyní vypracováno konečné vypořádání. Bylo-li proto řízení u soudu zahájeno dnem 14. června 2006, k promlčení žalobního nároku podle odvolacího soudu nedošlo. S tímto jeho právním závěrem se dovolací soud neztotožňuje, neboť odvolací soud při určení počátku běhu promlčecí doby právně pochybil.
Nejvyšší soud již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 25/2011“), od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v souzené věci, judikoval, že tzv. konečné vyrovnání závazků stran učiněné na základě dohody stran ve smlouvě o finančním leasingu nemá význam z hlediska počátku běhu promlčecí doby; toto tzv. konečné vyrovnání může mít význam z hlediska splatnosti pohledávek. Nejvyšší soud v něm dále uvedl, že právní důsledky odstoupení od smlouvy je třeba rozlišovat v případě odstoupení od smlouvy uzavřené v režimu občanského zákoníku a v případě odstoupení od smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), kdy se aplikuje ustanovení §351 obch. zák.
Podle ustanovení §351 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (první odstavec). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (druhý odstavec).
Ustanovení §351 obch. zák. má povahu dispozitivní normy. Leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky, na něž leasingové smlouvy odkazují, obvykle obsahují úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy. Tuto úpravu je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků podle §351 odst. 2 obch. zák. Tak je tomu i daném případě.
Z obsahu spisu se podává, že vymáhaná částka 152 540 Kč sestává ze dvou nezaplacených leasingových splátek (resp. z nedoplatku 9. a z 10. leasingové splátky) splatných do odstoupení od smlouvy a ze souhrnu všech zbývajících leasingových splátek splatných po odstoupení od smlouvy, které byly předepsány až do jejího předpokládaného řádného ukončení. Podle posouzení odvolacího soudu došlo k ukončení leasingové smlouvy již na základě odstoupení žalobkyně ze dne 23. dubna 2002, přičemž jí vznikl vůči žalovanému nárok ve výši 150 900 Kč podle čl. 6.3.1 VSP (správně má být uvedeno podle čl. 6.3.4 VSP). To znamená, že odvolací soud přiznal žalobkyni nárok na zaplacení částky 150 900 Kč s příslušenstvím, která je i předmětem dovolacího řízení, z titulu jejího odstoupení od leasingové smlouvy. Uplatnil-li proto žalovaný v odvolacím řízení námitku promlčení žalobního nároku, je třeba v otázce počátku běhu promlčecí doby vyjít z ustanovení §394 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práv, jež vznikají odstoupením od smlouvy, běží promlčecí doba ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil. Aplikoval-li proto odvolací soud pro stanovení počátku běhu promlčecí doby ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. a dovodil, že promlčecí doba u práva na zaplacení žalobou uplatněné částky počala běžet ode dne vypracování konečného vypořádání z leasingové smlouvy, není tento jeho závěr v souladu s hmotným právem a ani s dosavadní soudní judikaturou. Lze proto uzavřít, že odvolací soud posoudil nesprávně vznesenou námitku promlčení nároku, jestliže vycházel z chybně určeného počátku běhu promlčecí doby, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v této části uplatněn právem.
K námitce dovolatele, že požadavek na úhradu souhrnu všech leasingových splátek splatných po odstoupení od smlouvy je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, dovolací soud uvádí, že tuto otázku již řešil v rozsudku uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 24/2011“) a rovněž v citovaném R 25/2011. V R 24/2011 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že sjedná-li si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných částek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci). Nejvyšší soud v cit. rozhodnutí podrobně vysvětlil podstatu finančního leasingu, jeho odlišnosti od běžného nájmu, jakož i oprávněné důvody, které vedou některé leasingové pronajímatele k požadavku na zaplacení všech leasingových splátek při předčasném ukončení leasingové smlouvy. Rovněž tak v R 25/2011 Nejvyšší soud akcentoval, že dohoda stran v leasingových smlouvách, resp. v obchodních podmínkách o tom, že leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek (do nichž je třeba započítat i případnou akontaci), odpovídá zásadám popsaných v rozhodnutí, na nichž je finanční leasing založen, a není v rozporu s dobrými mravy.
Dospěl-li proto odvolací soud v posuzované věci k závěru o oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení všech leasingových splátek rozepsaných až do předpokládaného řádného ukončení leasingové smlouvy, řešil tuto otázku v souladu se závěry vyjádřenými v R 24/2011 a R 25/2011, a proto není dovoláním napadené rozhodnutí v řešení této otázky právně významné.
S ohledem na shora popsané právní pochybení odvolacího soudu při řešení námitky promlčení žalobního nároku Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu