ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1635.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1635/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně CMS a.s. , se sídlem v Trutnově, Havlíčkova 10, PSČ 541 01, identifikační číslo osoby 25290517, zastoupené JUDr. Taťjánou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Karasovská 5/832, proti žalované MECO Industries spol. s r.o. , se sídlem v Trutnově, Rybova čp. 873, PSČ 541 01, identifikační číslo osoby 49704699, o 920 880 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 109/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č. j. 1 Cmo 222/2004-398, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č. j. 1 Cmo 222/2004-398, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 209 737 Kč s příslušenstvím, a v obou výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2003, č. j. 39 Cm 109/2001-346, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 209 737 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou zaplacení víceprací, provedených pro žalovanou při stavbě garáže a přístavbě domu na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. prosince 2003, č. j. 39 Cm 109/2001-346, zastavil řízení ohledně částky 82 126 Kč s 19% úrokem od 24. září 1999 do zaplacení, 7% úroku z 834 754 Kč od 24. září 1999 do zaplacení, ohledně částky 340 819,50 Kč s 12% úrokem od 24. září 1999 do zaplacení a 12% úroku z 497 934,50 Kč od 24. září 1999 do 4. října 1999 (bod I. výroku). Dále uložil žalované zaplatit žalobkyni 390 622,50 Kč s 12% úrokem od 5. října 1999 do zaplacení a zamítl žalobu ve zbývající částce 107 312 Kč s 12% úrokem od 5. října 1999 do zaplacení (bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (bod III. výroku) a o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyni (bod IV. výroku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem byla uzavřena dne 2. listopadu 1998 smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zajištění dodávky stavby garáže a přístavby domu v Trutnově – Volanově. Ke změně smlouvy, k níž podle jejího čl. IX odst. 5 mohlo dojít jen formou písemného dodatku, nedošlo. Provedla-li proto žalobkyně pro žalovanou práce nad rámec smlouvy, šlo o plnění bez právního důvodu, o než se žalovaná bezdůvodně obohatila a které je povinna žalobkyni vydat. Při určení výše bezdůvodného obohacení soud vyšel ze znaleckého posudku, který nechal zpracovat na zjištění hodnoty prací provedených žalobkyní nad rámec předmětu díla dohodnutého ve smlouvě o dílo. Soud prvního stupně neshledal důvodnou argumentaci žalované o zániku nároku žalobkyně v důsledku dohody o narovnání, neboť podle jeho posouzení k jejímu platnému uzavření nedošlo.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 209 737 Kč s 12% úrokem z prodlení p. a. od 5. října 1999 do zaplacení (výrok I. bod 1), zamítl žalobu v částce 180 885,50 Kč s 12% úrokem z prodlení p. a. od 5. října 1999 do zaplacení (výrok I. bod 2) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok I. bod 3). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se nejprve zabýval tvrzením odvolatelky o zániku nároku žalobkyně podepsáním nabídky vyrovnání ze dne 11. října 1999. Uvedl, že platnost této dohody byla podmíněna šesti podmínkami (1.odstranění závad, 2.vyrovnání, 3.převzetí objektu, 4.zaplacení vyrovnávací částky, 5.vystavení faktury žalobkyní a 6.odpovědnost za skryté vady), z nichž nejméně jedna (třetí podmínka) nebyla naplněna. Za tohoto stavu dospěl k závěru, že v důsledku nesplnění této rozvazovací podmínky nedošlo podpisem listiny ze dne 11. října 1999 k platnému uzavření dohody o narovnání. Odvolací soud však na základě posouzení obsahu uvedené listiny shledal opodstatněnou námitku žalované, že na předmětné dílo zaplatila žalobkyni 2 096 927 Kč, a nikoli pouze částku 1 916 041,50 Kč, jak dovodil soud prvního stupně. Proto žalobu ohledně rozdílu těchto částek zamítl. Ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěrem, že se žalovaná na úkor žalobkyně v rozsahu částky 209 737 Kč bezdůvodně obohatila. Podle odvolacího soudu postupoval znalec při určení výše bezdůvodného obohacení správně, jestliže k hodnotě prací provedených žalobkyní nad rámec předmětu díla dohodnutého ve smlouvě připočetl i určitou částku (konkrétně 20 % ze skutečně fakturovaných a proplacených cen subdodavatelů včetně nákladů na zajištění materiálů pro subdodavatele) za činnost žalobkyně jako vyššího dodavatele stavby, a dále daň z přidané hodnoty ve výši 90 711 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a založení rozhodnutí odvolacího soudu na skutkových zjištěních, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud řešil otázku platnosti dohody o narovnání v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a hmotným právem, přičemž se dopustil i právního pochybení při určení výše bezdůvodného obohacení a počátku prodlení s jeho případným vydáním. Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) postupoval při posuzování předmětné dohody účastnic v rozporu s ustanoveními §585 až 587 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), když sjednané podmínky považoval chybně za rozvazovací podmínky ve smyslu §36 odst. 2 věty druhé obč. zák., ačkoli šlo o závazky doprovázející vlastní vyrovnání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu, jak ostatně uzavřel soud prvního stupně v jiném dosud nepravomocně ukončeném soudním sporu mezi týmiž účastnicemi, kdy žalobu zamítl. Přestože odvolací soud provedl důkaz tímto spisem v jiné věci, zaujal odlišný právní názor, když podmínky obsažené v dohodě o narovnání označil jako rozvazovací, sjednané předání objektů do 11. října 1999 za nesplněnou podmínku a dohodu o narovnání z tohoto důvodu za neplatně uzavřenou. Podle dovolatelky je tak právní posouzení věci odvolacím soudem nejen nesprávné, ale i neúplné, jestliže ujednání v dohodě podepsané dne 11. října 1999, podle něhož mělo dojít k převzetí objektu do téhož data, neposoudil jako podmínku nemožnou ve smyslu §36 odst. 1 věty druhé obč. zák. Podle přesvědčení dovolatelky byl nárok žalobkyně, který je předmětem řízení, zcela vypořádán uzavřením dohody o narovnání a vyplacením finančního doplatku v dohodnuté výši.
Dovolatelka rovněž poukazuje na zjevný rozpor v odůvodnění napadeného rozhodnutí, konstatuje-li odvolací soud, že dohoda o narovnání byla uzavřena neplatně, a na druhé straně současně dovozuje, že platnost dohody skončila v důsledku nesplnění nejméně jedné ze sjednaných podmínek. Připustil-li odvolací soud platné uzavření dohody, nemůže ji podle dovolatelky považovat za neplatnou odkazem na některou z uvedených podmínek. Dovolatelka uvádí, že své závazky z dohody splnila beze zbytku; pokud došlo k nesplnění některé z podmínek, jejich splnění záměrně zmařila žalobkyně. To má ten důsledek, že dohoda o narovnání se stala právním úkonem nepodmíněným, a nesplnění takových podmínek nemůže způsobit její neplatnost.
Závěr odvolacího soudu o určení výše bezdůvodného obohacení nemůže dle mínění dovolatelky obstát ani v případě neplatnosti dohody o narovnání, neboť je v rozporu s dosavadní konkrétní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na niž poukazuje.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, vyhověl-li žalobě, ačkoli žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Tvrdí, že žalobkyně neprokázala (a ani netvrdila) provedení výkonů pro žalovanou, za něž obvykle vyšší dodavatelé přirážku účtují; soudy však vyšly ze znaleckého posudku a žalobkyni znalcem určenou 20% přirážku přiznaly, ačkoli je závěr znalce v tomto směru pouze hypotetický a pro souzenou věc nepoužitelný, neboť je nepřezkoumatelný.
Podle dovolatelky však odvolací soud pochybil nejen svým závěrem, že výše bezdůvodného obohacení na straně žalované zahrnuje i činnost žalobkyně jako vyššího dodavatele stavby, ale shledal-li oprávněným i její nárok na úhradu daně z přidané hodnoty. Podle jejího názoru nelze bezdůvodné obohacení o tuto daň navýšit, není-li platně sjednána cena díla a když jí žalobkyně přes opakované urgence žádné konečné vyúčtování nevystavila a její povinnost k odvodu daně z přidané hodnoty státu tedy v době rozhodování odvolacího soudu neexistovala.
Konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká i pochybení i při určení počátku prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení. Poukazuje na to, že od žalobkyně žádnou výzvu k vydání bezdůvodného obohacení neobdržela, za niž nepovažuje ani kopii žaloby. Za situace, kdy výše bezdůvodného obohacení i lhůta k jeho úhradě byly stanoveny až rozhodnutím soudu, nemůže podle dovolatelky obstát závěr odvolacího soudu, že prodlení žalované s jeho zaplacením nastalo 5. října 1999, tedy v den předcházející podpisu dohody o narovnání.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně označuje námitky žalované za nepravdivé a účelové. Podle jejího názoru se s nimi již dostatečně vypořádal odvolací soud, který také dospěl ke správnému závěru o neplatnosti dohody o narovnání. Akcentuje, že sama žalovaná v „Nabídce vyrovnání“ stanovila tzv. vylučovací podmínky, jimiž podmínila platnost dohody, přičemž konkrétně vyjmenovává, které podmínky žalovaná nesplnila. Poukazujíc na zásadu koncentrace řízení dále uvádí, že odvolací soud pouze upravil výši bezdůvodného obohacení na základě argumentů, které žalovaná poprvé uplatnila až v odvolacím řízení. Zpochybňuje-li dovolatelka až nyní znalecký posudek, jde podle žalobkyně o účelové výhrady, přičemž tak činí i v rozporu se zásadou, že v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy. Žalobkyně navrhuje dovolání žalované odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Nejvyšší soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí [a potud má dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce výkladu a aplikace ustanovení §36 obč. zák. o podmínkách v právních úkonech při posouzení následků dohody o narovnání ze dne 11. října 1999, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Ostatní námitky, jimiž dovolatelka zpochybňovala správnost zjištěného skutkového stavu, nemohly přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který lze tyto její výhrady podřadit, lze uplatnit pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a).
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že v důsledku nesplnění třetí rozvazovací podmínky (předání objektů) nedošlo podpisem Nabídky vyrovnání ze dne 11. října 1999 k platnému uzavření dohody o narovnání podle §585 a násl. obč. zák.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, podřadil-li obsah listiny nadepsané „Nabídka vyrovnání firmy MECO Industries s.r.o. Trutnov firmě CMS a. s. Trutnov“, vyhotovené žalovanou dne 5. října 1999 a podepsané dne 11. října 1999 žalobkyní, pod dohodu o narovnání podle §585 a násl. obč. zák. Nelze se však ztotožnit s jeho posouzením, dovodil-li, že na splnění šesti podmínek, které v rozhodnutí vyjmenovává, byla vázána platnost dohody a že v důsledku nesplnění třetí rozvazovací podmínky (předání objektů) nedošlo k platnému uzavření dohody o narovnání.
Podle ustanovení §36 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží (odstavec 1). Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou (odstavec 2). Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným (odstavec 3). K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch (odstavec 4). Nevyplývá-li z právního úkonu nebo jeho povahy něco jiného, má se za to, že podmínka je odkládací (odstavec 5).
Ze znění tohoto ustanovení je zřejmé, že podmínky, na jejichž splnění váží účastníci právního úkonu vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti, „nepodmiňují“ platnost právního úkonu, nýbrž pouze to, zda právní následky úkonu nastanou (při splnění odkládací podmínky), resp. zda následky již nastalé pominou (při splnění rozvazovací podmínky). Na splnění sjednané podmínky tak nezávisí platnost právního úkonu (smlouvy), jak nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž pouze to, zda jeho právní následky (účinky) nastanou či pominou. V tomto směru je třeba proto vyložit i ujednání v dohodě ze dne 11. října 1999, dle kterého „Nabídka vyrovnání ze strany firmy Meco ..... platí za následujících podmínek: 1. odstranění závad, 2. vyrovnání, 3. převzetí objektů, 4. zaplacení vyrovnávací částky, 5. vystavení faktury firmou CMS“, tedy tak, že právní následky dohody o narovnání nastanou až splněním uvedených podmínek. V případě třetí (a ani všech ostatních dohodnutých podmínek) nejde proto o sjednání rozvazovací podmínky, v důsledku jejíhož nesplnění nedošlo k platnému uzavření dohody o narovnání, jak nesprávně uzavřel odvolací soud, nýbrž mezi účastnicemi došlo ke sjednání odkládacích podmínek, na jejichž splnění záviselo, zda nastanou právní následky dohody o narovnání. Z uvedeného tedy vyplývá, že sjednané odkládací podmínky neměly na otázku případné platnosti či neplatnosti uzavření dohody o narovnání žádný vliv.
Další pochybení odvolacího soudu při řešení uvedené otázky lze spatřovat v tom, že se nijak nevypořádal s námitkami žalované vznesenými v odvolání, které se týkaly sjednání podmínek nemožných, jakož i její výhradou, že splnění páté podmínky bylo znemožněno žalobkyní.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 209 737 Kč s příslušenstvím (a v obou souvisejících výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 209 737 Kč s příslušenstvím (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2011
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu