ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2141.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2141/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce statutárního města Ostrava, se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 8, identifikační číslo osoby 00845451, zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě 2, Sokolská 49, proti žalovanému Ing. J. H. , zastoupenému Mgr. Ivo Tichovským, advokátem se sídlem v Ostravě 10, Jaklovecká 18, o zaplacení 1 090 023,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 93/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2009, č. j. 51 Co 221/2009-444, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce (po částečném zastavení řízení v rozsahu částky 151 617,50 Kč) domáhal podanou žalobou po žalovaném zaplacení přeplatku ve výši 792 572,50 Kč, který mu vyplatil na odměně za zhotovení díla oproti skutečnému stavu provedených prací, jakož i úhrady nákladů ve výši 297 450,70 Kč vynaložených na dokončení předmětné stavby třetí osobou.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem (v pořadí prvním ve věci) ze dne 23. února 2004, č. j. 27 C 93/98-95, zamítl žalobu, neboť podle jeho posouzení žalobce neprokázal tvrzené bezdůvodné obohacení na straně žalovaného a nedošlo ani k naplnění zákonných předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. července 2005, č. j. 15 Co 950/2004-109, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Podle posouzení odvolacího soudu nemohl obstát závěr soudu prvního stupně o platném uzavření smlouvy o dílo ze dne 21. května 1992 při současném skutkovém zjištění o neexistenci dohody o konečné ceně díla a úsudku, že v takovém případě je dán nárok z bezdůvodného obohacení, který v řízení nebyl prokázán. Proto soudu prvního stupně uložil zabývat se opětovně otázkou platnosti smlouvy o dílo a to se zaměřením i na dostatečnou určitost předmětu díla, jakož i tím, zda a jakým konkrétním způsobem došlo k zániku závazku dílo provést.
O věci tak opětovně rozhodoval soud prvního stupně, který rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 27 C 93/98-385, uložil žalovanému zaplatit žalobci 792 572,50 Kč se 17% úrokem z prodlení za dobu od 1. května 1995 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu 297 450,70 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (bod III. výroku) a uložil oběma účastníkům řízení zaplatit náhradu nákladů řízení České republice (body IV. a V. výroku). Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že mezi účastníky nedošlo dne 21. května 1992 k uzavření smlouvy o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) pro nedostatečnou určitost vymezeného předmětu díla. Vycházeje ze zjištění, že žalobce zaplatil žalovanému na zálohách 5 383 000 Kč a že žalovaný dílo fakticky prováděl od prosince 1992 do srpna 1994, kdy ho žalobce nedokončené převzal s tím, že bude dokončeno třetí osobou, přičemž cena prací a nákladů realizovaných žalovaným činila podle znalce 3 916 770 Kč, případně 3 839 471 Kč bez zohlednění nákladů na dokumentaci a inženýrskou činnost, přiznal žalobci z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného částku 792 572,50 Kč s příslušenstvím, o níž uhrazené zálohy žalobce převýšily cenu plnění žalovaného na základě neplatné smlouvy. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného, že znalec nezohlednil jeho náklady na dokumentaci a inženýrskou činnost ve výši 605 000 Kč, neboť podle jeho posouzení žalovaný své tvrzení o vynaložení těchto nákladů neprokázal. Podle soudu prvního stupně by však nebylo možné tyto náklady žalovaného zohlednit ani v případě unesení důkazního břemene, neboť žalobce poskytl žalovanému na zálohách částku, která i po započítání tvrzených nákladů žalovaného na dokumentaci a inženýrskou činnost převyšuje částku 792 572,50 Kč, na níž žalobce setrval v souvislosti se žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Ohledně požadované náhrady škody ve výši 297 450,70 Kč soud prvního stupně zamítl žalobu na základě úvahy, že z důvodu neplatné smlouvy nevznikla žalovanému žádná smluvní povinnost, pro jejíž porušení by mohl způsobit žalobci nějakou škodu.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení částky 792 572,50 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. května 1995 do zaplacení (výrok I.), a zrušil ho v zamítavém výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky nedošlo. Podle jeho posouzení jde o platný právní úkon podle §536 a násl. obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), neboť smlouva ze dne 21. května 1992 obsahuje všechny zákonné náležitosti. Účastníci si v ní dohodli jak předmět díla v souladu s §536 odst. 2 obch. zák., jímž bylo zhotovení prováděcí dokumentace objektu družiny, prováděcí dokumentace a dílenské výkresy interiéru, inženýrská činnost ve sjednaném rozsahu, stavební rekonstrukce budovy družiny a stavební úpravy její dvorní části, tak i cenu díla ve výši 6 096 800 Kč v souladu s §536 odst. 1 obch. zák. Na závěru o určitosti dohody stran o předmětu díla podle odvolacího soudu nic nemění ani v příloze smlouvy použité pojmy „případně“, „apod“, jimiž byla míněna případná následná dohoda stran o provedení dalších prací. Rovněž pro platnost ujednání o ceně považuje odvolací soud za právně nerozhodné, předpokládaly-li strany v budoucnu možnost změny cenové dohody. Jestliže k ní v budoucnu nedošlo, považuje odvolací soud žalovaným navrhované znalecké posouzení zvýšení dohodnuté ceny o případnou inflaci pro závěr o smluvené ceně díla za nevýznamné, a proto návrhu žalovaného na provedení takového důkazu nevyhověl. Namítal-li proto žalobce, že smlouva o dílo je neplatná pro neurčitost předmětu díla a nedostatečnou dohodu o ceně, odvolací soud neshledal tuto jeho argumentaci oprávněnou.
Odvolací soud však nepřijal ani argumentaci žalobce, že předmětná smlouva o dílo je neplatná pro její podepsání za žalobce neoprávněnou osobou, neboť rozhodnutí rady městského obvodu, k podpisu tuto osobu opravňující, se dohledat nepodařilo. Tato sama o sobě tvrzená okolnost podle odvolacího soudu neplatnost smlouvy o dílo nezakládá, kromě toho však jde o nové tvrzení, které je v systému neúplné apelace v odvolacím řízení nepřípustné, a proto k němu nelze přihlížet.
Podle shodných skutkových tvrzení účastníků, která vzal odvolací soud za svá skutková zjištění, žalovaný zaplatil žalobci na zálohách 5 383 000 Kč, dne 18. srpna 1994 podepsali účastníci zápis, jímž se dohodli na omezení rozsahu díla a ukončení smlouvy, na předání nedokončeného díla žalobci 31. srpna 1994 a vzájemném vypořádání tak, že náklady na dokončení díla, které činily nejméně 1 144 041 Kč, budou odečteny od smluvené ceny. Odvolací soud dospěl k závěru, že se účastníci platně dohodli na vypořádání vzájemných nároků vyplývajících z dohody o omezení rozsahu díla a ukončení smlouvy tak, že žalobce je povinen uhradit žalovanému smluvenou cenu poníženou o náklady vynaložené na dokončení díla třetí osobou s tím, že případný přeplatek ve vztahu k celkovým zálohám ve výši 5 383 000 Kč je mu žalovaný povinen vrátit. Vzhledem ke sjednanému způsobu vypořádání je tak podle odvolacího soudu významné, jaká byla smluvená cena díla, nikoli však již skutečné náklady žalovaného na jeho provedení či v jakém skutečném rozsahu byly stavební úpravy provedeny.
Odvolací soud provedl dokazování k otázce smluvené ceny díla, kterou se soud prvního stupně s ohledem na svůj závěr o neplatnosti smlouvy o dílo nezabýval. Žalovaný jinou než původní smlouvou dohodnutou cenu netvrdil, žalobce opětovně navrhl provést dokazování zápisem ze dne 3. listopadu 1993 a výslechem J. G., který již provedl soud prvního stupně. Odvolací soud zopakoval dokazování zápisem předloženým žalobcem datovaným 3. listopadu 1993 a zápisem předloženým žalovaným, který není datován. Z listin předložených oběma stranami zjistil, že obsahují shodný text, z něhož se však nepodává jakákoli dohoda o změně ceny za provedení stavebních úprav dvorní části. Odvolací soud akcentoval, že s ohledem na dohodu stran o provádění případných změn smlouvy výlučně písemně by tato forma byla nutná i ke změně dohody o ceně za provedení stavebních úprav dvora, jejíž výše podle smlouvy činila 1 200 000 Kč. To má ten důsledek, že případná ústní dohoda stran o jiné než smlouvou dohodnuté ceně je neplatná pro nedostatek smluvené formy a navrhovaný výslech J. G. k jejímu prokázání je nadbytečný. Odvolací soud uzavřel, že zápisem ze dne 3. listopadu 1993 k dohodě stran o snížení ceny stavebních úprav dvorní části na tvrzenou částku 122 851 Kč nedošlo.
Podle zjištění odvolacího soudu činila smluvená cena stavební rekonstrukce objektu školní družiny a stavebních úprav dvorní části 6 660 000 Kč (5 400 000 Kč + 1 200 000 Kč); po odpočtu nákladů na dokončení díla ve výši 1 144 041 Kč tak byl žalobce povinen zaplatit žalovanému 5 515 959 Kč. Uhradil-li proto žalobce na zálohách pouze částku 5 383 000 Kč, nárok na vrácení peněžitého plnění vůči žalovanému mu nevznikl. Ke stejnému závěru by bylo nutné podle odvolacího soudu dospět i v případě, že by účastníci smluvenou cenou díla mínili celkovou dohodnutou cenu, t. j. včetně smlouvou z 21. května 1992 sjednané ceny za provádění dokumentace, dílenské výkresy a inženýrskou činnost. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu. V napadeném zamítavém výroku ve věci samé ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť soud prvního stupně nereagováním na změnu žaloby zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou v odvolacím řízení napravit nelze.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel v podaném dovolání vysvětluje, že se žalované částky 1 090 000 Kč domáhá buď jako součtu částky 792 572,50 Kč, která je na straně žalovaného bezdůvodným obohacením ve výši přeplatku ceny díla z platné smlouvy o dílo, a částky 297 450,70 Kč z titulu náhrady škody, nebo jako hodnoty odpovídající bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného vzniklého plněním z neplatné smlouvy o dílo.
Dovolatel především oponuje závěru odvolacího soudu o platném uzavření smlouvy o dílo, namítaje, že předmět smlouvy nebyl sjednán určitě, přičemž poukazuje zejména na zcela nedostatečnou konkretizaci dohodnutých stavebních úprav dvorní části. V této souvislosti soudům obou stupňů vytýká, že měly nejen hodnotit určitost předmětu smlouvy, nýbrž se měly ze své iniciativy rovněž zabývat otázkou, zda o uzavření smlouvy rozhodoval na straně obce příslušný orgán a zda ji za obec podepsala oprávněná osoba, neboť posuzování platnosti smlouvy je otázkou právní. K tomu uvádí, že v předmětné věci tomu tak nebylo – o uzavření smlouvy rada obce nerozhodovala a smlouvu podepsala vedoucí odboru, aniž k takovému úkonu byla oprávněna.
Dovolatel dále zastává názor, že mezi účastníky došlo k dvojímu omezení rozsahu díla. Stalo se tak tedy nejen zápisem ze dne 18. srpna 1994, jak správně dovodil odvolací soud, nýbrž i dohodou v zápise ze dne 3. listopadu 1993, kdy došlo k omezení rozsahu díla v části „Stavební úpravy dvorní části“, které obě smluvní strany respektovaly, přičemž cena za takto omezenou část díla byla subdodavatelem vyčíslena na 122 851 Kč. Byla-li proto za tuto část díla dohodnuta cena ve výši 1 200 000 Kč, neodpovídá rozsahu části díla skutečně provedenému. Podle dovolatele je tedy jednoznačně prokázáno, že žalovaný neprovedl část prací, jejichž hodnota představuje předmět sporu, což však odvolací soud pominul.
Podle dovolatele je jeho žalobní požadavek na zaplacení částky 792 572,50 Kč oprávněný jak v případě neplatné smlouvy o dílo, tak i v případě její platnosti. Propočítává, že v první situaci by mu vznikl nárok z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného ve výši 1 351 559 Kč (zaplacené zálohy ve výši 5 383 000 Kč – částka 4 031 441 Kč vyčíslená znalcem jako hodnota prací a materiálu vynaložená žalovaným na provedení díla). V případě platné smlouvy o dílo, kdy dohodami ze dne 3. listopadu 1993 a 18. srpna 1994 došlo k omezení rozsahu a ceny díla na částku 5 582 851 Kč a náklady na dokončení díla jiným zhotovitelem činily 1 144 491 Kč, by tak měl po započítání uvedených záloh dovolatel podle svých propočtů nárok na 944 640 Kč. Dožaduje-li se proto zaplacení částky 792 572,50 Kč, je tento jeho nárok po právu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu ztotožnil. Podle jeho názoru se odvolací soud tvrzených pochybení nedopustil, přičemž na základě výsledků doplněného dokazování dospěl ke správnému závěru, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil. Proto navrhuje, aby dovolací soud zamítl dovolání žalobce a uložil mu zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru o platnosti smlouvy o dílo ze dne 21. května 1992 ve smyslu §536 a násl. obch. zák. Dovolatel s tímto právním posouzením nesouhlasí, přičemž důvody její neplatnosti opakovaně spatřuje v neurčitém vymezení předmětu díla a v jejím podepsání neoprávněnou osobou za žalobce, včetně toho, že o uzavření smlouvy nerozhodoval příslušný orgán obce.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že se odvolací soud velmi podrobně zabýval otázkou vzniku smlouvy o dílo ze dne 21. května 1992 a vypořádal se přitom se všemi námitkami žalobce v otázce platnosti této smlouvy, které (neurčitost předmětu díla a podepsání smlouvy za žalobce osobou, která k takovému úkonu nebyla oprávněna) žalobce zopakoval v dovolání, přičemž další důvod neplatnosti smlouvy spatřuje v absenci rozhodnutí jeho příslušného orgánu (rady obce) o jejím uzavření. Svůj závěr o tom, že si účastníci ve smlouvě sjednali určitý předmět díla i cenu díla, opřel o správný výklad ustanovení §536 obch. zák., které též správně aplikoval. Odmítl-li se odvolací soud při posuzování platnosti smlouvy zabývat námitkou odvolatele, že smlouvu za něj podepsala neoprávněná osoba, kterou označil jako nové tvrzení, jež je v systému neúplné apelace v odvolacím řízení nepřípustné, nelze mu žádné právní pochybení vytýkat. Z obsahu spisu (č. l. 439) se podává, že žalobce uplatnil tuto námitku poprvé až na jednání před odvolacím soudem, přičemž nejde o žádnou ze skutečností taxativně vyjmenovaných v ustanovení §205a odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř., u nichž zákon činí výjimku. V této souvislosti odvolací soud přiléhavě poukázal na skutečnost, že si sám žalobce odporuje v rovině vlastních tvrzení, pokud předestírá důvody případné neplatnosti smlouvy o dílo za situace, kdy žalobní nárok vychází z tvrzení o vzniku platné dohody stran v souvislosti s omezením rozsahu díla a ukončením závazkového vztahu, což nepochybně předpokládá předchozí úsudek o platnosti zrušované smlouvy. Namítanou neplatností smlouvy o dílo z důvodu tvrzeného chybějícího rozhodnutí rady obce k jejímu uzavření se dovolací soud nezabýval, neboť rovněž v tomto případě jde o novou tvrzenou skutečnost, jejíž uplatnění v dovolacím řízení není možné (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.).
Lze proto uzavřít, že se dovolateli správnost závěru odvolacího soudu o vzniku smlouvy o dílo ze dne 21. května 1992 zpochybnit nepodařilo.
Dovolací soud neshledal žádné právní pochybení odvolacího soudu ani v jeho závěru, že zápisem ze dne 3. listopadu 1993 nedošlo mezi účastníky k dohodě o snížení ceny stavebních úprav dvorní části, jak tvrdil žalobce. Odvolací soud podrobně a přesvědčivě, s odkazem na dohodu stran provádět případné změny smlouvy písemnou formou, vysvětlil, proč se z této listiny nepodává jakákoli dohoda o změně ceny díla. Tvrdí-li dovolatel, že i uvedeným zápisem (tedy nejen zápisem ze dne 18. srpna 1994, jak dovodil odvolací soud) došlo k omezení rozsahu díla, odvolací soud žádná skutková zjištění a závěr v tomto směru neučinil. I kdyby však došlo ke změně rozsahu díla, jak tvrdí dovolatel, nemělo by to (s ohledem na konstrukci dohody účastníků o majetkovém vypořádání, jak bude rozvedeno níže) na výsledek sporu žádný vliv.
Dovolací soud se konečně zabýval námitkou dovolatele, že odvolací soud zcela pominul prokázanou skutečnost, že žalovaný neprovedl část prací, jejichž hodnota představuje předmět sporu. V této souvislosti je třeba uvést, že při posouzení žalobního nároku odvolací soud správně vyšel ze zápisu ze dne 18. srpna 1994, ve kterém se účastníci dohodli na omezení rozsahu díla, dále na předčasném ukončení díla, předání nedokončeného díla objednateli dne 31. srpna 1994 a na vypořádání stran smlouvy tak, že náklady na dokončení díla budou odečteny od smluvené ceny. Poměřoval-li proto odvolací soud žalobcův nárok způsobem sjednaným účastníky v dohodě o vypořádání ukončené smlouvy a nepřihlížel při tom ke skutečnostem, na něž tato dohoda vypořádání vzájemných nároků nevázala – včetně námitky dovolatele, že žalovaný část prací neprovedl – tak ani v tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení v právním posouzení věci.
Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav nepochybil, dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy nebyl uplatněn právem, a proto dovolání žalobce bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu