ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2738.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2738/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. Č. (dříve podnikatel) , zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, proti žalovanému P. N., zastoupenému JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím oproti převzetí věci a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 291 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 76/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 26 Co 284/2007-308, 26 Co 285/2007, takto:
I. Dovolání v rozsahu směřujícím proti druhému výroku písm. b) rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 26 Co 284/2007-308, 26 Co 285/2007, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30 984 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Hoška.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou po žalovaném vrácení uhrazené zálohy na kupní cenu oproti převzetí nákladního automobilu a nákladního návěsu, které mu žalovaný dodal na základě vzájemně uzavřené kupní smlouvy. Tvrdil, že předmět koupě vykazoval vady, jimiž byla smlouva porušena podstatným způsobem, a proto od ní odstoupil. Žalovaný založil obranu na argumentaci, že pokud nějaké vady v době předání předmětu koupě existovaly, nešlo o podstatné vady, které mu navíc žalobce neoznámil řádně a včas; žalobce proto od smlouvy platně neodstoupil a je povinen mu doplatit dohodnutou kupní cenu, jejíž nedoplatek učinil předmětem vzájemného návrhu.
Okresní soud v Kladně rozsudkem (v pořadí prvním ve věci) ze dne 15. prosince 2004, č. j. 9 C 76/99-120, který Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2005, č. j. 26 Co 305/2005-150, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, stejně jako rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 6. prosince 2006, č. j. 9 C 76/99-233, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. května 2007, č. j. 9 C 76/99-247, zamítl žalobu, vyhověl vzájemné žalobě na zaplacení částky 291 600 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. V posléze uvedeném rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nebyl oprávněn od kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky odstoupit, neboť prodejem předmětu koupě s vytčenými vadami byla smlouva porušena pouze nepodstatným způsobem a žalobce by mohl žádat pouze slevu z ceny. Požadavek na vrácení zaplacené zálohy na kupní cenu oproti vydání předmětu koupě není důvodný; opodstatněným však soud prvního stupně shledal vzájemný návrh žalovaného na doplacení kupní ceny.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2007, č. j. 26 Co 284/2007-262, 26 Co 285/2007, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením jako věcně správný a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že předmět koupě vykazoval v době jeho převzetí závady spočívající ve vadnosti kompresoru a elektroinstalace a že tyto vady žalobce oznámil řádně a včas žalovanému. Závěr soudu prvního stupně o nepodstatném porušení kupní smlouvy žalovaným v případě prodeje předmětu koupě s vadným kompresorem nemá podle odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že dodáním předmětu koupě s vadnou elektroinstalací žalovaný porušil kupní smlouvu podstatným způsobem, a proto žalobci vznikl nárok od ní odstoupit. Podle posouzení odvolacího soudu však účinky odstoupení ve smyslu §441 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) zanikly, neboť žalobce nemůže vrátit zboží ve stavu, v jakém ho obdržel, a výjimku podle §441 odst. 3 písm. a) obch. zák. nelze aplikovat. Je tomu tak proto, že právě žalobci lze klást k tíži, že parkováním nákladní soupravy na místě nechráněném před povětrnostními vlivy byl navozen současný technický stav předmětu koupě, který neodpovídá stavu, v jakém nákladní soupravu od žalovaného převzal. Z tohoto důvodu není žaloba o vrácení zálohy na kupní cenu oproti vydání předmětu koupě zpět prodávajícímu důvodná, opodstatněný je však vzájemný návrh žalovaného na doplacení kupní ceny sjednané v kupní smlouvě.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. dubna 2009,
č. j. 23 Cdo 3600/2008-288, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud pochybil, zúžil-li výklad ustanovení §441 odst. 2 a 3 obch. zák. jen na posuzování postupu kupujícího (žalobce), aniž se zabýval jednáním prodávajícího (žalovaného). Kladl-li kupujícímu k tíži, že parkoval reklamovanou soupravu na místě nechráněném před povětrnostními vlivy a s touto skutečností spojoval změnu stavu zboží, která brání jeho vrácení prodávajícímu, nepřihlédl dostatečně k povaze zboží, možnostem kupujícího při jeho uskladnění a ani k tomu, že technický stav předmětu koupě by se změnil jeho pouhým stárnutím, když od předmětné koupě již uplynulo více než šest let. Odvolací soud se proto zmýlil, jestliže zjištěný skutkový stav vyložil tak, že pouhý způsob odstavení vadných vozidel způsobuje nemožnost aplikovat výjimku obsaženou v ustanovení §441 odst. 3 písm. a) obch. zák. a že účinky odstoupení žalobce od kupní smlouvy zanikly z důvodu změny stavu zboží. Nejvyšší soud uzavřel, že účinky odstoupení nezanikly, žalovaný je povinen předmět plnění převzít a vrátit žalobci poskytnutou zálohu na kupní cenu ve výši 50 000 Kč, jejíhož zaplacení se žalobce v řízení domáhá.
V novém řízení, v němž vzal žalobce žalobu částečně zpět v rozsahu 6% úroku z prodlení ze žalované částky 50 000 Kč, odvolací soud vyšel při opětovném přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně ze skutkového stavu zjištěného v předchozím řízení a závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Odvolací soud uvedl, že již ve svém předchozím rozsudku považoval žalobu do značné míry za oprávněnou; jediný důvod, pro který ji nakonec zamítl, bylo jeho posouzení, že změnu stavu předmětných vozidel způsobil žalobce nevhodným způsobem úschovy. Tento jeho názor však byl revidován rozsudkem dovolacího soudu, jehož právním názorem je vázán. Návrhy žalovaného na doplnění dokazování odvolací soud zamítl z důvodu, že nejsou způsobilé vyvrátit skutkový stav věci.
Odvolací soud uzavřel, že žalobce má nárok na vrácení zálohy na kupní cenu ve výši 50 000 Kč včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení, naopak v důsledku odstoupení žalobce od smlouvy postrádá žalovaný právní důvod, na jehož základě by mohl úspěšně nárokovat doplacení kupní ceny. Proto v záhlaví označeným rozsudkem zrušil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o 6% úroku z prodlení ročně a řízení v této části zastavil (výrok I.), změnil ho ve zbývající části zamítavého výroku tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci 50 000 Kč s 11% úrokem z prodlení ročně jdoucím od 23. července 1999 do zaplacení, oproti převzetí nákladního automobilu a nákladního návěsu, jak jsou tato vozidla podrobně popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně [výrok II. písm. a)], zamítl vzájemnou žalobu o zaplacení 291 600 Kč s příslušenstvím [výrok II. písm. b)], rozhodl o nákladech mezi účastníky navzájem za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a uložil žalovanému zaplatit České republice náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého až čtvrtého výroku napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). V otázce dovolacích důvodů odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť při rozhodování vyšel z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu.
Dovolatel zastává názor, že po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem mohou účastníci přicházet s novými skutkovými tvrzeními a důkazy, a dojde-li na základě takto doplněného dokazování ke změně skutkového stavu, nejsou soudy nižších stupňů právním názorem dovolacího soudu vázány. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že bez dalšího vyšel v novém řízení ze skutkového závěru dovolacího soudu nemajícího oporu v provedeném dokazování, že žalobce nezanedbal přiměřenou ochranu předmětu koupě před jeho poškozením nebo zničením a že tedy změny vozidel jsou důsledkem jejich stárnutí. Aby bylo možné takový závěr učinit, bylo třeba doplnit dokazování svědecky a případně i znaleckým posudkem; ačkoli dovolatel v tomto směru návrhy učinil, odvolací soud navržené důkazy neprovedl a jejich výsledky předem hodnotil jako bezcenné, což dovolatel považuje za nepřípadné. Za zcela nepodložený a nepravdivý dovolatel označuje skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce zaparkoval vozidla na svém pozemku chráněném před vstupem neoprávněných osob, a uvádí, že stav vozidel v době rozhodování soudů nižších stupňů nelze přičítat jen jejich stárnutí a povětrnostním vlivům (například chybějící přední maska), čímž se však odvolací soud vůbec nezabýval.
Dovolatel se rovněž ohrazuje proti hodnocení dovolacího soudu, že by žalovaný zavinil zdlouhavé soudní řízení a to, že vozidla nebyla vrácena dříve. Tvrdí, že byl ochoten vozidla převzít od žalobce, jemuž nic nebránilo v tom, aby mu vozidla vrátil a poté ho zažaloval o vrácení zálohy.
Dovolatel dále poukazuje na to, že sám žalobce považoval dokazování a dosavadní skutková zjištění za neúplná, namítal-li v rámci jím podaného dovolání, že ho měl odvolací soud vyzvat k předložení dalších důkazů. Dovolací soud a následně odvolací soud však z jeho skutkových tvrzení vyšly a učinily z nich odlišné právní závěry, které nevyplývají z jiného právního posouzení a výkladu §441 odst. 2 a odst. 3 písm. a) obch. zák., ale jen z jiných (dle žalobce neúplných) skutkových závěrů. Podle názoru dovolatele tak nešlo o nesprávné právní posouzení věci, napadený rozsudek odvolacího soudu neměl z pohledu dovolacích námitek zásadní právní význam a tudíž dovolání žalobce nebylo ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné, což ostatně rozporoval ve vyjádření k dovolání.
Dovolatel setrvává na zamítnutí žaloby již s ohledem na ustanovení §441 odst. 2 obch. zák. a na neexistenci důvodu pro aplikaci odst. 3 písm. a) téhož ustanovení. I nadále tvrdí, že žalobce odstoupil od kupní smlouvy neplatně, rozporuje závěr znaleckého posudku Ing. P. o existenci vady elektroinstalace již před předáním předmětu plnění žalobci a poukazuje na důkazy a skutečnosti, které dle jeho názoru svědčí o opaku. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že žaloba měla být zamítnuta pro neunesení důkazního břemene ze strany žalobce ohledně doby výskytu vad opravňujících ho k platnému odstoupení od smlouvy.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v obsáhlém vyjádření k dovolání podrobně reaguje na jednotlivé dovolací námitky, které považuje za neopodstatněné. Podle jeho názoru se se všemi předestřenými otázkami vypořádal vyčerpávajícím způsobem odvolací soud již ve svém předposledním rozsudku, přičemž v novém řízení rozhodl v intencích právního názoru dovolacího soudu, jímž byl vázán. Dovodil-li Nejvyšší soud, že změna stavu předmětu plnění nebyla způsobena jednáním nebo opomenutím žalobce, neboť zboží do vyřízení reklamace uskladnil způsobem, který je vzhledem k velikosti i účelu zboží zcela obvyklý, nešlo o skutkový závěr, nýbrž o právní posouzení, které učinil na základě předchozích skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Odvolací soud se rovněž nedopustil tvrzeného pochybení, považoval-li další dokazování k otázce způsobu uskladnění vozidel za nadbytečné. Žalobce se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že předmětná vozidla trpěla takovými vadami, které ho k odstoupení od smlouvy opravňovaly, a že od smlouvy řádně odstoupil. Proto navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné, případně ho zamítl s tím, že žalobci přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Napadl-li proto dovolatel i druhý výrok rozsudku odvolacího soudu pod písm. a), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 50 000 Kč s příslušenstvím, oproti převzetí nákladního automobilu a nákladního návěsu, jedná se v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné (srov. shodně právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 68/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za situace, kdy ani dovolání v rozsahu směřujícím proti třetímu a čtvrtému výroku o nákladech řízení není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání žalovaného v rozsahu směřujícím proti druhému výroku pod písm. a) a proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání [aniž byla vyloučena jeho přípustnost proti druhému výroku pod písm. a) a proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu], neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku pod písm. b) rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud byl (po té, co jeho první rozsudek ze dne 3. října 2007, č. j. 26 Co 284/2007-262, 26 Co 285/2007, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, č. j. 23 Cdo 3600/2008-288, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) vázán právním názorem Nejvyššího soudu (srov. §243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.) o tom, že účinky odstoupení žalobce od kupní smlouvy nezanikly ve smyslu §441 odst. 2 a 3 obch. zák. a že žalovaný je povinen předmět plnění převzít a vrátit žalobci zaplacenou zálohu na kupní cenu v částce 50 000 Kč. Jestliže odvolací soud tento právní názor Nejvyššího soudu v novém řízení respektoval a založil na něm napadené rozhodnutí, nelze mu vytknout žádné právní pochybení a to ani v návazném závěru, že v důsledku odstoupení žalobce od kupní smlouvy postrádá žalovaný právní důvod pro doplacení kupní ceny, a proto jeho vzájemná žaloba nemůže obstát.
Výhrady dovolatele směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu nemohou naplnit žádný z dovolacích důvodů, protože rozhodnutí Nejvyššího soudu a tím ani závěry, k nimž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl, nemohou být předmětem tohoto dovolacího přezkumu. Argumentoval-li dovolatel textem komentáře k §243d o. s. ř. autorů Drápala a Bureše (jiné údaje o tom, o který komentář a které vydání se jedná, dovolatel neuvedl), že změní-li se na základě výsledků dokazování skutkový stav, z něhož Nejvyšší soud vycházel, nejsou soudy nižších stupňů právním názorem dovolacího soudu vázány, pak je třeba uvést, že tato situace v posuzované věci nenastala. Nešlo totiž (ani na základě důkazních návrhů dovolatele) o jiný skutkový základ v důsledku nových skutkových tvrzení účastníků, nýbrž ze strany dovolatele o vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů o skutečnostech rozhodných pro aplikaci ustanovení §441 odst. 2 a 3 obch. zák.
Dovolací soud uzavřel, že k naplnění dovolatelem uváděných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. nedošlo.
Za situace, kdy Nejvyšší soud ani z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného v rozsahu směřujícím proti druhému výroku písm. b) rozsudku odvolacího soudu pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný (jeho dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto), a proto je povinen nahradit žalobci náklady jeho právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 25 520 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 5 164 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. listopadu 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu