ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3133.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3133/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalovaným 1) P. H. a 2) H. H. , zastoupené JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78/1, PSČ 339 01, o zaplacení částky 3,315.308,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 20/2000, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2009, č. j. 6 Cmo 336/2008-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a druhá žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem pro uznání ze dne 26. září 2002, č. j. 46 Cm 20/2000-51, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 3,315.308,67 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení s tím, že splněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného.
K odvolání druhé žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem - mimo jiné - potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi nimi.
Odvolací soud rekapituloval, že soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání poté, kdy usnesením ze dne 6. srpna 2002 (jde o usnesení č. j. 46 Cm 20/2000-45) uložil žalovaným, aby se písemně ve stanovené lhůtě vyjádřili k žalobě, a poučil je o důsledcích nesplnění výzvy. Usnesení bylo druhé žalované (jež se za závazek prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru zaručila) doručeno 15. srpna 2002, ta na výzvu nereagovala. Soud prvního stupně správně postupoval podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání.
Námitku, podle níž nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, protože na společný majetek žalovaných byl prohlášen 4. prosince 2001 konkurs a v průběhu řízení o konkursu uzavřela se správcem konkursní podstaty dohodu o vypořádání společného jmění manželů, z níž vyplynulo, že veškeré pohledávky věřitelů přihlášené do konkursu převezme do výlučného majetku první žalovaný, a z toho důvodu nelze pohledávku již uplatňovat proti ní, nepovažoval za důvodnou. Uzavřel, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, když druhé žalované byla doručena výzva k vyjádření se k žalobě podle ustanovení §114b o. s. ř., k žalobě se bez vážného důvodu nevyjádřila, ani ve stanovené lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom bránil. Podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nastala fikce uznání nároku. Druhá žalovaná byla řádně poučena o následcích své případné nečinnosti a upozorněna, že ve věci bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné posouzení své pasivní legitimace ve sporu jako „uvažovaného“ dlužníka. Na majetek jejího manžela - prvního žalovaného - prohlásil Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. prosince 2001,
č. j. 20 K 50/99-38, konkurs, čímž došlo ze zákona k přerušení řízení v projednávané věci. Soud prvního stupně přesto usnesením ze dne 6. srpna 2002, tedy v době, když řízení bylo přerušeno, vyzval žalované k vyjádření se k žalobě v určené lhůtě s poučením o následcích nesplnění výzvy. Poté ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání. V průběhu řízení o konkursu uzavřela 3. dubna 2003 se správcem konkursní podstaty dohodu o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „dohoda“), s níž žalobkyně jako zástupkyně věřitelů souhlasila a která byla schválena soudem. Do výlučného majetku úpadce připadly nemovitosti vyjmenované v článku II písm. a) dohody a současně bylo dohodnuto, že úpadce převezme veškeré pohledávky věřitelů uvedené v příloze k dohodě, tedy i pohledávku žalobkyně, jejíž zaplacení je předmětem sporu. K převzetí dluhu a tedy k „záměně či zúžení“ účastníků na straně dlužníka je nezbytný souhlas věřitele, tento souhlas byl žalobkyní udělen, došlo tak „k vyvázání“ druhé žalované ze závazku. Dovolatelka má za to, že uzavřením dohody došlo k zániku právního vztahu mezi žalobkyní a dovolatelkou, žalobkyně ztratila právní titul k uspokojení pohledávky vůči dovolatelce a ta již není ve sporu pasivně legitimována. Vzhledem k tomu, že tento stav nastal po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, měl k uvedeným skutečnostem přihlédnout odvolací soud. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolatelkou zpochybněnou otázkou předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, byla-li výzva podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. soudem prvního stupně vydána v době, kdy řízení bylo přerušeno prohlášením konkursu na majetek prvního žalovaného, se dovolací soud již zabýval v usnesení ze dne 30. října 2001, sp. zn.
29 Odo 177/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2001, pod číslem 151. V něm dovodil, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka se nepřerušuje řízení vůči jeho samostatnému společníku v rozepři [§91 odst. 1 o. s. ř. a §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání]. K závěru, že dlužník a ručitel, kteří vystupují na straně žalované, mají postavení samostatných společníků v rozepři podle ustanovení §91 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud přihlásil i v rozsudku ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 32 Odo 624/2002.
Z pohledu těchto závěrů nedošlo prohlášením konkursu na majetek dlužníka - prvního žalovaného - k přerušení řízení vedeného proti dovolatelce, jež je žalována jako ručitelka a má postavení samostatného společníka ve sporu podle ustanovení §91 odst. 1 o. s. ř. Výzva podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. k vyjádření se k žalobě v určené lhůtě byla vůči dovolatelce účinná a jestliže se nevyjádřila, nastala fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani výhrada, podle níž dovolatelka není již ve sporu pasivně legitimována, odůvodněná uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů se správcem konkursní podstaty v průběhu řízení o konkursu, podle níž první žalovaný převzal veškeré pohledávky věřitelů uvedené v příloze k dohodě, kromě jiných i pohledávku žalobkyně. K otázce, zda skutečnosti, k nimž došlo v řízení až poté, co nastala fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., mohou být překážkou vydání rozsudku pro uznání, se vyslovil Vrchní soud v Praze v rozsudku uveřejněném pod číslem 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že nevyjádřil-li se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. ve stanovené lhůtě ani v této lhůtě nesdělil soudu, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání, nemohl se soud při vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) zabývat později vznesenou námitkou započtení. K tomuto závěru, jenž se prosadí i ohledně jiných skutečností týkajících se žalobou uplatněného nároku, se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 16. února 2005, sp. zn. 29 Odo 282/2003, v usnesení ze dne 22. června 2010,
sp. zn. 23 Cdo 5280/2009 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) a v dalších svých rozhodnutích.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. ledna 2011
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu