ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.319.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 319/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Santander Consumer Finance a. s. , se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25103768, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Františkem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 9, K Moravině 1872/5, o zaplacení částky 805.899,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 144/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2009, č. j. 23 Co 237/2009-200, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2009, č. j. 23 Co 237/2009-200, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. ledna 2009, č. j. 7 C 144/2008-175, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 737.872,80 Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. ledna 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu co do částky 68.026,22 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako leasingovým pronajímatelem a žalovaným jako leasingovým nájemcem byla dne 30. března 2004 uzavřena leasingová smlouva, jejíž součástí byly všeobecné smluvní podmínky pro leasing movitých věcí žalobkyně (dále jen všeobecné smluvní podmínky), obsahující ustanovení, že smluvní vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem (dále též jen „obch. zák.“). Předmětem leasingu byl osobní automobil zn. Mercedes Benz E 200 2.2 CDI s kupní cenou 800.000,- Kč. Sjednána byla záloha placená předem ve výši 280.000,- Kč, 48 leasingových splátek po 23.597,- Kč splatných měsíčně počínaje dnem 2. května 2004 a zůstatková hodnota vozidla po skončení nájmu ve výši 1.000,- Kč. Vozidlo bylo prověřeno společností Car Defekt, spol. s r. o., která osvědčila, že vozidlo nebylo ke dni 31. března 2004 vedeno jako odcizené. Žalovaný, jenž vozidlo převzal dne 2. dubna 2004, od počátku neplatil leasingové splátky (nezaplatil ani jednu). Poté, co nechal provést opravu vozidla, mu autoservis sdělil, že vozidlo bylo prověřeno v garanční historii oprav a poslední záruční oprava evidovaná v systému Mercedes-Benz byla dne 15. listopadu 2002 za stavu ujetých 235.058 km, deklarovaný stav 63.838 km tedy neodpovídá skutečnosti. Mezi účastníky probíhalo jednání o předčasném ukončení leasingové smlouvy (dopisem žalovaného ze dne 2. listopadu 2004, nedatovaným dopisem žalobkyně s rozpisem doplatku z leasingové smlouvy s ukončením ke dni 2. listopadu 2004 a dopisem žalobkyně ze dne 12. dubna 2005), dopisem ze dne 4. ledna 2005 doručeným dne 7. ledna 2005 žalobkyně od leasingové smlouvy odstoupila, dne 18. ledna 2005 žalovanému předmět leasingu odebrala a Protokolem o finančním vypořádání uplatnila požadavek na zaplacení částky 820.823,- Kč sestávající z nákladů spojených s odebráním a prodejem vozidla ve výši 24.181,80 Kč, nákladů na dlužné zákonné pojištění ve výši 6.567,- Kč, dlužných splátek ve výši 858.454,- Kč a „navržené snížené penále“ ve výši 74.620,28 Kč, přičemž byla zohledněna částka 143.000,- Kč získaná prodejem předmětu leasingu. Obvyklou cenu vozidla znalec stanovil částkou 117.530,- Kč. Náklady žalobkyně spojené s odebráním vozidla činily 8.330,- Kč (odměna třetí osobě), náklady spojené s prodejem pak 12.662,80 Kč (provize za prodej) a 1.904,- Kč (převod technického průkazu). Dále žalobkyni vznikly náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 71.038,51 Kč (odměna zaplacená třetí osobě). Podle lékařských zpráv ze dne 12. května, 14. května a 14. září 2004 a ze záznamu o jednání správy sociálního zabezpečení ze dne 7. září 2004 bylo zjištěno, že žalovaný je těžce postiženým občanem II. stupně (onemocnění diabetem s komplikacemi).
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně své povinnosti z uzavřené leasingové smlouvy splnila, když financovala koupi předmětu leasingu, avšak žalovaný své povinnosti od počátku neplnil, jestliže neplatil sjednané leasingové splátky. Žalobkyně proto využila svého oprávnění odstoupit od smlouvy, stanoveného v článku 6.3.1 všeobecných smluvních podmínek. Podle článku 6.3.4 všeobecných smluvních podmínek je v takovém případě leasingový nájemce povinen zaplatit žalobkyni (mimo jiné) všechny splatné a neuhrazené peněžité závazky, smluvní i mimosmluvní majetkové sankce, souhrnnou částku ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek poníženou o splátky pojištění do konce smlouvy, náhradu škody, náklady spojené s odebráním, přepravou, skladováním, oceněním, dalším prodejem nebo pronájmem předmětu leasingu, včetně ušlého zisku, za nějž je považován rozdíl mezi cenou předmětu leasingu dle smlouvy a částkou získanou zpeněžením předmětu leasingu.
Námitku promlčení soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou, neboť žaloba byla podána před uplynutím čtyřleté promlčecí doby běžící od odstoupení od smlouvy. Odmítl též námitku, že žalovaný byl žalobkyní uveden v omyl ohledně skutečného technického stavu předmětu leasingu. Argumentoval, že to byl sám žalovaný, kdo si předmětné vozidlo vybral, a poukázal na všeobecné smluvní podmínky, podle nichž leasingový pronajímatel neodpovídá za vady předmětu leasingu a práva na odstoupení od kupní smlouvy a nároky z odpovědnosti za vady a náhrady škody je třeba uplatnit u dodavatele; bylo tedy na žalovaném, aby učinil příslušné kroky vůči prodávajícímu, přičemž žalobkyně prodávajícím nebyla, ta pouze financovala předmět leasingu a umožnila žalovanému jeho užívání. Jako neopodstatněnou soud prvního stupně odmítl i námitku, že postup žalobkyně v souvislosti s uzavřením a ukončením leasingové smlouvy je v rozporu s dobrými mravy, respektive se zásadami poctivého obchodního styku. Dovodil, že žalobkyně se nedomáhá zaplacení leasingových splátek po odstoupení od leasingové smlouvy, ale smluvní sankce, jejíž výše je určena souhrnem zbývajících leasingových splátek ponížených o splátky pojištění do konce leasingové smlouvy. Požadavky žalobkyně proto soud prvního stupně shledal oprávněnými, s výjimkou nákladů na odebrání vozidla ve výši 8.330,- Kč a nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 59.656,22 Kč, ohledně nichž dospěl k závěru, že se nejedná o náklady vynaložené účelně.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2009, č. j. 23 Co 237/2009-200, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném přisuzujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žaloba se zamítá též v této části, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že vychází ze skutkového stavu věci správně a úplně zjištěného soudem prvního stupně a ztotožňuje se též s tím, jak soud prvního stupně charakterizoval finanční leasing. Zdůraznil však, že se zřetelem na ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. je nutno použít ustanovení občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) o spotřebitelských vztazích, jež jsou ve prospěch žalovaného jako nepodnikatele. Dovodil, že „i když zajištění financování předmětu leasingu vede ke znevýhodněnému postavení leasingového nájemce při plnění povinností z leasingové smlouvy, musí být obsah tohoto závazku vyvážený a nemůže vést k mimořádnému znevýhodnění některé smluvní strany“, a i když je leasingovému nájemci zásadně ukládána povinnost prověřit vozidlo před jeho převzetím, nemůže být leasingový pronajímatel zcela zproštěn povinnosti provést i podle svých možností prověření předmětu leasingu a poskytnout tak leasingovému nájemci veškeré technické i právní informace k předmětu leasingu; prověření vozidla v databázi odcizených vozidel není splněním veškerých informačních povinností, které má leasingový pronajímatel ve spolupráci s dodavatelem. Podle obchodních zvyklostí je totiž především na leasingovém pronajímateli a jeho spolupracujícím dodavateli, aby prověřil po právní stránce vozidlo. Dodavateli vozidla i leasingovému pronajímateli zjevně nemohlo bránit nic v tom, aby prověřil stav vozidla v garanční historii oprav a předešel nesrovnalostem při určení kupní ceny vozidla. Protože však nebylo prokázáno, že „uvedený omyl ohledně technického stavu vozidla byl znám žalobci a že by žalobce tak záměrně žalovaného uvedl v omyl“, odvolací soud dospěl k závěru, že smlouvu nelze pokládat za neplatnou podle ustanovení §49a obč. zák. Poukázal však na skutkové zjištění soudu prvního stupně, že účastníci nejpozději od září 2004 jednali o předčasném ukončení leasingové smlouvy, a z „dosavadního průběhu řízení“ dovodil, že žalobkyně neposkytovala dostatečnou součinnost žalovanému při jednání o předčasném ukončení leasingové smlouvy „v situaci, kdy žalobce disponoval odborným aparátem ve spolupráci s dodavatelem vozidla tak, aby vůbec zjistil faktickou způsobilost najatého vozidla ke splnění účelu přepokládaného smlouvou“. Odvolací soud shledal nepochybným, že „faktická hodnota“ vozidla a jeho obvyklá cena v době uzavírání leasingové smlouvy byla podstatně nižší, než jakou požadovala žalobkyně a z níž vycházela při kalkulaci měsíčních splátek i navazujících smluvních sankcí, a že žalovaný byl výslovně ujišťován o jiných vlastnostech, než které vozidlo mělo. Vyslovil názor, že „s přihlédnutím k prokázanému zdravotnímu stavu žalovaného tak bylo i na žalobkyni, aby tuto skutečnost řešila s žalovaným neprodleně, nepostupovala liknavě a neprováděla pouhé formální vyúčtování nezaplacených splátek“. Odvolací soud dovodil, že i když žalovaný porušil neplacením leasingových splátek (nesprávně stanovených s ohledem na „faktickou hodnotu“ předmětu leasingu) povinnosti leasingového nájemce, „nelze automaticky ukládat žalovanému povinnost uhradit smluvní sankce vyplývající z tohoto závazkového vztahu“, a uzavřel s poukazem na to, že ustanovení §265 obch. zák. se týká výjimečných případů spočívajících ve zneužití práva, že odepřel výkon práva žalobkyně na vyčíslené sankce.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a vytýkajíc odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [srov. dovolací důvody stanovené v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.].
Dovolatelka podrobila kritice závěr odvolacího soudu, že její jednání bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Argumentovala především, že závazky ze smluv je třeba plnit, proto nezbývá než ujednání leasingové smlouvy pro případ jejího ukončení odstoupením aplikovat. Podle jejího mínění se jedná o ujednání, které má ve smyslu ustanovení §351 obch. zák. trvat i po ukončení smlouvy, a smluvní sankce má kompenzovat ztrátu, kterou utrpěla v důsledku porušení závazku žalovaného plnit leasingové splátky. Není též zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že žalovanému neposkytla součinnost při jednání o předčasném ukončení leasingové smlouvy a že postupovala liknavě; ve skutečnosti od smlouvy odstoupila až poté, co se jednání nesetkala s úspěchem. Dovolatelka podrobila kritice závěr odvolacího soudu, že její jednání bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Vyjádřila přesvědčení, že v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku by naopak bylo, a bylo by též porušením rovnosti stran v soukromoprávních vztazích, kdyby po ukončení leasingového vztahu byl její „jedinou satisfakcí“ výtěžek z prodeje předmětu leasingu a byla by to tudíž ona, kdo v důsledku porušování smlouvy žalovaným, které nemohla nijak ovlivnit, utrpěl významnou ztrátu (nejméně ve výši rozdílu mezi kupní cenou vozidla a uhrazenou akontací, nehledě na přiměřený zisk). Zdůraznila, že výběr předmětu leasingu a jeho další osud je výlučně v rukou leasingového nájemce. Poskytovatel leasingu nezkoumá, zda prodejní cena či technický stav vozidla odpovídá „skutečné“ ceně; jeho úkolem je financování koupě předmětu leasingu a jeho přenechání do užívání leasingovému nájemci. Žalovaný si vozidlo sám vybral a dovolatelka tento výběr při poskytnutém financování respektovala, odvolací soud však chybu žalovaného při výběru financovaného vozidla přenesl na ni.
Dovolatelka upozornila, že uplatněný nárok nezahrnuje pouze smluvní sankci podle článku 6.3.4 všeobecných smluvních podmínek, ale též 9 leasingových splátek splatných do odstoupení od smlouvy, část pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla a náklady spojené s prodejem předmětu leasingu. K poukazu odvolacího soudu na zhoršený zdravotní stav žalovaného namítla, že žalovaný si při uzavírání leasingové smlouvy musel být vědom toho, že může nastat situace, která mu znemožní plnit smluvní povinnosti, přesto si vybral drahý vůz a zavázal se k placení leasingových splátek do budoucna.
Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí. Uplatnil tvrzení, že se vozidlo marně snažil celý rok z důvodu nemoci vrátit. Neprodleně sdělil žalobkyni, že nebude schopen splátky hradit, ta však vůči němu postupovala nekorektně, jednání sabotovala a na nabídku vrácení vozidla a ukončení smlouvy nereagovala. Žalovaný vyjádřil názor, že je odpovědností leasingového pronajímatele, jaký předmět a v jaké hodnotě pořizuje. Ten si jako vlastník vozidla mohl a měl zjistit všechny podstatné údaje, to však neučinil a tvrdil žalovanému o předmětu leasingu skutečnosti, které neodpovídaly pravdě. Pokud byla žalobkyně uvedena v omyl prodejcem, pak odpovědnost za to nese vůči ní prodejce a nikoliv žalovaný. Podle mínění žalovaného došlo podřízením závazkového vztahu ustanovením obchodního zákoníku ke zhoršení jeho právního postavení jako účastníka smlouvy, který je spotřebitelem, a důsledkem je, že se žalobkyně domáhá tzv. smluvní sankce. Proto je žalovaný přesvědčen, že leasingová smlouva uzavřená mezi účastníky podle obchodního zákoníku je neplatná a jedná se o spotřebitelskou smlouvu uzavřenou podle občanského zákoníku. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť je jím napaden měnící rozsudek odvolacího soudu.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné; oba dovolací důvody byly uplatněny opodstatněně.
Posoudit, zda je napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, znamená přezkoumat z pohledu dovolacích námitek správnost závěru odvolacího soudu, že uplatnění požadavku žalobkyně na zaplacení tzv. smluvních sankcí, sjednaných v leasingové smlouvě pro případ předčasného ukončení leasingového vztahu odstoupením leasingového pronajímatele od leasingové smlouvy, je výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu neobstojí již z toho důvodu, že posouzení souladu výkonu práva žalobkyně se zásadami poctivého obchodního styku odvolací soud založil na závěru, že žalobou uplatněné a soudem prvního stupně přisouzené právo je právem na smluvní sankci.
Především odvolací soud skutečně přehlédl, jak je mu vytýkáno dovoláním, že peněžní částka přisouzená dovolatelce soudem prvního stupně není pouze tzv. smluvní sankcí, jak oba soudy nižších stupňů v souladu s žalobou posoudily dovolatelkou uplatněné právo na zaplacení souhrnu leasingových splátek, jež měly dospět v době po zániku smlouvy. Ve vztahu k těm částem částky 737.872,80 Kč, které připadají na dlužné leasingové splátky, jejichž splatnost nastala před zánikem smlouvy, na náklady spojené s oceněním a prodejem předmětu leasingu a na uhrazené pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel, tedy úvahy odvolacího soudu upínající se k uplatnění sankce neobstojí.
Sankční povahu však ve skutečnosti nemá ani uplatněný nárok na zaplacení souhrnu leasingových splátek, jež měly dospět v době po zániku smlouvy. Je třeba zdůraznit, že právní posouzení uplatněného nároku je věcí soudu (iura novit curia), žalobce tedy nemusí uplatněný nárok právně kvalifikovat (stipulovat), a učiní-li tak, soud není jeho právním názorem při právním posouzení věci vázán. V tomto ohledu odvolací soud pochybil již tím, že (stejně jako soud prvního stupně) nekriticky (bez dalšího) převzal právní kvalifikaci uplatněného nároku obsaženou v žalobě.
Skutečnost, že sjednaný nárok na zaplacení leasingových splátek není sankční povahy, vyplývá v posuzované věci již přímo ze všeobecných smluvních podmínek; v jejich článku 6.3.4 se totiž leasingový nájemce pro případ ukončení leasingové smlouvy podle článku 6.3.1 (odstoupením od smlouvy leasingovým pronajímatelem pro podstatné porušení povinnosti leasingového nájemce) zavazuje zaplatit (mimo jiné) a) všechny splatné a neuhrazené pohledávky, b) smluvní a mimosmluvní sankce a c) souhrnnou částku ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek poníženou o splátky pojištění do konce leasingové smlouvy. Z toho, že závazek k zaplacení souhrnu leasingových splátek je stanoven vedle závazku k zaplacení sankcí (paralelně), je nade vši pochybnost zřejmé, že ani leasingová smlouva (všeobecné leasingové podmínky) závazek k zaplacení těchto splátek za sankci nepovažuje. Toto posouzení je pak v souladu s názorem, jenž v této otázce zaujímá Nejvyšší soud.
Velký senát Nejvyššího soudu vyložil v rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že podstatou tzv. finančního leasingu je závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou povahu, než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za niž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i přiměřený zisk. Leasing má na rozdíl od běžného nájmu především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně. Na povinnosti leasingového nájemce zaplatit leasingovému pronajímateli dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu tedy nic zásadně nemění, je-li předmět leasingu vrácen předčasně. Sjednali-li tedy účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení §351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek. Výkon tohoto práva pak není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Jsou-li totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky jí uhradit. Tyto závěry, jež byly stvrzeny a blíže rozvedeny ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněného pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se ve všem všudy uplatní též v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že žalovaný zdůrazňuje své postavení spotřebitele v předmětném závazkovém vztahu, podřízeném obchodnímu zákoníku dohodou podle ustanovení §262 odst. 1 obch. zák., je třeba dodat, že právní postavení žalovaného jako leasingového nájemce při předčasném ukončení leasingového vztahu by nebylo jiné (lepší) ani v tom případě, že by smlouva byla uzavřena v režimu občanského zákoníku (srov. §262 odst. 2 větu druhou obch. zák.). Nejvyšší soud v citovaném stanovisku vyložil, že shora uvedené zásady platí obdobně též v případě, že se leasingový vztah řídí občanským zákoníkem, přičemž se namísto ustanovení §351 obch. zák. aplikují ustanovení §451 a §457 obč. zák., upravující nároky na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné nebo zrušené smlouvy.
Založil-li odvolací soud dovoláním zpochybněný závěr o rozporu výkonu práva dovolatelkou se zásadami poctivého obchodního styku na nesprávném posouzení povahy tohoto práva, pak jeho právní posouzení nemůže být správné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel v otázce rozporu výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku, totiž že žalobkyně neposkytovala dostatečnou součinnost žalovanému při jednání o předčasném ukončení leasingové smlouvy, postrádá oporu ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, na něž se (protože sám dokazování neprováděl) odvolací soud odvolává. Zjištění soudu prvního stupně, že mezi účastníky proběhlo před odstoupením žalobkyně od smlouvy jednání o předčasném ukončení leasingové smlouvy, v jehož rámci žalobkyně v reakci na dopis žalovaného ze dne 2. listopadu 2004 reagovala rozpisem doplatku z leasingové smlouvy s ukončením ke dni 2. listopadu 2004, takový závěr rozhodně neumožňuje. Naplněn je tedy též druhý z uplatněných dovolacích důvodů, stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř.
Není ostatně zřejmé, z jakých důvodů by mělo být postavení žalovaného nutně lepší v případě, že by byl leasingový vztah ukončen nikoliv odstoupením od smlouvy, nýbrž dohodou (srov. shora podaný výklad o podstatě leasingových splátek), a není rovněž patrno, z čeho odvolací soud vyvodil povinnost žalobkyně poskytovat žalovanému jakoukoliv (natož pak dostatečnou) součinnost při jednání o předčasném ukončení leasingové smlouvy. Argumentace, s níž zřejmě odvolací soud tyto své závěry pojí, se míjí se shora nastíněnou povahou leasingového vztahu a s právním a ekonomickým postavením jednotlivých aktérů leasingové operace. Není to poskytovatel leasingu, kdo „požaduje“ kupní cenu a kdo ji inkasuje; ten ji naopak v rámci financování leasingové operace (v rámci poskytnutí finanční služby leasingovému nájemci) jako kupující dodavateli předmětu leasingu platí (jde o jeho náklad, nikoliv příjem). Kupní cenu stanoví (přesněji řečeno navrhuje) dodavatel (prodávající), jehož zboží si leasingový nájemce zvolil za předmět leasingu (v souzené věci srov. článek 2.2. všeobecných smluvních podmínek), a je to leasingový nájemce, kdo touto volbou nabízenou cenu akceptoval; teprve na tomto základě dochází k uzavření kupní smlouvy mezi dodavatelem předmětu leasingu a poskytovatelem leasingu a k uzavření leasingové smlouvy. V leasingových splátkách pak není zahrnuta jakási „faktická hodnota“ předmětu leasingu ani jeho obvyklá cena, nýbrž právě jeho cena kupní, za niž poskytovatel leasingu předmět leasingu do svého vlastnictví v rámci poskytnutí finanční služby leasingovému nájemci pořídil. Opodstatnění postrádají též úvahy, jejichž prostřednictvím odvolací soud pojí dodavatele předmětu leasingu s leasingovým pronajímatelem a z tohoto spojení pak pro leasingového pronajímatele dovozuje povinnosti a jiné konsekvence (srov. závěr o odborném vybavení), které lze z povahy věci přičítat právě jen dodavateli. Zřejmé není ani to, na jakém základě odvolací soud dovozuje povinnosti pro žalobkyni též z nepříznivého zdravotního stavu žalovaného (nehledě na to, že zjištěný skutkový stav věci postrádá zjištění, kdy se žalovaný o své nemoci dozvěděl a zda a kdy dostala tuto informaci žalobkyně); není-li dlužník schopen dostát svým závazkům, pak ani v případě, že tomu tak je z příčin majících povahu vyšší moci, nelze nepříznivé důsledky přenášet na věřitele. Odvolací soud zdůraznil, že o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodní styku jde ve výjimečných případech zneužití práva. V čem však má zneužití práva žalobkyní spočívat, z odůvodnění jeho rozhodnutí vyčíst nelze.
K té argumentaci obsažené v podání žalovaného, jež jde nad rámec vlastního vyjádření k uplatněným dovolacím námitkám, nezbývá než opakovat, že dovolací soud je při přezkoumání rozsudku odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (vyjma kvalifikovaných procesních vad, které zkoumá z úřední povinnosti); z pohledu námitek, které vůči napadenému rozsudku vznáší dovolatelův odpůrce, proto správnost tohoto rozsudku zkoumat nemůže.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu