ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3288.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3288/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. P.K. , zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 21, proti žalované UXA spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Plotní 546/45, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 44013353, zastoupené Mgr. Pavlem Šmídem, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 23, o povolení obnovy řízení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 151/2008, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2010, č. j. 1 Cmo 69/2009-85, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2010, č. j. 1 Cmo 69/2009-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. května 2009, č. j. 17 Cm 151/2008-52, zamítl návrh žalobce na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 (16) Cm 30/1995 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V původním řízení se žalobce jako právní nástupce společnosti ORGWARE, akciová společnost (dále též jen „ORGWARE“), domáhal po žalované zaplacení částky 1,100.000,- Kč na základě tvrzení, že ORGWARE na základě hospodářské smlouvy uzavřené dne 17. listopadu 1991 zpracovala pro právního předchůdce žalované, státní podnik UXA, privatizační projekt a práce mu dne 30. září 1992 předala, což bylo stvrzeno podpisem přímo na smlouvě. Fakturu vystavenou dne 31. prosince 1993 na cenu sjednanou v žalované výši žalovaná nezaplatila. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 2 Cmo 293/2003-278, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2003, č. j. 17/16 Cm 30/95-221, ve výroku o věci samé, jímž byla žaloba zamítnuta. Shodně se soudem prvního stupně posoudil hospodářskou smlouvu jako smlouvu o odborné pomoci podle ustanovení §354b hospodářského zákoníku a neshledal ji neplatnou z důvodu nepřesného označení odběratele či proto, že datum jejího uzavření připadá na neděli, ani z důvodu absence svobody vůle. Oproti soudu prvního stupně ji neshledal neplatnou ani pro rozpor s právními předpisy a zásadami poctivého obchodního styku. Se soudem prvního stupně se však ztotožnil v závěru, že žalobce neprokázal, že jeho právní předchůdce předal privatizační projekt právnímu předchůdce žalované, jeho řediteli Ing. H., popřípadě statutárnímu zástupci ředitele Ing. M.. Zdůraznil mimo jiné, že žalobce sice tvrdí vypracování privatizačního projektu a jeho předání druhé straně smlouvy, privatizační projekt však soudu nepředložil a tato skutečnost, spolu s dalšími zjištěnými okolnostmi případu, vzbuzuje pochybnosti, zda byl privatizační projekt vůbec zpracován. Odvolací soud uzavřel, že neprokázal-li žalobce předání privatizačního projektu právnímu předchůdce žalované, není možné žalobě vyhovět ať již z důvodu smluvního plnění či z důvodu vydání neoprávněného majetkového prospěchu.
Dne 17. října 2008 podal žalobce žalobu na obnovu řízení, založenou na tvrzení, že se mu v průběhu tohoto měsíce podařilo kontaktovat Ing. D. H., vdovu po zemřelém Ing. H., bývalém řediteli právního předchůdce žalované, s níž se dříve neznal, a dotázal se jí, zda nemá poznatky o privatizačním projektu. Ta pak tento projekt nalezla, opatřený poznámkami Ing. H.. Tak žalobce zjistil, že existuje důkaz, který bez své viny nemohl použít v původním řízení a který může původní rozhodnutí zvrátit. Soud prvního stupně poté, co provedl důkaz výslechem svědkyně Ing. H., jejím dopisem žalobci ze dne 9. října 2008 a privatizačním projektem, jenž soudu předložila Ing. H., dospěl k zjištění, že Ing. H. uvedeným dopisem sdělila žalobci v reakci na jeho písemnou žádost (kterou ji žalobce podle její výpovědi kontaktoval v září 2008), že se jí podařilo v dokumentech po manželovi nalézt požadovaný privatizační projekt, parafovaný zřejmě manželem. Dovodil, že se jedná o privatizační projekt, který byl vyhotoven v rozhodné době roku 1991 žalobcem, a že Ing. H. tento projekt (byť jsou tu důvody k pochybnostem) s největší pravděpodobností v blíže nezjištěné době převzal. Přisvědčil žalobci, že prokázaná existence privatizačního projektu a skutečnost, že jej zástupce právního předchůdce žalované v rozhodné době od žalobce převzal, by mohla pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Usoudil však, že se nejedná o důkaz, který nemohl být proveden bez viny žalobce v původním řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť žalobce jej již v průběhu původního řízení (od listopadu 1994 do června 2005) mohl při vynaložení určitého úsilí zajistit a předložit. Pokud žalobce tvrdí, že důkaz neměl v původním řízení k dispozici z toho důvodu, že Ing. H.zemřel, pak v obchodním rejstříku byla jako bydliště Ing. H. zapsána adresa, na níž Ing. H.(podle své výpovědi) pobývala spolu s manželem po dobu 22 let; hledat privatizační projekt u manželky bývalého statutárního orgánu žalovaného mohl žalobce nikoliv až na základě náhodného kontaktu, jak tvrdí, ale „účelově“ již v průběhu původního řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. března 2010, č. j. 1 Cmo 69/2009-85, ve znění doplňujícího usnesení z téhož dne, č. j. 1 Cmo 69/2009-89, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že obnova řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 (16) Cm 30/1995, stejně jako obnova řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 Cmo 293/2003, se povoluje.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že v původním řízení byla žaloba na zaplacení ceny díla rozhodnutím odvolacího soudu zamítnuta jen proto, že žalobce neprokázal předání díla právnímu předchůdci žalované, a že nově navržené důkazy, výslech svědkyně Ing. H. a privatizační projekt opatřený zřejmě parafou Ing. H., mohly přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci. Usoudil však, že nelze spatřovat procesní zavinění žalobce za nesplnění důkazní povinnosti jen v tom, že jej nenapadlo před skončením předchozího řízení, že by se důkaz o odevzdání předmětu díla mohl nacházet v domácnosti po zemřelém Ing. H.. Odvolací soud v tomto směru žádné procesní pochybení žalobce neshledal.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, označila tedy dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka především argumentovala, že podle závěrů rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2003, č. j. 17/16 Cm 30/95-221, je hospodářská smlouva, na jejímž základě mělo být plněno, neplatná a žalobci by právo na zaplacení fakturované částky nevzniklo ani v případě, že by prokázal předání privatizačního projektu. Jakýkoli důkaz o předání privatizačního projektu je proto pro posouzení věci irelevantní a právní závěry odvolacího soudu jsou nesprávné.
Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že privatizační projekt byl vyhotoven účelově a Ing. H. předán až dodatečně. Poukázala na to, že žalobce předložil pouze kopii dokumentu, která není podepsána ani jedním z řešitelů, a u ní se nenalezl ani projekt, ani dokumenty prokazující jeho vypracování a předání; skutečnost, že projekt byl parafován Ing. H., ověřit nelze. Svědeckou výpověď Ing. H. označila za nevěrohodnou; podle jejího mínění není možné, aby se projekt nalezl v bytě až po tak dlouhé době, a svědkyně není nestranná. Odvolací soud podle jejího názoru nesprávně dovodil, že tyto důkazy mohou přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, neboť nejsou „dostatečně průkazným důkazem“ toho, že byla uzavřena smlouva o dílo a že dílo bylo vůbec vypracováno a předáno.
Dovolatelka se též ztotožnila se závěry soudu prvního stupně, že žalobce měl během řízení dostatek času, aby projekt soudu předložil, pokud existoval. Žalobcovo tvrzení, že mu nebyla známa adresa bydliště Ing. H., označila za účelové; poukázala na to, že Ing. H. na stejné adrese bydlí již 22 let a jde o adresu, jež byla zapsána v obchodním rejstříku jako adresa jejího manžela.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným usnesením bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 o. s. ř), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť nikoliv všem dovolacím námitkám lze přisvědčit.
Dovolatelka ve svém argumentaci především zcela pomíjí, že původní řízení skončilo rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé a pro posouzení, zda žalobcem uplatněné důkazy mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, jsou rozhodné skutkové a právní závěry odvolacího soudu, nikoliv tedy ty závěry soudu prvního stupně v původním řízení, s nimiž se odvolací soud neztotožnil. Již z tohoto důvodu nemůže být tedy shledána důvodnou dovolací námitka založená na argumentu, že soud prvního stupně posoudil hospodářskou smlouvu, jíž měl být založen uplatněný nárok, jako neplatnou, nehledě na to, že plnění na základě neplatné smlouvy mohlo založit nárok na náhradu ceny toho, co bylo takovým plněním neoprávněně získáno, ve smyslu ustanovení §123 odst. 1, 3 hospodářského zákoníku. Odvolací soud v původním řízení potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně na základě skutkového závěru, že žalobce neprokázal předání privatizačního projektu právnímu předchůdce žalované; zdůraznil přitom, že skutečnost, že žalobce privatizační projekt v řízení nepředložil, vzbuzuje (též s přihlédnutím k dalším okolnostem případu) pochybnosti o tom, zda byl vůbec vypracován. Jestliže je proto nyní privatizační projekt k dispozici, další dokazování může vést k poznatku o jeho pravosti, jakož i o tom, že byl opatřen parafou a poznámkami ředitele právního předchůdce žalované, a je tu svědecká výpověď, podle níž byl privatizační projekt nalezen v pozůstalosti po tomto řediteli, pak odvolací soud správně dovodil, že tyto důkazy – privatizační projekt a svědecká výpověď – mohou přivodit rozhodnutí ve věci pro žalobce příznivější. Dovolatelčina argumentace zpochybňující věrohodnost těchto důkazů jak z nich samotných, tak na pozadí zjištěných okolností případu, se míjí s předpoklady, za nichž lze povolit obnovu řízení, a svou povahou náleží až do případného obnoveného řízení. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení postačuje, že se jeví pravděpodobným, že důkazy mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; není třeba, aby soud v tomto směru dospěl k celkem bezpečnému závěru (srov. např. usnesení ze dne 10. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, uveřejněné pod č. C 905 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek č. 13/2002).
Dovoláním zpochybněný závěr, že tyto důkazy žalobce nemohl použít v původním řízení bez své viny, však zjištěnému skutkovém stavu věci neodpovídá; v tomto ohledu je třeba dovolatelce přisvědčit.
Žalobce v žalobě na obnovu řízení označil jako důvod, proč se v původním řízení dostal do důkazní nouze, úmrtí ředitele podniku Ing. H., do jehož dispozice se měl privatizační projekt nakonec dostat. Tvrdil, že se mu v průběhu tohoto měsíce (tedy měsíce října 2008) podařilo kontaktovat manželku Ing. H., se kterou se dříve neznal, a že se jí dotázal, zda nemá poznatky o privatizačním projektu. V přednesu při jednání soudu prvního stupně dne 2. dubna 2009 (srov. protokol na č. l. 37 spisu) pak doplnil pouze tolik, že Ing. H. kontaktoval náhodně. Ing. H. k tomu ve své svědecké výpovědi uvedla, že v žádném kontaktu s žalobcem nebyla a že od něho v září 2008 obdržela dopis, v němž jí vylíčil situaci a požádal ji, aby projekt pokud možno našla a pomohla mu tak k důkazu, že existuje. Tato výpověď o nahodilém kontaktu nesvědčí (srov. též obsah dopisu Ing. H. z 9. října 2008). Jestliže tu – po skončení původního řízení – nenastala žádná taková skutečnost, jež by byla způsobilá přivodit změnu v žalobcově náhledu na možnosti, jak opatřit další důkazy k jeho tvrzením o vypracování a předání privatizačního projektu, pak neobstojí závěr odvolacího soudu, že nelze spatřovat žalobcovo procesní zavinění jen v tom, že jej nenapadlo již v průběhu původního řízení zjišťovat, zda se privatizační projekt nenachází v pozůstalosti po Ing. H., když se nenalezl u žalované. Pokud jej totiž taková možnost – bez jakéhokoliv relevantního podnětu z vnějšku – napadla po skončení sporu, pak tu není objektivní důvod, proč by jej neměla, při náležité pozornosti z jeho strany (srov. zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“), napadnout již v průběhu původního více než deset let trvajícího sporu.
Žalobcova tvrzení o okolnostech, za nichž „náhodně kontaktoval Ing. H.“, jsou z hlediska skutkové podstaty ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zcela nedostatečná. Žalobce měl být proto již soudem prvního stupně vyzván podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby svá tvrzení v příslušném ohledu doplnil. Jestliže tak neučinil soud prvního stupně, měl tak učinit soud odvolací [srov. §213b a §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. To se nestalo, s tím důsledkem, že neúplně zjištěný skutkový stav věci neumožňuje posoudit, zda skutečnost, že uvedené důkazy nemohly být použity v původním řízení, lze přičítat žalobcově procesní liknavosti (a tedy jeho zavinění) či nikoliv.
Při hodnocení správnosti právního posouzení dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Právní závěr odvolacího soudu o absenci žalobcova procesního zavinění při nesplnění jeho důkazní povinnosti v původním řízení v kusých skutkových zjištěních oporu nemá a je tudíž nesprávný.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu