ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3380.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3380/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CDV-2, LTD , se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) J. V. , a 2) P. S. zastoupenému JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 2,706.181,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1971/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 29 Co 500/2008-226, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 29 Co 500/2008-226, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 9 C 1971/2002-122, ve výroku II. a IV., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 15. listopadu 2008,
č. j. 9 C 1971/2002-122, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,706.181,94 Kč s úroky specifikovanými ve výroku (výrok I.), proti druhému žalovanému žalobu zamítl (výrok II.), prvnímu žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III.) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení druhému žalovanému (výrok IV.).
Soud prvního stupně zjistil, že předchůdkyně žalobkyně INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, a. s. (dále jen „banka“) a první žalovaný uzavřeli 18. prosince 1996 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byl prvnímu žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12,800.000,- Kč, který měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl čerpán 17. ledna 1997, ale nebyl řádně splácen. K zajištění pohledávky banky ze smlouvy o úvěru byla uzavřena téhož dne mezi bankou a druhým žalovaným smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví druhého žalovaného (dále též jen „zástavní smlouva“).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou, uzavřenou podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), avšak zástavní smlouvu shledal neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona. V článku 9 zástavní smlouvy druhý žalovaný zmocnil zástavní věřitelku pro případ, kdy dlužník nesplní své závazky včetně příslušenství ze smlouvy o úvěru, „provést realizaci formou přímého prodeje a zároveň zmocnil zástavní věřitelku, aby se z výtěžku prodeje uspokojila včetně nákladů s tímto prodejem spojených. Tímto způsobem realizace zástavy může zástavní věřitel pověřit i jiný subjekt. Zástavce výslovně souhlasí s tím, že zástavní věřitel nemusí realizovat zástavu prostřednictvím veřejné dražby.“ Pro posouzení zástavní smlouvy považoval soud prvního stupně za rozhodné znění občanského zákoníku do 31. srpna 1998. Uvedl, že již před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 165/1998 Sb. platilo, že zástavní věřitel nemůže prodat zástavu, ale může se domáhat uspokojení ze zástavy. Smlouva, která by dávala zástavnímu věřiteli právo zastavenou nemovitost prodat (byť formálně uzavřená tak, že zástavní dlužník dal zástavnímu věřiteli plnou moc k prodeji), obchází zákon a je neplatná jako celek. Tato zásada je nyní výslovně uvedena v ustanovení §169 písm. c) obč. zák., ale uplatňovala se již dříve. V té souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1053/2001).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a IV. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěry. Námitku, že zástavní smlouva se řídí též ustanovením §299 odst. 2 obch. zák., nepovažoval za důvodnou. Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle ustanovení §151f obč. zák. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 165/1998 Sb.), nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v soudním řízení vyjádřeno pouze jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Zdůraznil, že již před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 165/1998 Sb., platilo, že zástavní věřitel nemůže prodat zástavu sám, ale může se domáhat uspokojení ze zástavy. Smlouva, která dávala zástavnímu věřiteli právo zastavenou nemovitost prodat (byť na základě plné moci udělené zástavním dlužníkem zástavnímu věřiteli k prodeji nemovitosti) obchází zákon a je neplatná. Na podporu závěru o neplatnosti zástavní smlouvy pro obcházení zákona akcentoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podala žalobkyně dovolání, v němž tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam spatřuje v posouzení otázky, jaké právní následky má ujednání ve smlouvě o zřízení zástavního práva k zajištění obchodního závazkového vztahu uzavřené v době od 1. ledna 1992 do 30. dubna 2000, které opravňuje zástavního věřitele k realizaci zástavního práva formou přímého prodeje, ale neobsahuje přesné a podrobné podmínky prodeje zástavy. Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2006, sp. zn. 21 Cdo 159/2006, a usnesení ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2768/2006, tvrdí, že i kdyby článek 9 zástavní smlouvy nevyhovoval požadavku na vhodný způsob prodeje, nemá tato skutečnost za následek neplatnost celé smlouvy. S ohledem na ustanovení §41 obč. zák., které mělo být v této věci aplikováno, jde o neplatnost částečnou a ostatní ujednání zástavní smlouvy jsou platná.
Druhý žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, neboť má za to, že žalobkyně nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku zásadního právního významu, a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle písmene c), neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro posouzení platnosti zástavní smlouvy je rozhodující právní úprava účinná v době, kdy smlouva byla uzavřena (18. prosince 1996), tj. občanský zákoník, ve znění účinném do 31. srpna 1998, a obchodní zákoník ve znění účinném do 30. června 1997.
Podle ustanovení §151a odst. 1 části věty před středníkem obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Podle ustanovení §151b obč. zák. vzniká zástavní právo na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). Jde-li o nemovitost, vzniká zástavní právo vkladem do katastru nemovitostí (odstavec 2). Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné (odstavec 4).
Z ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. vyplývá, že není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení §299 odst. 2 obch. zák. zástavní věřitel může při výkonu svého zástavního práva prodat ve veřejné dražbě zastavenou nemovitost nebo jinou zástavu, kterou má u sebe nebo s kterou je oprávněn nakládat, jestliže na tento zamýšlený výkon zástavního práva včas upozorní zástavce a dlužníka; stanoví-li to smlouva, může zástavní věřitel prodat zástavu i jiným vhodným způsobem.
Podle ustanovení §41 obč. zák., vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Otázkou, na které založily soudy obou stupňů svá rozhodnutí, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2768/2006 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), na něž též dovolatelka odkazuje. V něm dovodil, že při splnění podstatných náležitostí zástavní smlouvy stanovených v ustanovení §151b odst. 4 obč. zák. obecně platí, že zástavní smlouva je platným právním úkonem. Ujednání o způsobu realizace zástavního práva v zástavní smlouvě není podstatnou náležitostí daného typu právního úkonu. Dohoda o přímém prodeji nemovitostí zástavním věřitelem a uspokojení se z výtěžku prodeje, aniž by byla předem stanovená pravidla takového prodeje tak, aby v jeho rámci byla zajištěná pohledávka zástavního věřitele uspokojena při - současném - respektování oprávněného zájmu zástavce (zástavního dlužníka) na dosažení co nejvyššího výtěžku z prodeje, případně i oprávněných zájmů dalších zástavních věřitelů, je neplatné pro neurčitost podle ustanovení §37 odst. l obč. zák. Takovým ujednáním vzal zástavce na sebe závazky, které rámec zajištění pohledávky a jejího příslušenství zástavním právem na nemovitostech - nedovoleně - překračují, a zástavní věřitelka si (pro případ, že zajištěná pohledávka nebude řádně a včas splněna) přisvojila - neurčitě - oprávnění uspokojit se ze zástavy, jež neodpovídá uhrazovací funkci zástavního práva (§151f odst. 1 obč. zák., §299 odst. 2 obch. zák.). Zabývaje se takovýmto ujednáním z pohledu ustanovení §41 obč. zák. dovolací soud dovodil, že toto ustanovení vychází ze zásady, podle níž je neplatná jen ta část právního úkonu (tedy i zástavní smlouvy, na jejímž základě zástavní právo vzniká zápisem do katastru nemovitostí), jíž se důvod neplatnost týká, a co do zbytku je právní úkon platný. Výjimku z této zásady představují případy, kdy neplatnou část od ostatního obsahu právního úkonu oddělit nelze; neoddělitelnost části právního úkonu postižené neplatností se dovozuje z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo. V citovaném rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že s přihlédnutím k účelu (cíli), jehož strany zástavní smlouvy sledovaly, tj. zabezpečit pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku jejího vzniku, motivovat povinného k tomu, aby pohledávku dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytnout jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li pohledávka řádně a včas splněna, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku povinného, oddělitelnost zmíněné (neplatné) části právního úkonu respektuje vůli smluvních stran. Z povahy zástavní smlouvy ani z jejího obsahu nevyplývá, že by tuto část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož je zástavní smlouva neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro obcházení zákona, není správný a nezabýval-li se odvolací soud posouzením, zda ujednání v článku 9 zástavní smlouvy vyhovuje požadavku určitosti právního úkonu podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., a není-li tomu tak, zda jde o ujednání oddělitelné, je jeho právní posouzení neúplné a i z tohoto důvodu nesprávné.
Opřel-li odvolací soud svou argumentaci zejména o rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1053/2001, a ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, pak přehlédl, že v těchto rozhodnutích dovolací soud posuzoval platnost jiného právního úkonu, a to kupní smlouvy uzavřené proto, aby pohledávka kupujícího (zástavního věřitele) byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího (zástavního dlužníka) k zástavě.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Ze stejného důvodu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2011
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu