ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3417.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3417/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Linde Gas a.s. , se sídlem v Praze 9, U Technoplynu 1324, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 00011754, zastoupené JUDr. Pavlem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti žalované SEŽEV-REKO, a.s., se sídlem v Brně, Jarní 898/50, PSČ 614 00, identifikační číslo osoby 46904859 , zastoupené JUDr. Jiřím Švecem, advokátem se sídlem v Brně, Hoblíkova 21, o zaplacení 180 916,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 158/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 2 Cmo 282/2009-72, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 196 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Pavla Svobody.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení kupní ceny zboží odebraného žalovanou podle dodacího listu č. 4004383731 ve výši 34 558,20 Kč a podle dodacího listu č. 4004408769 ve výši 146 358,20 Kč.
Městský soud v Praze, pracoviště Slezská rozsudkem ze dne 13. května 2009, č. j. 39 Cm 158/2008-29, ve znění opravného usnesení ze dne 27. července 2009, č. j. 39 Cm 158/2008-37, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastnicemi byla dne 7. dubna 2005 uzavřena Smlouva na dodávky technických plynů v lahvích a kontejnerech a poskytování dalších plnění. Její nedílnou součástí se staly Všeobecné obchodní podmínky pro dodávky kapalných plynů, plynů v lahvích, paletách, pevných svazcích, kontejnerech a trajlerech. Z listiny označené Výjimka pro odběry technických plynů ze dne 5. února 2008, kterou vystavila žalobkyně, vyplynulo, že zaměstnanci žalované byli oprávněni odebírat na fakturu pouze technické plyny. Zboží (ruční, elektrické a jiné nářadí), jehož úhrada je předmětem sporu, odebral od žalobkyně podle zjištění soudu v době své pracovní neschopnosti a bez pověření žalované její zaměstnanec M. S., který je použil pro svoji potřebu. Šlo přitom o zboží, které zaměstnanci žalované běžně neodebírali a které zahrnovalo i speciální výrobky, které neměl obchodní zástupce žalobkyně (P. M.) na skladě a musel je objednávat u výrobců. Soud prvního stupně uzavřel, že ustanovení §15 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nelze na daný případ aplikovat, neboť v těchto ustanoveních předpokládanou nevědomost na straně žalobkyně (resp. u P. M. jako jejího zástupce) nelze dovozovat. Podle posouzení soudu tedy žalovaná nebyla subjektem, který zboží specifikované v žalobě odebral, jednáním M. S. nedošlo mezi účastnicemi k uzavření kupní smlouvy o dodávce předmětného plnění, ani ke vzniku jiného právního vztahu, na jehož základě by byla žalovaná povinna žalobkyni žalovanou částku zaplatit. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 180 916,40 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.
Z doplnění provedeného dokazování (smlouvou o skladování a prodeji ze dne 21. prosince 2001 uzavřenou mezi žalobkyní a P. M., fakturami a doplňujícím výslechem svědka P. M.) a rovněž ze shodného tvrzení účastnic podle odvolacího soudu vyplynula jejich dlouhodobá vzájemná obchodní spolupráce, na jejímž základě žalovaná pravidelně u žalobkyně objednávala technické plyny a s tím související materiál. Žalovaná k vyřizování objednávek vysílala mimo jiné svého zaměstnance M. S., který vždy ústní formou objednával konkrétně specifikované zboží u P. M., obchodního zástupce žalobkyně. Odvolací soud posoudil jako důvodnou námitku žalobkyně o zavedení bezhotovostní obchodní praxe účastnic jak při odběrech technických plynů, tak i dalšího souvisejícího plnění poskytovaného žalobkyní žalované. Tuto skutečnost má za prokázanou jak fakturami – dodacími listy, vystavenými k tíži žalované za dodávky uskutečněné žalobkyní v období květen až srpen 2007, jimiž provedl dokazování soud prvního stupně, tak i fakturami – dodacími listy předloženými žalovanou, jimiž dokazování doplnil a které sloužily jako doklad o dodávce. Podle zjištění odvolacího soudu se objednávky souvisejícího materiálu pohybovaly až do okamžiku předmětné sporné objednávky v řádu několika tisíců korun, objednávka podle faktury – dodacího listu č. 4004383731 se odvolacímu soudu nejeví jako vybočující a teprve objednávka podle faktury –dodacího listu č. 4004408769 uvedený rámec podle jeho názoru přesáhla. S ohledem na dlouhodobou, zavedenou, dobrou a pravidelnou spolupráci účastnic nelze podle odvolacího soudu pojímat objednávku realizovanou podle faktury – dodacího listu č. 4004408769 jako exces, jehož by se měla žalobkyně dopustit tím, že plnění zaměstnanci žalované podle učiněné objednávky vydala. Ve prospěch názoru, že na tuto dodávku nelze pohlížet jako na vybočení, svědčí podle odvolacího soudu i důvody, které M. S. prokazatelně sdělil obchodnímu zástupci žalobkyně při objednání zboží, jakož i skutečnost, že objednané plnění souviselo s obchodní činností žalované.
Odvolací soud dospěl na základě hodnocení jednotlivých důkazů a jejich posouzením ve vzájemné souvislosti k závěru, že žalobkyně nevěděla a s ohledem na zjištěné skutečnosti ani vědět nemohla o překročení oprávnění zástupce žalované v předmětné věci. Nemohla tušit, že se zaměstnanec žalované dopouští trestního jednání a zneužití svého postavení. Za této situace je proto třeba podle odvolacího soudu aplikovat ustanovení §15 odst. 2 obch. zák. se závěrem, že žalovaná za popsané jednání svého zaměstnance odpovídá a jeho jednáním je vázána. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že na základě jednání zaměstnance žalované M. S. došlo ke vzniku kupní smlouvy podle §409 a násl. obch. zák. a žalobkyně se oprávněně domáhá zaplacení kupní ceny poskytnutého plnění. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že se předmětné plnění nedostalo do dispozice žalované, neboť bylo žalobkyní řádně učiněno ve prospěch žalované, oprávněně účtováno i vymáháno. Proto napadený zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvádí, že ho podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a rovněž podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka se závěry odvolacího soudu o její vázanosti jednáním zaměstnance M. S. podle §15 odst. 2 obch. zák. a o uzavření kupní smlouvy se žalobkyní nesouhlasí, neboť podle jejího názoru nemá toto jeho posouzení oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že rozsah a druh odebíraného zboží byl v tzv. „výjimce k odběru technických plynů na fakturu“ specifikován a po více let v dohodnutém rozsahu (technické plyny a s tím související materiál) jejími zaměstnanci nakupován. Tyto okolnosti svědčí podle dovolatelky o tom, že obchodní zástupce žalobkyně P. M. o překročení zmocnění zástupce žalované vědět mohl a dle jejího názoru dokonce vědět musel, když tuto skutečnost potvrdil i ve své svědecké výpovědi v trestním řízení. Dovolatelka tvrdí, že její zaměstnanec M. S. jednal ve věci objednávky a následného odběru zboží specifikovaného dodacími listy č. 4004383731 a 4004408769 v rozporu s oprávněním nakupovat technické plyny a bez jejího vědomí. Akcentuje, že jmenovaný nebyl oprávněn odebrat jiné zboží než technické plyny, což neprodleně žalobkyni po obdržení jejího požadavku na zaplacení předmětného zboží sdělila a odběr zboží jmenovaným ani dodatečně neschválila.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že ponechal bez objasnění rozpor ve výpovědích svědka P. M. v trestním a v odvolacím řízení. Zatímco z jeho výpovědi v trestním řízení vyplynulo, že měl podezření, že M. S. nejedná v souladu s vůlí svého zaměstnavatele, avšak si toto podezření patřičně neověřil, v odvolacím řízení vypověděl, že v případě pochybností o oprávněnosti nákupu M. S. by mu zboží nevydal, a proto si ani oprávnění k odběru zboží neověřoval. Podle dovolatelky se tímto rozporem měl odvolací soud zabývat o to více, jestliže na odlišném tvrzení uvedeného svědka založil odůvodnění svého rozhodnutí.
Dovolatelka tvrdí, že její zástupce M. S. překročil při jednání své oprávnění a vzhledem k tomu, že jeho právní úkon bez zbytečného odkladu odmítla, resp. ho neschválila, je třeba na daný případ použít §33 odst. 2 občanského zákoníku a jmenovaný je z takového jednání zavázán sám. Aplikoval-li tudíž odvolací soud §15 odst. 1 a 2 obch. zák., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožňuje. Podle žalobkyně žalovaná nesprávně vykládá výjimku k odběru technických plynů jako zmocnění žalované, které měl její zaměstnanec překročit, ačkoli, jak správně dovodil i odvolací soud, šlo o dokument umožňující žalované odebírat zboží nikoli oproti platbě v hotovosti, ale na fakturu. Poukazuje na to, že zaměstnanec žalované M. S. nemohl žádné zmocnění udělené žalobkyní překročit a pokud by měl nějaké omezení ze strany žalované, žalobkyně a ani její obchodní zástupce o něm nevěděli a s ohledem na zavedenou bezproblémově probíhající praxi ani vědět nemohli. Dále uvádí, že s námitkou rozporů ve výpovědi svědka P. M. se odvolací soud vypořádal v odůvodnění rozhodnutí, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho právní posouzení v otázce zmocnění zástupce žalované k odběru předmětného zboží dle faktur (dodacích listů) č. 4004408769 ze dne 17. srpna 2007 a č. 4004383731 ze dne 10. srpna 2007 a které lze podřadit pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., zakládá na předpokladu, že její zástupce M. S. překročil odběrem předmětného zboží své oprávnění vymezené v listině ze dne 5. února 2008, nazvané „Výjimka pro odběr technických plynů.“ Přesvědčení dovolatelky v tomto směru je zcela mylné již proto, že tato listina žádné oprávnění či zmocnění pro zástupce (zaměstnance) žalované neobsahuje a obsahovat ani nemůže, neboť žalobkyně, která listinu vyhotovila, nemá žádný právní nástroj k tomu, aby mohla zaměstnance (zástupce) žalované zmocnit dle §15 obch. zák., případně toto zmocnění jakkoli měnit či omezit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, pod číslem 49). Z tohoto pohledu je správný výklad odvolacího soudu, podle něhož „z uvedené listiny nelze učinit jiný závěr, než který z ní dovozuje žalobkyně, jako výstavce této výjimky a dodavatel technických plynů, že poskytnutí této výjimky žalobkyní umožňovalo žalované odebírat technické plyny bez hotovostní platby, tedy na základě vystavené faktury žalobkyní.“
Obstát však nemůže ani námitka dovolatelky, že její zástupce M. S. nebyl oprávněn odebrat jiné zboží než technické plyny.
Podle ustanovení §15 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází (odstavec 1). Překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (odstavec 2).
Jak již bylo vysvětleno výše, žalobkyně nemohla ve smyslu §15 obch. zák. pověřit kohokoliv určitou činností při provozování podniku žalované. I kdyby však zde existovalo nějaké omezení ze strany žalované při objednávání a odběru jiného zboží než technických plynů (což ovšem nevyplývá ani ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, ani z tvrzení samotných účastníků řízení), pak by muselo být – pro úspěch žalované ve sporu – prokázáno, že žalobkyně o překročení takového omezení ve smyslu §15 odst. 2 obch. zák. věděla či s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět mohla. Taková situace však v dané věci podle skutkových zjištění soudů obou stupňů nenastala.
Lze proto uzavřít, že se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaná je jednáním svého zaměstnance vázána, což má ten důsledek, že mezi účastnicemi došlo k uzavření kupní smlouvy a žalobkyně má nárok na zaplacení odebraného zboží.
Za situace, kdy dovolatelka netvrdila, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací soud žádné takové vady, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), z obsahu spisu neshledal, dovolání žalované bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 19 030 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 3 866 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. listopadu 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu