ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3520.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3520/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně VARIANT spol. s r.o. , se sídlem v Modřicích, Tyršova 646, PSČ 664 42, identifikační číslo osoby 41600223, zastoupené JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 6, proti žalovaným 1) Mgr. M. K. a 2) Mgr. J. D., oběma zastoupeným Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou se sídlem v Brně, Královopolská 84, o zaplacení částky 161 837 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 50/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2009, č. j. 28 Co 627/2004-274, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27 520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně Mgr. Julie Chocholové.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2004, č. j. 36 C 50/95-185, ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení 161 837 Kč zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem za řízení před soudy obou stupňů.
Z obsahu spisu se podává, že se žalobkyně domáhala v řízení zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody (ušlého zisku), která jí měla vzniknout v důsledku jejího tvrzeného odstoupení od smlouvy pro porušení smluvních povinností protistrany. V průběhu odvolacího řízení původní žalovaná MUDr. M. D. (dále též jen „žalovaná“) zemřela a odvolací soud usnesením ze dne 13. března 2009, č. j. 28 Co 627/2004-237, rozhodl, že v řízení jako s účastníky na straně žalované bude pokračovat se žalovanými 1) a 2) označenými v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil na základě zopakování dokazování písemným úkonem odstoupení žalobkyně od smlouvy a výslechem svědka Ing. L. M., neztotožnil se však s jeho závěrem o porušení smlouvy podstatným způsobem, jehož se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila žalovaná zamezením přístupu žalobkyni na staveniště, čímž jí neumožnila vykonávat sjednanou činnost. Uvedl, že dne 25. února 1994 byla uzavřena mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou smlouva o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) na rekonstrukci a nástavbu rodinného domku žalované za celkovou dohodnutou cenu 3 500 000 Kč. Záloha byla stanovena částkou 1 050 000 Kč s tím, že její složení na účet bylo podmínkou zahájení prací. Termín zaplacení zálohy však sjednán nebyl. V průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobkyně započala s pracemi dne 18. dubna 1994 a pokračovala v nich až do 23. května 1994, aniž by jí žalovaná uhradila jakoukoliv zálohu, o jejíž výši pak účastnice jednaly s konečnou dohodou na částce 200 000 Kč. Podle tvrzení žalobkyně jí bylo zaplaceno pouze 190 000 K č; přesnou výši uhrazené zálohy odvolací soud nezjistil a nepovažoval to ani pro posouzení věci za nezbytné. Přípisem ze dne 15. července 1994 žalobkyně žalované sdělila, že od smlouvy odstupuje z důvodů nezaplacení dohodnuté zálohy, vstupu jiného podnikatele na staveniště a vykázání žalobkyně manželem žalované ze stavby. Uvedla-li žalobkyně v odstoupení od smlouvy, že žalovaná porušila i smluvní ujednání, v němž se zavázala k poskytnutí dostatečně silných zdrojů vody a elektrické energie, případně že provede jejich úpravu pro napojení na staveništní rozvody, nevnímala podle odvolacího soudu ani sama žalobkyně nenaplnění tohoto ujednání jako porušení, pro něž by od smlouvy odstupovala.
K prodlení žalované s úhradou zálohy na cenu díla jako předpokladu pro odůvodněné odstoupení od smlouvy podle názoru odvolacího soudu nedošlo, neboť termín zaplacení zálohy sjednán nebyl a kromě toho žalobkyně dala následně najevo souhlas s podstatně nižší zálohou a tu také přijala. Zbývající dva důvody odstoupení (vstup jiného podnikatele na staveniště a vykázání žalobkyně manželem žalované ze stavby) nemá odvolací soud za prokázané, když k těmto tvrzením vyslechl žalobkyní navrženého svědka Ing. L. M. a provedení dalších důkazů žalobkyně nenavrhla.
Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že žalobkyni vznikla v důsledku neprovedení smluveného díla majetková újma spočívající v nenabytí očekávaného zisku. Domáhá-li se však jeho úhrady po žalovaných (a předtím po žalované), není tento její požadavek oprávněný. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně neprokázala, že by se žalovaná dopustila tvrzeného porušení smluvních povinností, pro něž od smlouvy – ať již ve smyslu §345 či §346 obch. zák. – odstoupila. To má ten důsledek, že žalobkyně neučinila tento úkon oprávněně a jeho případné následky si musí nést sama. Odvolací soud proto změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že zamítl žalobu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tohoto pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud v důsledku nesprávného posouzení jednak délky porušování smlouvy ze strany objednatelky v souvislosti s vykázáním zhotovitelky ze stavby a dále prodlení s placením zálohy na cenu díla.
Podle dovolatelky bylo v řízení prokázáno, že byla žalovanou vykázána ze stavby. Za této situace nepovažuje za spravedlivé po ní jako zhotovitelce požadovat, aby setrvávala i nadále ve smluvním vztahu se žalovanou. Proto zastává a obhajuje názor, že její odstoupení od smlouvy nebylo předčasné; dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, neodpovídá toto jeho posouzení výsledkům provedeného dokazování.
Dovolatelka rovněž rozporuje závěr odvolacího soudu, že termín zaplacení zálohy sjednán nebyl. Takové posouzení je podle jejího mínění v rozporu s obchodními zvyklostmi a výkladem předmětné smlouvy o dílo jako celku. Tvrdí, že interpretací bodu 1 jejího článku 4 je třeba dospět k závěru, že splatnost zálohy se shoduje s datem zahájení prací.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaní se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožnili. Argumentaci dovolatelky označují za právně irelevantní, neboť je směřována do hodnocení důkazů, které náleží výlučně soudu. Podle jejich názoru byly v řízení provedeny všechny navržené důkazy, při jejichž hodnocení odvolací soud nijak nepochybil. Zdůrazňují, že žalobkyně, ač řádně poučena, provedení dalších důkazů nenavrhla a důkazní břemeno neunesla. Navrhují, aby dovolací soud odmítl dovolání jako zjevně bezdůvodné, případně ho zamítl s tím, že jim přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Rozporuje-li dovolatelka v rámci uvedeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno porušení povinnosti žalovanou spočívající ve vykázání žalobkyně ze stavby, pro něž odstoupila od smlouvy, lze tyto její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. se dovolatelce závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobkyní o jejím vykázání ze stavby zpochybnit nepodařilo. Dovolatelka sice brojí proti tomuto závěru odvolacího soudu, činí tak však ve zcela obecné rovině, aniž konkretizuje, které skutečnosti zjištěné odvolacím soudem nemají oporu v provedeném dokazování nebo které skutečnosti vyplývající z provedených důkazů nevzal odvolací soud v úvahu nebo v čem se při hodnocení důkazů dopustil logického rozporu.
Dovolací soud však neshledal opodstatněné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ani v případě druhé námitky, kterou dovolatelka zpochybňovala závěr odvolacího soudu o nesjednání termínu pro zaplacení zálohy ceny díla.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ze zjištění soudů sice plyne, že zahájení prací bylo ve smlouvě podmíněno zaplacením zálohy, termín zaplacení zálohy a ani termín zahájení prací však nebyly sjednány. Namítá-li proto dovolatelka, že odvolací soud měl dospět k závěru o tom, že splatnost zálohy se shoduje s datem zahájení prací, je tato její výhrada bezpředmětná, neboť termín zahájení prací nebyl účastnicemi ve smlouvě sjednán a správnost tohoto zjištění odvolacího soudu dovolatelka nijak nenapadá.
Nejvyšší soud uzavřel, že ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn právem, a proto dovolání žalobkyně bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 22 633 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 4 587 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. září 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu