ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3530.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3530/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně B - UNIPACK a.s. , se sídlem v Brně, Křenová 306/40, PSČ 659 98, identifikační číslo osoby 18826237, proti žalovanému S. R. , zastoupenému Mgr. Bronislavem Mitáčkem, advokátem se sídlem ve Hluku, Za zámkem 156, o 328 113 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 111/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. července 2009, č. j. 1 Cmo 174/2008-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 2007, č. j. 17 Cm 111/2003-84, ve znění opravných usnesení ze dne 15. ledna 2008, č. j. 17 Cm 111/2003-126, a ze dne 18. června 2008, č. j. 17 Cm 111/2003-134, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 328 113 Kč s 15% p. a. úrokem z prodlení z této částky od 1. dubna 1999 do zaplacení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť otázku uznání závazku žalovaným včetně jeho námitky o tom, že žalobní nárok zanikl placením zálohových plateb a následným započtením ze strany žalovaného, řešil odvolací soud, jenž přijal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, v souladu s ustanoveními §§323 a 330 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a §358 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), které správně vyložil a aplikoval na zjištěný skutkový stav ve shodě s konstantní soudní judikaturou.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal a jež v dovolacím řízení nemůže doznat změny (neboť dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel nemá k dispozici), žalovaný v době poskytnutí plateb neurčil, který závazek plní, a ani platby neoznačil jako zálohy na plnění budoucích závazků, a tudíž byly tyto platby právní předchůdkyní žalobkyně zaúčtovány na závazky nejdříve splatné. Z toho plyne správné posouzení soudů obou stupňů, že předmětné platby neměly povahu zálohových plateb a ani nezakládaly vznik nějakých pohledávek žalovaného, způsobilých k započtení proti žalobní pohledávce. Konečný úsudek odvolacího soudu o tom, že žalovaný uvedenými námitkami nevyvrátil existenci žalobní pohledávky v době uznání závazku, resp. neprokázal, že tato pohledávka následně zanikla, je v souladu s ustanovením §323 obch. zák. a judikatorní praxí soudů, včetně závěru o tom, že způsob vedení účetnictví (resp. způsob zaúčtování plateb) není z hlediska aplikace citovaných ustanovení směrodatný.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu