ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4142.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4142/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Fincentrum Media s.r.o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 620/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26197651, zastoupené Mgr. Tomášem Mužíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 22, proti žalovanému Ing. P. R. , zastoupenému JUDr. Alexejem Ivanem, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivova 1638/51, o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 242/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 12 Co 47/2010-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. března 2007, č. j. 28 C 242/2004-34, ve znění usnesení ze dne 16. března 2010, č. j. 28 C 242/2004-47, ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 26. května 2006 do zaplacení a zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení za dobu od 1. července 2004 do 25. května 2006 (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor o úhradu smluvní pokuty ze smlouvy o spolupráci uzavřené mezi podnikateli podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku). Bylo-li proto částí dovoláním dotčeného měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 100 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 26. května 2006 do zaplacení, jedná se v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu, pokud směřovalo jak proti té části výroku I. napadeného rozsudku, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení za dobu od 1. července 2004 do 25. května 2006, tak proti výroku II. o náhradě nákladů řízení (dovolatel uvádí, že dovolání podává i do výroku III., takto označený výrok se však v napadeném rozhodnutí nenachází).
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným výrokem I. napadeného rozsudku v části, ve které odvolací soud změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení za dobu od 1. července 2004 do 25. května 2006, nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadl-li tudíž dovolatel dovoláním i tuto část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Pakliže dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání i v této části odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu