ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4500.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4500/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Davuri Holding B.V. , se sídlem Claude Debussylaan 24, 1082MD Amsterodam, Nizozemské království, registrační číslo 34129990, zastoupené Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. V. K. , narozenému 15. února 1950, bytem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Nerudova 1499, zastoupenému JUDr. Zbyňkem Lakomým, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Palackého 122, PSČ 738 02, o zaplacení částky 9,364.806,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 485/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2006, č. j. 5 Cmo 267/2005-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. září 2004, č. j. 10 Cm 485/98-107, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 9,364.806,12 Kč s 30% úrokem z částky 7,952.375,47 Kč od 7. ledna 1998 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.), rozhodl o odměně ustanovené zástupkyni žalovaného (výrok III.), o nákladech řízení České republiky (výrok IV.) a o vrácení soudního poplatku ve výši uvedené ve výroku žalobkyni (výrok V.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla stanovena povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1,411.800,65 Kč a 30% úrok z částky 7,952.375,47 Kč od 7. ledna 1998 do zaplacení, dále ve výrocích II. a IV. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi Komerční bankou, a. s. (dále jen „banka“) a žalovaným 21. července 1993 uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 7,000.000,- Kč. Žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně nezpochybnil výši dlužné jistiny (5,813.500,- Kč), ani výši dlužných poplatků a odměn v částce 630,- Kč. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že i když byla právní předchůdkyní žalobkyně zohledněna jeho výhrada a úroky z prodlení sníženy ze 100 % na 50 %, tedy o částku 5.495,53 Kč, v „celkové tabulce“ se to neprojevilo. Uvedl, že v tabulce výpočtu úroků z prodlení k 6. lednu 1998 vyhotovené předchůdkyní žalobkyně dne 17. května 2004 se sice v položce vztahující se k částce 5.495,53 Kč oproti dřívější tabulce s vyčíslením úroků z prodlení snížila sazba těchto úroků ze 100% na 50%, poté však byly podle vývoje úrokových sazeb změněny propočty dlužných úroků z prodlení, takže v celkové částce sice byla částka 5.495,53 Kč odečtena, ale souhrnná částka byla navýšena o další úroky z prodlení.
Odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani námitku, podle níž 30% úrok z prodlení nebyl ve smlouvě o úvěru v této výši dohodnut, s odkazem na ustanovení pod bodem 8, čtvrtou odrážku smlouvy o úvěru, v němž si smluvní strany dohodly, že v případě nesplácení úvěru a úroků ve sjednaných lhůtách je banka oprávněna do doby vyrovnání závazků zvýšit úrokovou sazbu z neuhrazených částek až na základní sazbu banky plus 30% p. a. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru, výši úroků z prodlení v roce 1993 a povinnost, která byla touto výší zajištěna, je v tomto rozsahu sjednaná výše úroků z prodlení v souladu s ustanovením §502 odst. 1 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že ze strany žalobkyně došlo k závažnému porušení smlouvy o úvěru v jeho neprospěch, když uplatnila nezákonně a v rozporu se smlouvou „stálý sankční úrok ve výši 30% či dokonce ve výši 100%“. Odvolací soud se tímto závažným porušením smlouvy nezabýval a v podstatě deklaroval to, že smlouvy uzavřené podle ustanovení §497 a násl. obch. zák. nemají pro smluvní strany žádný právní význam a ani zákonem a smlouvou stanovenou závaznost v právním státě, je-li žalovaný jako smluvní strana povinen platit úrok v jiné než sjednané výši. Závazek zaplatit 100% sankční úrok nebyl ve smlouvě o úvěru sjednán, nevyplývá z ustanovení §502 odst. 1 obch. zák. a je v rozporu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Odvolací soud se s těmito námitkami řádně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal a rozsudek je tak nepřezkoumatelný. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je nevýznamná dovolací námitka týkající se vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrada, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný.
Dovolatelem zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení práva žalobkyně na úroky z prodlení ve výši 30 %, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Uvedený závěr, jenž vychází z nezpochybnitelného a nezpochybněného jazykového vyjádření oprávnění banky dohodnutého v ustanovení pod bodem 8 smlouvy o úvěru, jak bylo zjištěno odvolacím soudem, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §502 odst. 1 obch. zák.).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podle obsahu spisu dovolatel při jednání před soudem prvního stupně konaném 21. září 2004 poté, kdy předchůdkyně žalobkyně soudu předložila opravený výpočet úroků z prodlení tak, jak je zmíněn v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, prohlásil, že nemá žádných připomínek a vyčíslená výše nedoplatku úvěru je správná. Přesto námitku nesprávného výpočtu úroku z prodlení ve výši 100 % uplatnil v odvolání a odvolací soud se jí zabýval. Totožnou námitku vznáší i v dovolání na základě stejné argumentace, s níž se již soudy obou stupňů vypořádaly. Přitom úrok z prodlení ve výši 100 % nebyl žalobkyní požadován a nebyl ani přiznán.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 10.300,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. června 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu