ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4588.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4588/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45 80 53 69 , zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. V. B. , o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 60/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2009, č. j. 11 Co 535/2008-36, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.460,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 9. července 2008, č. j. 6 C 60/2008-21, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, jíž se žalovaný domáhá obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 26 C 49/2001, a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaným nebyly tvrzeny ani prokázány okolnosti, které by bylo možno podřadit pod důvody, pro které je možno podat žalobu na obnovu řízení uvedené v ustanovení §228 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. ledna 2008, jež si žalovaný dodatečně (poté, co soudem prvního stupně byl v původním řízení schválen smír uzavřený mezi účastníky) opatřil k rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/06 (jde o usnesení ze dne 6. prosince 2006), které bylo jedním z více „východisek“ pro formulaci smíru schváleného v původním řízení, nelze považovat za důkaz, který ve smyslu ustanovení §228 o. s. ř. nemohl být proveden v původním řízení. Obecně důkaz podle ustanovení §120 o. s. ř. slouží k dokazování tvrzení, jde tedy o prokázání skutkového stavu věci. Stanovisko Ústavního soudu k rozhodnutí tohoto soudu se však týká právního posouzení věci. Byl-li žalovaný přesvědčen, že smír byl soudem v původním řízení schválen v rozporu s právními předpisy, měl možnost podat žalobu o jeho zrušení podle ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítá, že odvolací soud se nezabýval základní otázkou, a to, zda již v době podání žaloby v původním řízení nebyla žalovaná částka promlčena podle ustanovení §397 obchodního zákoníku, přestože tentýž Městský soud v Praze v usnesení, kterým rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně v původním řízení, konstatoval, že bude povinností soudu prvního stupně se s touto námitkou vypořádat. Je pravdou, že následně uzavřel v původním řízení se žalobkyní smír, ale ten byl uzavřen na základě usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/06, ze kterého podle tvrzení žalobkyně mělo plynout, že všechny soudy se řídí právním názorem v něm vyjádřeným. K žádosti dovolatele o výklad k uvedenému usnesení mu bylo pracovníkem Ústavního soudu sděleno, že toto rozhodnutí nemůže být podkladem pro prejudikování jiných a podobných případů. Proto podal žalobu o obnovu řízení.
Dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud - ani soud prvního stupně - se při projednání žaloby o obnovu řízení nezabývaly otázkou, zda se soud prvního stupně v původním řízení před uzavřením smíru řádně vypořádal s nedostatky, které mu byly vytčeny odvolacím soudem v usnesení, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Dovolatel má za to, že žaloba o obnovu řízení byla podána důvodně, protože soud prvního stupně při „uzavírání“ smíru v původním řízení nepostupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, když „nepřezkoumal“, zda předložené usnesení Ústavního soudu může být aplikováno i v této věci. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího za správné a dovolání za nepřípustné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu ve všech výrocích, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, může být přípustné jen podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvod založit přípustnost dovolání podle označených ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolací námitky se týkají (ne)správnosti postupu soudu prvního stupně v původním řízení poté, co jeho rozsudek, jímž bylo žalobě vyhověno, byl zrušen usnesením odvolacího soudu a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Závěr odvolacího soudu, podle něhož stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. ledna 2008 k usnesení tohoto soudu sp. zn. I. ÚS 523/06 není ve smyslu ustanovení §228 o. s. ř. takovým důkazem, který by dovolatel nemohl bez své viny použít v původním řízení, a závěr, že stanovisko Ústavního soudu nelze ani považovat za důkaz podle ustanovení §120 o. s. ř., protože jím nejde o prokázání skutkového stavu věci, tedy právní posouzení věci odvolacím soudem, nezpochybnil. Dovolatel nenamítá, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis nebo že jej nesprávně vyložil a nepokládá ani žádnou právní otázku, pro kterou by rozhodnutí odvolacího soudu mělo mít po právní stránce zásadní význam. Jeho námitky se týkají (ne)správnosti postupu soudu prvního stupně v původním řízení, v němž byl schválen smír uzavřený mezi účastníky. Tyto námitky jsou nevýznamné, neboť přípustnost dovolání v projednávané věci založit nemohou.
Protože dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1.750,- Kč podle ustanovení §10 odst. 1, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 410,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu