ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4591.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4591/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce K. M. , zastoupeného Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované OVB Allfinanz, a. s. , se sídlem v Praze 4, Michli, Baarova 1026/2, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 48 04 04 10, zastoupené JUDr. Filipem Hruškou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 619, o zaplacení částky 742.250,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 24/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2009, č. j. 3 Cmo 336/2008-281, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. června 2008, č. j. 25 Cm 24/2008-207, kterým Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobci částku 742.250,62 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a žalované uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po částečném opakování důkazů vyšel z toho, že účastníci uzavřeli 24. května 2004 smlouvu o spolupráci (dále jen „smlouva“), změněnou dodatkem z 9. ledna 2006 (dále jen „dodatek“), jež je nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve které se dohodli, že žalobce bude vyvíjet pro žalovanou činnost směřující k vyhledávání zájemců o uzavření smluv v oblasti kapitálových investic, stavebního spoření a pojištění podle dispozic a pokynů žalované, jakož i činnost zaměřenou na zprostředkování těchto smluv. Žalobce smlouvu vypověděl písemně bez udání důvodu 29. května 2007 v souladu s bodem 5.3. smlouvy, výpověď byla žalované doručena 31. května 2007 a výpovědní lhůta uplynula 30. června 2007. Následné odstoupení žalované od smlouvy přípisem z 10. září 2007 již nebylo platným právním úkonem, neboť smluvní vztah skončil výpovědí.
Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku žalované ohledně tvrzeného porušení zákazu konkurence žalovaným, a proto neměl za oprávněnou žalovanou vyúčtovanou smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč uplatněnou k započtení v rámci procesní obrany do výše žalované částky. Podle bodu 3.3. smlouvy není obchodní zástupce oprávněn bez předchozího písemného souhlasu zastoupeného vykonávat jinou podnikatelskou činnost nebo podobnou činnost související s předmětem této smlouvy nebo jakýmkoli způsobem působit v oblasti zprostředkování pojištění, a to po dobu platnosti smlouvy a dva roky po jejím ukončení. Nesmí zejména vlastním jménem a na vlastní účet uzavírat obchody, jež souvisejí s podnikatelskou činností zastoupeného, a to pokud k tomu není výslovně zastoupeným písemně zmocněn, a dále zprostředkovávat pro třetí osoby obchody zastoupeného nebo jim podobné obchody. Vykonává-li činnost obdobnou předmětu smlouvy osoba blízká obchodnímu zástupci, je obchodní zástupce povinen o tomto zastoupeného bezodkladně písemně informovat. V případě porušení povinnosti stanovené v tomto bodu smlouvy je obchodní zástupce povinen uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč za každé jednotlivé porušení. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 659/2005 (jde o usnesení ze dne 12. července 2006) měl odvolací soud takto široce a zčásti i zcela neurčitě sjednanou konkurenční doložku i pro výkon závislé činnosti, nadto bez jakéhokoli územního omezení, za neplatnou s tím, že při jejím sjednání došlo k porušení dobrých mravů, když jí bylo popřeno právo zástupce na svobodné podnikání, přičemž nevymezení zákazu konkurence na určité území je i v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobci náleží provize vypočtená žalovanou za období následujících 12 měsíců po skončení platnosti smlouvy, tj. do 30. srpna 2008, když žalovaná tvrzení, že provize přestala vyplácet v souladu se smlouvou, neprokázala a bezdůvodným nevyplácením provizí se dostala do prodlení s jejich úhradou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil uplynutí výpovědní lhůty, neaplikoval-li kogentní ustanovení §668 odst. 3 obch. zák. ve spojení s ujednáním v dodatku, v němž si strany sjednaly výpovědní lhůtu šest měsíců ke konci kalendářního roku. Smlouva tedy neskončila na základě výpovědi podané žalobcem uplynutím výpovědní lhůty (dne 31. prosince 2007), ale odstoupením žalované z 10. září 2007 v důsledku porušení zákazu konkurence žalobcem, který spolupracoval za trvání smlouvy s konkurenční společností. Vzhledem k tomu, že žalobce spolupracoval ještě za trvání smlouvy s konkurentem, byla uplatněna oprávněně též smluvní pokuta ve výši 1,000.000,- Kč. Považovaly-li soudy tvrzení o porušení zákazu konkurence žalobcem za neprokázané, pochybily, když žalovanou nepoučily podle ustanovení §118a o. s. ř. o nezbytnosti navržení dalších důkazů k tomuto tvrzení. Za zásadní pak považuje otázku platnosti konkurenční doložky za trvání smlouvy.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal s odvolací námitkou, že žalobce si nezasloužil svou provizi za vedení a „BEPRO“ provizi s ohledem na ujednání v bodě 3.5. dodatku, což považuje za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože v hodnocení skutkových zjištění odvolacím soudem absentuje určitá část faktů uvedených dovolatelkou, aniž by byly odvolacím soudem zhodnoceny. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu ohledně způsobu a doby skončení smlouvy, tedy posouzení, zda smlouva byla ukončena na základě výpovědi podané žalobcem po uplynutí jednoměsíční či šestiměsíční výpovědní lhůty nebo odstoupením od smlouvy dovolatelkou, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Tento závěr je významný jen pro určení doby splatnosti provize (bod 5.7. smlouvy), nikoliv pro posouzení vzniku práva žalobce na provizi (článek IV. smlouvy). Doba splatnosti provize nebyla dovolatelkou zpochybněna. Tvrdí-li dovolatelka, že délka výpovědní lhůty se měla řídit ustanovením §668 odst. 3 obch. zák., pak zřejmě přehlédla, že odvolací soud posoudil smlouvu nikoli jako smlouvu o obchodním zastoupení, ale jako smlouvu nepojmenovanou, v níž si účastníci výpovědní dobu sjednali.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani námitka dovolatelky, že žalobce porušil zákaz konkurence dohodnutý v bodě 3.3. smlouvy již za trvání smlouvy, a proto důvodně odstoupila od smlouvy a uplatnila k započtení pohledávku z titulu smluvní pokuty. Názor odvolacího soudu o tom, že ujednání o konkurenční doložce je neplatné, je v souladu se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl např. v usnesení ze dne 12. července 2006, sp. zn. 32 Odo 659/2005, na něž správně odkázal odvolací soud, a dále též např. v rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3859/2009 (jež jsou dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). V těchto rozhodnutích dovodil, že konkurenční doložka musí být dohodnuta v písemné formě, musí být vymezena pro konkrétní území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území a musí obsahovat dostatečně konkrétní a přiměřeně vymezený zákaz činnosti obchodního zástupce v přímé souvislosti s ochranou zájmů zastoupeného. Přitom vymezení územního rozsahu, pro nějž je sjednávána konkurenční doložka a pro které tedy zákaz konkurence platí, je podstatnou náležitostí konkurenční doložky, jejíž absence způsobuje její neplatnost. Tyto závěry se uplatní rovněž v těch případech, kdy zákaz konkurence je dohodnut i v jiné smlouvě, než je smlouva o obchodním zastoupení uzavřená podle ustanovení §652 obch. zák. Dovolatelka se mýlí, namítá-li, že porušením zákazu konkurence za trvání smlouvy se dovolací soud dosud nezabýval. Ve zmíněném usnesení sp. zn. 32 Odo 659/2005 se dovolací soud k této otázce vyjádřil. Z pohledu náležitostí platné konkurenční doložky je totiž nerozhodné, zda byla dohodnuta pro dobu trvání smlouvy nebo pro dobu po jejím ukončení. Vzhledem k tomuto závěru je též nevýznamné, zda dovolatelka prokázala porušení zákazu konkurence žalobcem či nikoliv a v té souvislosti i to, zda byla soudem poučena podle ustanovení §118a o. s. ř. Pro úplnost lze dodat, že ze spisu se podává, že poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. ohledně prokázání tvrzení o porušení zákazu konkurence byla vůči dovolatelce soudem prvního stupně splněna při jednání konaném 4. dubna 2008 (srov. č. l. 49).
Dovolatelka nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., vytýkala-li odvolacímu soudu, že se nezabýval odvolací námitkou, podle níž žalobci nevzniklo právo na část provize za vedení a „BEPRO“ provize, neboť k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nejvyšší soud však podotýká, že dovolatelka s touto námitkou přichází v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř. až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V nalézacím řízení opakovaně tvrdila, že nezpochybňuje výši žalované částky, ale základ nároku (srov. protokol z jednání před soudem prvního stupně na č. l. 145 a na č. l. 200).
Námitka, že odvolací soud nezhodnotil všechny zjištěné skutečnosti, je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu