ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4959.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4959/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, proti žalované Transakta a.s. , se sídlem v Praze 8, Bohnicích, Lodžská 399/26, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 00675261, zastoupené Mgr. Janem Štainbruchem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 11, o 176 431 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 225/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2009, č. j. 2 Cmo 280/2008-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Roberta Mrázika.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2008, č. j. 50 Cm 225/2006-65, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 176 431 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
S přihlédnutím k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud posoudil nároky žalobkyně jako leasingové pronajímatelky, vycházející z ujednání leasingové smlouvy, v případě předčasného ukončení smlouvy v důsledku odcizení předmětu leasingu v souladu se závěry uvedenými v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007 a od kterých nemá důvod se v této věci odchýlit. Ostatně ani dovolatelka neodůvodnila zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, který spatřovala v řešení šesti otázek vymezených v dovolání, skutečnostmi uvedenými v ustanoveni §237 odst. 3 o. s. ř., pouze odvolacímu soudu vytýkala, že tyto otázky neřešil, ač je řešit měl, resp. že je řešil nesprávně.
K dovolatelkou předestřené otázce, zda lze přiznat účastníku řízení žalobní nárok za situace, kdy ho opřel o zcela jiný, resp. zcela neurčitý právní důvod jeho vzniku, konstantní soudní judikatura (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) z ustanovení §79 odst. 1 a §153 odst. 2 o. s. ř. dovozuje, že právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná; soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje (pokud tak učiní).
Dovoláním napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu však nemá ani při formálním splnění požadavků uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé zásadní právní význam, je-li dovoláním formulována právní otázka či zpochybňováno řešení takové právní otázky, která neměla pro rozhodnutí o věci určující význam (jde o právní otázku, na níž nebyl rozsudek odvolacího soudu založen). A právě tato situace nastala i v posuzované věci, spatřovala-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, co (zda kupní smlouva uzavřená mezi prodávajícím a třetí osobou, či všeobecné smluvní podmínky, které nebyly třetí osobě známy) má přednost v případě tvrzeného převodu práv dvěma různým subjektům, jakož i v otázce, zda lze plnění ze strany leasingové společnosti považovat za plnění za třetí osobu, neboť tyto otázky – jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku – odvolací soud neřešil a na jejich řešení tudíž své rozhodnutí nezaložil.
Dožaduje-li se dovolatelka zodpovězení otázky, zda lze považovat leasingového pronajímatele za vlastníka předmětu leasingu, či zda jde pouze o jakousi úvěrovou společnost s tím, že ujednáním o nabytí vlastnictví předmětu leasingu ze strany leasingového pronajímatele dochází k obcházení ustanovení o zákazu tzv. propadné zástavy, je třeba uvést, že odvolací soud řešil otázku vlastnictví předmětu leasingu v souladu se soudní judikaturou (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 5241/2007).
Souhlasit rovněž nelze s dovolatelkou, vytýká-li odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního stupně), že se v otázce nároku na pojistné nevypořádal se zjevným rozporem ve Všeobecných smluvních podmínkách, na základě kterých bylo předmětné vozidlo pojištěno, jakož i s její námitkou o zániku akcesorického závazku v důsledku zániku závazku hlavního. O tvrzený rozpor nejde; dovolatelka totiž nerozlišuje mezi zánikem pojištění a zánikem povinnosti platit pojistné do konce pojistného roku, a kromě toho vztah založený pojistnou smlouvou není v poměru ke vztahu vzniklému z leasingové smlouvy akcesorickým.
Dovodil-li odvolací soud, že sjednaná sazba úroku z prodlení ve výši 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení s placením peněžitých závazků z leasingové smlouvy není v rozporu s dobrými mravy, neboť je v obchodních vztazích založených leasingovou smlouvou sazbou zcela obvyklou, je toto jeho posouzení v souladu se soudní judikaturou, o kterou tento svůj závěr opřel a na níž v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazoval. Považuje-li dovolatelka za rozpor s dobrými mravy sankci vycházející ve výši 54,75 % ročně v případě, že k porušení smlouvy dojde bez zavinění jejich účastníků, je třeba uvést, že vznik práva žalobkyně na úrok z prodlení v posuzované věci není důsledkem skutečnosti, že předmět leasingu byl odcizen bez zavinění žalované, nýbrž důsledkem toho, že se žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžitého závazku platit sjednané leasingové splátky řádně a včas.
Z výše uvedeného vyplývá, že ani jedna z dovolatelkou vymezených otázek není způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9 325 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 925 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. února 2011
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu