ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.5208.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 5208/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AVALON CONTINENTAL S. A., se sídlem v Pasea Estate, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 1421886, zastoupené Mgr. Helenou Šilhavou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, PSČ 110 00, proti žalovanému P. N., zastoupenému opatrovnicí Libuší Kotkovou, tajemnicí Okresního soudu v Českém Krumlově, o zaplacení částky 60.674,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 220/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2009, č. j. 22 Co 1249/2009-84, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2009, č. j. 22 Co 1249/2009-84, a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. února 2009, č. j. 7 C 220/2008-68, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 5. června 2008 u Okresního soudu v Českém Krumlově domáhala po žalovaném zaplacení částky 60.674,10 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že Česká spořitelna, a. s. poskytla žalovanému podle smlouvy o úvěru ze dne 19. srpna 2002, č. 459138863 (dále jen „smlouva o úvěru“), ve znění dodatku ze dne 25. června 2003, hotovostní úvěr ve výši 60.000,- Kč. Žalovaný neplatil dohodnuté splátky úvěru, v souladu se smlouvou o úvěru byl dne 16. srpna 2004 vyzván k zaplacení celého zůstatku úvěru do 15. září 2004. Žalovaný dluh neuhradil. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla ke dni 1. října 2007 postoupena žalobkyni.
Usnesením ze dne 26. února 2009, č. j. 7 C 220/2008-68, Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl, že není příslušný k projednání a rozhodnutí ve věci (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně uvedl, že ve sporu je dán mezinárodní prvek, neboť žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na Britských Panenských ostrovech, je proto třeba se zabývat otázkou mezinárodní soudní příslušnosti. Dovodil, že ve věci je nutno postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“) - podmínku teritoriální a časové působnosti nařízení považoval za splněnou - a to článku 15 odst. 1 písm. b) a článku 16 odst. 2, když předmětem sporu je závazek z úvěrového obchodu a smluvní partner může proti spotřebiteli podat žalobu pouze u soudu členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. V souladu s článkem 59 odst. 1 nařízení je otázka bydliště posuzována procesním soudem podle národního práva. Podle českého práva je pojem bydliště chápán jako místo faktického pobytu osoby s úmyslem zdržovat se zde trvale. Je-li žalovaný neznámého pobytu, jako v tomto případě, podmínka bydliště splněna není. Za této situace není mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu České republiky dána a řízení je nutno zastavit.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně usnesením označeným v záhlaví potvrdil usnesení soudu prvního stupně, když shodně s ním dospěl k závěru, že není splněna podmínka řízení, a to mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Českém Krumlově k projednání a rozhodnutí věci.
Odvolací soud uvedl, že podle skutkových tvrzení uvedených v žalobě je předmětem sporu nárok ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako profesionálním obchodníkem a žalovaným jako fyzickou osobou, spotřebitelem. Na tento případ proto dopadá ustanovení o mezinárodní příslušnosti speciální v článku 15 odst. 1 písm. b) nařízení. Podle článku 16 odst. 2 nařízení je mezinárodně příslušným soud členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště. Pro posouzení bydliště fyzické osoby se podle článku 59 nařízení použije právo soudu, u kterého byl návrh podán. K posouzení toho, že žalovaný nemá bydliště v členském státě, u kterého je podán návrh, se použije rovněž právo tohoto členského státu. Bydliště účastníka je vnitrostátní judikaturou definováno jako místo, ve kterém se účastník zdržuje v úmyslu zdržovat se zde trvale.
Nedostatek své místní příslušnosti však nemůže soud prvního stupně vyslovit z úřední povinnosti, ale musí žalovanému nejprve umožnit, aby místní příslušnost založil postupem podle článku 24 nařízení. Pokud žalovaný svým prvním úkonem ve věci místní nepříslušnost nenamítne, má soud povinnost přezkoumat svou místní příslušnost pouze v případě, že se žalovaný ve věci nijak nevyjádří.
V projednávané věci je zřejmé, že nepodařilo-li se soudu prvního stupně zjistit pobyt žalovaného a doručit mu žalobu, nemohl se žalovaný k věci vyjádřit. Za splnění podmínek článku 26 odst. 1 nařízení je pak povinností soudu z úřední povinnosti přezkoumat svou místní příslušnost. To však neznamená, že by soud musel z vlastní iniciativy opatřovat podklady, které by mu umožnily učinit závěr o jeho příslušnosti. Článek 26 nařízení se liší od článku 25 nařízení v tom, že nejen břemeno tvrzení ve vztahu ke splnění podmínek mezinárodní příslušnosti osloveného soudu, ale i břemeno důkazní ve vztahu k těmto podmínkám, tíží žalobce. Důvodem tohoto rozdílu je skutečnost, že zatímco zájem na řízení před osloveným soudem leží na straně žalobce, zájem na vedení řízení před soudem, který je výlučně příslušný podle článku 22 nařízení, je zájmem evropského společenství. Protože žalobkyně důkazní břemeno k prokázání mezinárodní příslušnosti soudu prvního stupně neunesla, když nenavrhla ani neoznačila žádný důkaz k prokázání skutečnosti, že žalovaný má bydliště v obvodu osloveného soudu, postupoval soud prvního stupně správně, rozhodl-li o zastavení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení „§237 odst. 1 písm. c)“ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka soudu prvního stupně vytýká, že nevyčerpal všechny dostupné prostředky ke zjištění bydliště žalovaného, přičemž ani nezjistil, zda se žalovaný zdržuje mimo území České republiky. Namítá, že žalovaného označila v žalobě v souladu s ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. a má za to, že náležitosti žaloby určují toliko vnitrostátní předpisy; v té souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 1655/2008 a nález Ústavního soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. III. ÚS 1424/07. Ani z nařízení však nevyplývá povinnost žalobce tvrdit a prokazovat faktické bydliště žalovaného. Žalovaný uvedl své bydliště při uzavírání smlouvy o úvěru a byl povinen v souladu se smlouvou a všeobecnými obchodními podmínkami oznámit změnu adresy, na kterou mu má být doručováno. Žalobkyně se v rámci svých možností pokoušela žalovaného kontaktovat i jiným způsobem, avšak bezúspěšně. Zdůrazňuje, že v nařízení je zcela jasně upraven postup soudů týkající se založení mezinárodní příslušnosti a soudy obou stupňů postupovaly nesprávně, „pokud řízení zastavily“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle článku 15 nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a článek 5 bod 5), jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [odstavec 1 písm. b)].
Z článku 16 odst. 2 nařízení vyplývá, že smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.
Podle článku 59 nařízení pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo (odstavec 1). Nemá-li strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl návrh podán, použije soud pro posouzení, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu (odstavec 2).
Otázkou použití nařízení v případě, kdy žalovaný - spotřebitel - je osobou neznámého pobytu, a procesního postupu osloveného soudu se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 17. listopadu 2011, ve věci C-327/10, Hypoteční banky, a. s. proti U. M. L. (dále jen rozsudek SDEU ve věci L.). V tomto rozsudku učinil závěr, že nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v situaci, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru s povinností informovat smluvního partnera o jakékoliv změně adresy, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie. Nařízení nebrání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva členského státu, které ve snaze zabránit situaci odepření spravedlnosti umožňuje vést řízení proti osobě, která se neúčastní řízení a jejíž pobyt není znám, pokud se soud, který se sporem zabývá, ujistí předtím, než o něm rozhodne, že proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného.
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně po zjištění, že žalovaný nebydlí na adrese, na níž je hlášen k pobytu, zjišťoval jeho bydliště dotazy na Centrální evidenci obyvatel, Úřad práce v Českém Krumlově, Obecní úřad Větřní, Okresní soud v Českých Budějovicích, Okresní správu sociálního zabezpečení v Českém Krumlově a dotazem na otce žalovaného. Z došlých odpovědí údaje o jiném bydlišti žalovaného v době rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývají a tomuto postupu soudu nelze ničeho vytknout.
Soudy nižších stupňů se však nezabývaly zjištěním, zda podle smlouvy o úvěru, jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky České spořitelny, a. s., byl žalovaný povinen ohlásit věřiteli změnu adresy svého bydliště. Přitom (ne)splnění této povinnosti, vyplývá-li pro žalovaného ze smlouvy, je významné pro určení mezinárodní příslušnosti soudu. Byl-li žalovaný povinen podle smlouvy oznámit věřiteli změnu své adresy, a tuto povinnost nesplnil, je podle článku 16 odst. 2 nařízení mezinárodně příslušný soud členského státu, na jehož území měl žalovaný bydliště uvedené ve smlouvě (srov. zmíněný rozsudek SDEU ve věci L.).
Poněvadž odvolací soud (ani soud prvního stupně) se nezabýval zjištěním rozhodným pro určení mezinárodní příslušnosti osloveného soudu, je jeho právní posouzení neúplné a tím i nesprávné.
Nejvyšší soud je proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 věty první §226 odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů v dalším řízení nepřehlédnou, že podle závěru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. I. ÚS 1769/10, byl-li účastníku neznámého pobytu ustanoven opatrovník z řad zaměstnanců soudu, není tento postup ústavně konformní a je nutno jej pokládat za postup porušující článek 36 odst. 1 a článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu