ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.694.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 694/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. S. Š., zastoupeného JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, Třebízského 175, proti žalovaným 1) J. V. a 2) A. V. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o zaplacení 265 534 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 181/2007, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 29 Co 372/2009-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 870 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jiřiny Jirákové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 3 C 181/2007-215, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci 219 690 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu jednak proti žalovanému 1) v rozsahu částky 45 844 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a dále o uložení povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci společně a nerozdílně se žalovaným 1) částku 265 534 Kč s příslušenstvím (bod III. výroku). Dále uložil žalobci a žalovanému 1) zaplatit státu náklady řízení (body IV. a V. výroku), rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovaným 1) a žalobcem (bod VI. výroku) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) (bod VII. výroku). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2009, č. j. 29 Co 589/2008-189, změnil jeho mezitímní rozsudek ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 3 C 181/2007-170, jímž bylo rozhodnuto o důvodnosti uplatněného nároku žalobce co do jeho základu, a to tak, že se nevydává.
K odvolání žalobce a obou žalovaných Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku (výrok I.), změnil ho v bodu V. výroku pouze ve výši přiznaných nákladů řízení, jinak ho ve zbývající části tohoto bodu výroku potvrdil a rozhodl, že žalovaný 1) je dále povinen zaplatit náklady státu ve výši 38,10 Kč (výrok II.). Odvolací soud rovněž změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodech VI. a VII. výroku pouze ve výši přiznaných nákladů řízení, jinak ho ve zbývajících částech těchto bodů výroku potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) navzájem (výrok VI.) a o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) navzájem (výrok VII.). V bodech II., III. a IV. výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláními účastníků řízení napaden (výrok V.).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku napadl žalovaný 1) dovoláním, jehož přípustnost opředl o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání není – oproti očekávání dovolatele – přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož (jak se podává ze shora uvedeného) soud prvního stupně nerozhodl co do základu nároku ve věci samé v prvním bodu výroku rozsudku ze dne 21. května 2009, č. j. 3 C 181/2007-215, jinak, než v mezitímním rozsudku ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 3 C 181/2007-170.
Dovolání však nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
To však dovolatel neučinil, spatřuje-li zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že „zejména KS ve svém odůvodnění sice odkazuje na celou řadu rozhodnutí NS ČR – která však dle mínění žalovaného 1) nejsou aplikovatelná na daný/souzený případ a KS si je uzpůsobil dle §35 o. z. výkladové pravidlo.“ Již z výše uvedeného nepochybně vyplývá, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže spočívat v pouhé skutečnosti, že odvolací soud, ať případně či nepřípadně, odkazoval v odůvodnění svého rozhodnutí na judikaturu Nejvyššího soudu, aniž by dovolatel vymezil právní otázku, která činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Námitku, že si tuto judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud „uzpůsobil spíše dle §35 o. z.“, snad nemůže mínit vážně ani dovolatel.
V další části dovolání dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v dosud neřešené otázce, kterou vymezuje jako „vztah znaleckého posudku jako jediného nástroje pro přisouzení bezesmluvního plnění za situace, kdy sám znalec správnost tohoto posudku zpochybnil“. Ani tato jeho námitka, směřující proti správnosti znaleckého posudku a hodnocení tohoto důkazu odvolacím soudem, již dovolatel podrobně rozvádí a činí ji převážným obsahem jeho dovolání, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel patrně přehlédl, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tuto jeho výhradu z hlediska jejího obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelnost a nepředvídatelnost, nelze ani z této jeho námitky usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť podle §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. V této souvislosti je však třeba uvést, že dovolatel ani prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného 1) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný 1), jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 10 425 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 145 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. června 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu