ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.695.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 695/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce A. S. , zastoupeného JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému V. Š. , zastoupenému JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o 258 515 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 384/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. června 2009, č. j. 22 Co 1080/2009-402, ve znění usnesení ze dne 23. října 2009, č. j. 22 Co 1080/2009-420, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. června 2009, č. j. 22 Co 1080/2009-402, ve znění usnesení ze dne 23. října 2009, č. j. 22 Co 1080/2009-420, v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně jak v části prvního bodu výroku, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 3% úrok z prodlení p. a. z částky 258 515 Kč od 1. prosince 2003 do zaplacení, tak i ve druhém, třetím, šestém, sedmém a osmém bodu výroku, a dále ve druhém a třetím výroku, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 10 C 384/2005-351, v části prvního bodu výroku, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 3% úrok z prodlení p. a. z částky 258 515 Kč od 1. prosince 2003 do zaplacení, a ve druhém, třetím, šestém, sedmém a osmém bodu výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 10 C 384/2005-351, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích uložil žalovanému zaplatit žalobci 258 515 Kč s 3% úrokem z prodlení p. a. od 1. prosince 2003 do zaplacení, dále uložil žalobci zaplatit žalovanému částku 12 188 Kč, zamítl vzájemný návrh žalovaného o 278 761,10 Kč, rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o povinnosti obou účastníků nahradit náklady řízení České republice (první výrok). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky navzájem (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání oběma účastníky napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry ve věci, v níž se žalobce domáhal po žalovaném doplacení ceny díla za provedení dohodnutých prací a víceprací a žalovaný uplatnil vzájemným návrhem nároky z titulu neprovedení části díla dle platebního kalendáře, vadnosti díla, náhrady škody a vícenákladů vynaložených na odstranění vad.
Odvolací soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 13. května 2003 uzavřena smlouva o dílo, v níž se žalobce jako zhotovitel zavázal pro žalovaného jako objednatele provést dílo dle předložené projektové dokumentace. Úhrada sjednané ceny díla ve výši 700 000 Kč měla být prováděna průběžně formou bezhotovostních plateb na účet zhotovitele po odsouhlasení vystavených faktur oběma stranami. Žalovaný uhradil žalobci celkem 460 000 Kč a vyfakturovanou zálohu ve výši 150 000 Kč již nezaplatil. Dne 27. srpna 2003 uzavřeli účastníci písemnou dohodu o platebním kalendáři, v němž je splatnost sjednaných dílčích částek vázána na převzetí provedených prací a jehož součástí je i dohoda o změně smlouvy o dílo ohledně termínu dokončení díla a splatnosti zbytku ceny díla, o odstranění zjištěných vad a nedodělků a o provedení tzv. víceprací. Žalobce dohodnuté práce provedl a byl připraven je žalovanému předat. Žalovaný mu však neposkytl potřebnou součinnost – provedené práce nepřevzal, čímž mu fakticky zmařil možnost dostát své smluvní povinnosti, a dohodnuté platby v celkové výši 250 000 Kč, která zahrnovala nezaplacenou zálohovou fakturu ve výši 150 000 Kč a doplatek ceny díla ve výši 90 000 Kč, neuhradil. Žalobce na tuto situaci reagoval přerušením prací a písemnou výzvou k zaplacení určenou žalovanému, v níž ho současně upozornil na možné odstoupení od smlouvy, nezaplatí-li žalovaný ani v dodatečné lhůtě, kterou mu stanovil. Žalovaný však tak neučinil, a proto žalobce od smlouvy odstoupil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce jednal po právu, neboť v daném případě byly podmínky podle §346 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) naplněny. Přestože žalobce žádnou fakturu od uzavření dohody o splátkovém kalendáři nevystavil, mohl podle odvolacího soudu práce přerušit. Uzavřením dohody o splátkovém kalendáři sice došlo k zániku povinnosti žalovaného zaplatit žalobci zálohovou fakturu ve výši 150 000 Kč ve splatnosti 1. srpna 2003, zálohová faktura však zůstala v platnosti a jednotlivé částky uvedené ve splátkovém kalendáři byly splatné po převzetí konkrétních prací, aniž byla předpokládána jejich předchozí fakturace. Odvolací soud neshledal důvodnou argumentaci žalovaného, že dílo nepřevzal pro jeho vady a nedodělky, neboť toto své tvrzení podle jeho názoru dostatečně nedoložil.
Ohledně vzájemného návrhu žalovaného odvolací soud odkázal zcela na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle jeho posouzení odstoupení žalovaného od smlouvy nebylo důvodné, neboť za situace, kdy žalovaný na rozdíl od žalobce svůj závazek nesplnil, nebyly pro ně splněny předpoklady.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce porušil obecnou prevenční povinnost ve smyslu §415 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neupozornil-li žalovaného na nevhodnost izolace uvedené v projektové dokumentaci. Jestliže tak neučinil, odpovídá za škodu, která vznikla žalovanému zničením tvárnic při výměně protiradonové izolace.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu. Podle názoru dovolatele řešil odvolací soud v dovolání formulované právní otázky v rozporu s hmotným právem, jakož i s právním názorem, který vyjádřil v usnesení ze dne 5. června 2007, jímž v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle dovolatele odvolací soud pochybil, dovodil-li, že v důsledky změny smlouvy o dílo, k níž došlo dohodou o platebním kalendáři, se fakturace jednotlivých částek nepředpokládala a tyto částky byly splatné po převzetí konkrétních prací. Vytýká mu, že se nevypořádal s otázkou, v jakém rozsahu došlo ke změně platebních podmínek a splatnosti zbytku ceny díla. Zaujal-li odvolací soud názor, že platební povinnost vznikla žalovanému vždy po provedení jednotlivých prací podle splátkového kalendáře, měl také stanovit, kdy která platební povinnost vznikla. Jestliže ve splátkovém kalendáři nejsou žádné termíny předání jednotlivých prací uvedeny, je podle dovolatele splnění provedení (termín dokončení) jednotlivých prací na díle ve smyslu ustanovení §563 obč. zák. na vůli věřitele (žalovaného). Na rozdíl od odvolacího soudu dovolatel zastává a obhajuje názor, že došlo ke změně smlouvy pouze v rozsahu dohodnutých podmínek uvedených ve splátkovém kalendáři a že ostatní ustanovení smlouvy o dílo, tedy včetně bodu 5.3, podle něhož měla být úhrada ceny díla prováděna průběžně formou bezhotovostní platby na bankovní účet zhotovitele po odsouhlasení vystavených faktur oběma stranami, zůstala v platnosti. To má ten důsledek, že žalobce měl po provedení jednotlivých prací, které byly dohodnuty v platebním kalendáři, fakturovat, fakturu nechat odsouhlasit žalovaným, jemuž teprve při splnění těchto podmínek mohla vzniknout povinnost k úhradě. Jestliže tedy žalobce žádnou fakturu po uzavření dohody o splátkovém kalendáři nevystavil, nemohly mít jeho výzvy k úhradě faktury adresované žalovanému žádný právní význam, žalovaný se do prodlení s platbami za provedené práce nedostal a žalobce nebyl oprávněn od smlouvy odstoupit. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce byl oprávněn přerušit práce a následně odstoupit od smlouvy pro nedodržení splatnosti zálohové faktury ve výši 150 000 Kč, nemůže podle dovolatele toto posouzení obstát, jestliže i odvolací soud na druhé straně dovodil, že uzavřením dohody o splátkovém kalendáři byla splatnost zálohové faktury změněna.
Podle dovolatele je v rozporu s hmotným právem i názor soudů obou stupňů, že písemně uzavřená smlouva o dílo byla změněna ústní dohodou účastníků v tom smyslu, že povinnost fakturace se již nepředpokládala a že splatnost jednotlivých prací nastala vždy po jejich převzetí. Dovolatel s tímto posouzením nesouhlasí a má za to, že pokud byl právní úkon učiněn v písemné formě, musí mít stejnou formu i jeho případné změny. Odvolací soud však takto nepostupoval, přisvědčil-li soudu prvního stupně, že zálohová faktura zůstala v platnosti a že došlo k prodloužení termínu provedení díla, aniž však konkretizoval, o jaký termín bylo dokončení díla prodlouženo a na základě čeho uvedené skutečnosti dovodil.
Dovolatel dále soudům obou stupňů vytýká, že postupovaly v rozporu s ustanovením §554 odst. 1 obch. zák., dovodily-li, že žalovaný byl povinen dílo od žalobce převzít, ačkoli žalobce dílo řádně neprovedl. Přestože již v nalézacím řízení namítal, že dílo, které mu měl žalobce v úmyslu předat, vykazovalo vady a nedodělky, soudy se touto jeho argumentací vůbec nezabývaly. Podle názoru dovolatele měly soudy považovat dílo pro nesplnění povinnosti žalobce dle bodu 9 splátkového kalendáře ve smyslu ustanovení §555 odst. 2 obch. zák. za nedokončené a na základě toho dovodit, že jeho odstoupení od smlouvy nemohlo být ve smyslu §554 obch. zák. relevantní.
Dovolatel akcentuje, že na straně žalobce nebyly splněny podmínky pro platné odstoupení od smlouvy, neboť žalovaný se do prodlení s platbami nedostal. Vzhledem k tomu, že sjednaným splátkovým kalendářem, jímž došlo k dílčí změně smlouvy o dílo, nebyly určeny termíny splatnosti, zůstal v platnosti platební režim dle bodu 5.3 smlouvy o dílo. Jestliže žalobce provedené práce nefakturoval, nepostupoval s tímto ujednáním v souladu a žalovaný se nemohl ocitnout v prodlení.
Podle dovolatele však nemohlo být odstoupení žalobce od smlouvy relevantní i z toho důvodu, že v okamžiku doručení tohoto jeho úkonu žalovanému smlouva již neexistovala pro předchozí odstoupení od smlouvy ze strany žalovaného z důvodu neodstranění vad díla a nedodělků, jež však soudy obou stupňů zcela pominuly. Rovněž tak jim vytýká, že se nevypořádaly s otázkou, že odstoupení od smlouvy za žalobce učinil jeho zástupce, aniž se prokázal k tomuto úkonu potřebnou plnou mocí.
Podle dovolatele soudy nerespektovaly ani oprávnění žalovaného snížit jednostranným úkonem cenu díla podle §439 odst. 2 obch. zák., ačkoli bylo v řízení prokázáno, že dílo vykazovalo vady a nedodělky.
Dovolatel rovněž oponuje odvolacímu soudu, přiznal-li žalobci nárok na úrok z prodlení ve výši 3 % p. a. Namítá, že se nemohl ocitnout v prodlení s konečnou fakturou od 1. prosince 2003, neboť ze strany žalobce nedošlo k dodržení dohodnutých platebních podmínek, a že zákonný úrok z prodlení činil v předmětné době pouze 2,5 %, jak ostatně uvedl i soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí.
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení jeho vzájemného návrhu nevzal v úvahu jeho odstoupení od smlouvy. Za této situace nemůže obstát úvaha odvolacího soudu, že žalobce má za poskytnuté plnění nárok na částky uvedené ve splátkovém kalendáři, nýbrž je na místě aplikace §351 odst. 1 obch. zák. v návaznosti na ustanovení §458 odst. 1 obč. zák., takže žalobci by mělo náležet finanční plnění ve výši obvyklých cen provedených stavebních prací.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožnil. Podle jeho názoru dovolatel nevymezil žádnou otázku, pro kterou by bylo možné považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné. Na rozdíl od dovolatele zastává názor, že práce přerušil a následně od smlouvy odstoupil oprávněně. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl s tím, že mu přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
S přihlédnutím k článku II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě) a dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (v předmětné věci rozhodl soud prvního stupně oběma rozsudky – rozsudkem ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 10 C 384/2005-207, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11. ledna 2007, č. j. 10 C 384/2005-216, který odvolací soud usnesením ze dne 5. června 2007, č. j. 22 Co 780/2007-237, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a rozsudkem ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 10 C 384/2005-351, stejně – žalobě vyhověl), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným prvním výrokem napadeného rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve čtvrtém bodu výroku, jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému 12 188 Kč, nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadl-li tudíž dovolatel i první výrok rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé vůči žalobci, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve čtvrtém bodu výroku, odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud již opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodil, že dovolání, které nebylo v propadné (prekluzivní) lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. doplněno o náležitosti uvedené v §241a odst. 1 o. s. ř., bude dovolacím soudem odmítnuto podle §43 odst. 2 o. s. ř.
Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, konstatuje-li dovolatel v části III. bodu 3. dovolání, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i v části o zamítnutí vzájemné žaloby, avšak námitky dovolatele v této části dovolání nesměřují proti důvodům, pro které byla vzájemná žaloba z větší části zamítnuta, nýbrž proti posouzení žalobního nároku žalobce. Byl-li rozsudek odvolacího soudu doručen dovolateli (jeho zástupci) dne 10. září 2009, uplynula dovolateli marně zákonná dvouměsíční lhůta stanovená v §241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání dne 10. listopadu 2009. Tímto marným uplynutím lhůty se vada dovolání spočívající v neuvedení dovolacího důvodu stala neodstranitelnou a dovolání žalovaného (jeho část) trpí vadou, která brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti napadenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v pátém bodu výroku, jímž byla zamítnuta vzájemná žaloba v částce 278 761,10 Kč, odmítl podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. pro vady podaného dovolání.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v prvním bodu výroku, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 258 515 Kč, dovolání nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), který dovolatel spatřoval v řešení jím formulovaných právních otázek v rozporu s hmotným právem.
K otázce platebního režimu splátek sjednaných v platebním kalendáři ze dne 27. srpna 2003 je možné uvést, že soud prvního stupně, jehož skutková zjištění i právní závěry považoval odvolací soud za správná, vyložil platební režim splátek sjednaných v dohodě o platebním kalendáři za pomoci výslechu žalobce a svědků tak, že na rozdíl od smluvní úpravy v bodu 5.3 smlouvy o dílo měly být práce sjednané v této dohodě předávány žalobcem přímo na stavbě, aniž se předpokládala fakturace provedených prací. Takový výklad dohody o splátkovém kalendáři nepovažuje Nejvyšší soud za rozporný s hmotným právem, přičemž neshledává ani žádnou jinou okolnost, která by pro řešení této otázky činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a tím i dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že pro vady a nedodělky nebyl povinen převzít práce uvedené v dohodě o splátkovém kalendáři, vychází z odlišného skutkového základu, neboť podle zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud považoval za správná, žalobce dohodnuté práce provedl a byl povinen je žalovanému předat, žalovaný mu však zmařil možnost dostát této smluvní povinnosti, neboť mu neposkytl součinnost. Dovolatel tak patrně přehlédl, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tyto jeho výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemohou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla založit ani námitka dovolatele proti rozsahu nároku, který byl odvolacím soudem přiznán žalobci, neboť dovolací soud neshledal, že by cenu náležející zhotoviteli (žalobci) určil odvolací soud v rozporu s ustanovením §548 odst. 2 obch. zák.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani výhrada dovolatele, že se soudy nezabývaly odstoupením žalovaného (dovolatele) od smlouvy o dílo. Z obsahu spisu se totiž podává, že soud prvního stupně, s jehož právními závěry se odvolací soud ztotožnil, se touto otázkou zabýval a odůvodnil, proč nebyly splněny předpoklady pro odstoupení žalovaného od smlouvy, a dovolací soud neshledává tento jeho závěr rozporným s hmotným právem.
Zbývající námitky dovolatele, vztahující se k ustanovením §439 odst. 2, §564 odkazujícího na §436 až 441, §554 obch. zák. a §458 obč. zák., nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť na řešení otázek upravených v těchto ustanoveních obchodního a občanského zákoníku odvolací soud své rozhodnutí nepostavil a nebyly tudíž pro jeho rozhodnutí určující.
Přípustným nemohla být shledána ani ta část dovolání žalovaného, pokud směřovala proti rozhodnutím o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (vyjma jeho části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně jednak v části jeho prvního bodu výroku, pokud jím bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 3% úrok z prodlení p. a. z částky 258 515 Kč od 1. prosince 2003 do zaplacení, a dále v pátém bodu výroku), a dále proti druhému a třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení, odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v té části prvního bodu výroku, pokud jím bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 3% úrok z prodlení p. a. z částky 258 515 Kč od 1. prosince 2003 do zaplacení, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce výše přiznaného úroku z prodlení, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel nenamítal a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že právně pochybil, přiznal-li žalobci nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 3 % p. a., je tato jeho námitka opodstatněná.
Podle ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném ke dni 1. prosince 2003 platí, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.
Tímto občanskoprávním předpisem je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, podle jehož ustanovení §1 ve znění účinném ke dni 1. prosince 2003 činila výše úroků z prodlení ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Ačkoli soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že „výše úroku z prodlení 2,5 % p.a. odpovídá nařízení vlády č. 142/1994 Sb., které jej v uvedené době stanovilo ve výši dvojnásobku diskontní sazby vyhlašované ČNB a platné pro úroky z úvěrů k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého závazku“, přiznal žalobci bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení v prvním bodu výroku rozsudku nárok na úrok z prodlení ve výši 3 % p. a. z částky 258 515 Kč od 1. prosince 2003 do zaplacení, a odvolací soud jeho rozhodnutí (tedy včetně přiznané výše úroku z prodlení) jako věcně správné potvrdil.
Podle vývoje diskontní sazby uvedeného na stránkách www.cnb.cs činila k prvnímu dni prodlení žalovaného s plněním jeho peněžitého závazku, tj. ke dni 1. prosince 2003 diskontní sazba 1 %, která byla vyhlášena dne 1. srpna 2003 a platila až do 25. června 2004.
Přiznal-li proto soud prvního stupně (navíc v rozporu se svým odůvodněním) žalobci v prvním bodu výroku rozsudku nárok na úrok z prodlení v požadované výši 3 % p. a. z částky 258 515 Kč od 1. prosince 2003 do zaplacení a odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil, nemůže v tomto směru jeho rozhodnutí obstát, neboť o dvojnásobek příslušné diskontní sazby, tak jak stanovuje §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., se nejedná. Lze tedy uzavřít, že v otázce výše přiznaného úroku z prodlení žalobci byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v té části prvního bodu výroku, pokud jím bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 3% úrok z prodlení p. a. z částky 258 515 Kč od 1. prosince 2003 do zaplacení (a ve všech souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v té části prvního bodu výroku, pokud jím bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 3% úrok z prodlení p. a. z částky 258 515 Kč od 1. prosince 2003 do zaplacení (a ve všech souvisejících výrocích o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. června 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu