ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.775.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 775/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně BAK stavební společnost, a.s. , se sídlem v Trutnově, Vodní 117, PSČ 541 01, identifikační číslo osoby 28402758, proti žalované Psychiatrické léčebně Bohnice , se sídlem v Praze 8-Bohnicích, Ústavní 91, PSČ 181 02, identifikační číslo osoby 00064220, zastoupené Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, o zaplacení 602 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 354 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 115/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2009, č. j. 30 Co 476/2006-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. 23 Cdo 2525/2007-242, zrušil jeho rozsudek ze dne 16. ledna 2007, č. j. 30 Co 476/2006-208, v části výroku, v níž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalované tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 297 000 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení) potvrdil (v pořadí první ve věci) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. května 2006, č. j. 11 C 115/2004-184, ve výroku o zamítnutí vzájemného návrhu žalované ohledně částky 297 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky aplikovatelnosti ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o ochraně spotřebitele, podle něhož „Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit.“, a to ohledně určení lhůty ke splnění povinnosti žalobkyně k odstranění vady díla, sjednaného ve smlouvě o dílo ze dne 29. května 2000 podřízené režimu obchodního zákoníku ( dále též jen „obch. zák.“), spočívající v odlepování dlaždic po celé ploše komunikační chodby ve 3. nadzemním podlaží léčebného pavilonu č. 17 v Psychiatrické léčebně Bohnice podle zápisu z prohlídky pavilonu ze dne 8. března 2001.
Podle závěru Nejvyššího soudu uvedeného v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2525/2007, v tomto zápise nedošlo ke sjednání termínu k odstranění uvedené vady a tím ani k prodlení žalobkyně s jejím odstraněním, a proto žalované nevzniklo vůči žalobkyni podle čl. IX. odst. 4 smlouvy o dílo právo na zaplacení smluvní pokuty za prodlení v období od 19. března 2001 do 30. ledna 2002, kterou žalovaná uplatnila po žalobkyni vzájemným návrhem. Odvolací soud, jsa vázán tímto právním názorem Nejvyššího soudu podle §243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o tomto vzájemném návrhu žalované v rozsahu částky 297 000 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce vymezené dovolatelkou, neboť řešení této otázky je pro správnost rozhodnutí o vzájemném návrhu žalované bez významu. Je tomu tak proto, že ujednání o smluvní pokutě v čl. IX. odst. 4 smlouvy o dílo, podle něhož bude-li zhotovitel v prodlení se splněním termínu odstranění vad uvedených v zápise o reklamaci vad díla, uhradí objednateli smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč za každou vadu a den prodlení, váže vznik práva na smluvní pokutu na prodlení zhotovitele se splněním termínu k odstranění vad podle zápisu o reklamaci vad díla, tedy termínu uvedeného (sjednaného) v tomto zápise, nikoli lhůty k vyřízení reklamace vyplývající z cit. ustanovení §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Skutečnost, že by účastníci smlouvy projevili úmysl vztáhnout smluvní ujednání o smluvní pokutě i na prodlení se splněním povinnosti odstranit vady díla ve lhůtě uvedené v uvedené právní normě, ze skutkových zjištění soudů nevyplývá.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani výhrada uplatněná dovolatelkou prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že odvolací soud vyšel v napadeném rozhodnutí ze skutkových závěrů, jež Nejvyšší soud učinil ve výše odkazovaném rozhodnutí a tím „fakticky došlo k porušení principu nezávislosti soudu, práva žalované na zákonného soudce, jakož i principu právní jistoty žalované ....“. I kdyby dovolací soud odhlédl od ustanovení §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř., podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží, i od toho, že dovolatelka prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu podrobuje kritice rozhodnutí Nejvyššího soudu (a nikoli odvolacího soudu), tak nemůže pominout nesprávný názor dovolatelky o tom, že Nejvyšší soud v cit. rozhodnutí přijal nějaký nový skutkový základ ve věci. Výklad právního úkonu pomocí interpretačních pravidel podle §35 občanského zákoníku a §266 obch. zák., který Nejvyšší soud v cit. rozhodnutí učinil, jakož i jeho závěr o tom, že právo žalované na smluvní pokutu nevzniklo, je právním posouzením věci (téhož skutkového základu, z něhož vycházely soudy obou stupňů), nikoli nějakou novou skutkovou verzí ze strany Nejvyššího soudu, jak se mylně domnívá dovolatelka.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Vzhledem k tomu, že dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. června 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu