ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2409.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2409/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Hanou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 83.847,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 90/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č. j. 29 Co 383/2008-185, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č. j. 29 Co 383/2008-185, ve výroku II., kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. února 2008, č. j. 12 C 90/2004-163, změněn tak, že co do částky 83.847,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 152.660,- Kč od 21. 12. 2000 do zaplacení se žaloba zamítá, jakož i ve výroku o nákladech řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. února 2008, č. j. 12 C 90/2004-163, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 83.847,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 152.660,- Kč ode dne 21. 12. 2000 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v konečném znění žaloby po žalovaném domáhal zaplacení 308.500,- Kč sestávající z částek 89.000,- Kč, 216.000,- Kč a 3.500,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že zmíněné částky v minulosti půjčil jeho otec J. M. st. původně žalovanému Z. G., důchodci, posledně bytem v P., a ten existenci dluhů sice písemně uznal, avšak dluhy otci nevrátil.
Usnesením ze dne 25. listopadu 2002, č. j. 12 C 27/98-53, Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl, že se připouští, aby na místo původně žalovaného Z. G., který dne 23. 11. 1998 zemřel, vstoupila do řízení Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Rozsudkem ze dne 20. října 2003, č. j. 12 C 27/98-102, ve znění opravného usnesení ze dne 19. prosince 2003, č. j. 12 C 27/98-119, Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 89.000,- Kč s 18 % úrokem ročně od 1. 1. 1996 do zaplacení. Žalobu o zaplacení zbylých 219.500,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím vyloučil k samostatnému řízení.
Rozsudkem ze dne 14. září 2005, č. j. 12 C 90/2004-91, Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 219.500,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2006, č. j. 29 Co 104/2006-107, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 10. ledna 2007, č. j. 12 C 90/2004-119, Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 219.500,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Rovněž tento rozsudek Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. září 2007, č .j. 29 Co 195/2007-143, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 pak rozsudkem ze dne 29. února 2008, č. j. 12 C 90/2004-163, zamítl žalobu, jíž bylo požadováno, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 219.500,- Kč s 18 % úrokem z částky 216.000,- Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení a s 18 % úrokem z prodlení z částky 3.500,- Kč od 1. 2. 1998 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že Z. G., si od otce žalobce J. M. st. půjčil dne 17. 3. 1995 částku 2.500,- Kč a dne 30. 5. 1995 částku 1.000,- Kč; ohledně těchto půjček vystavil písemná potvrzení. Dne 22. 2. 1995 podepsal Z. G. listinu, v níž „potvrdil“, že si „během tří let“ od J. M. st. půjčil celkem 216.000,- Kč a zavázal se tuto částku vrátit do konce prosince 1995. Dne 18. 4. 1995 postoupil J. M. st. žalobci svou pohledávku za Z. G. ve výši 89.000,- Kč z titulu půjčky, kterou poskytl Z. G. v roce 1992, a jejích kapitalizovaných úroků; tento dluh Z. G. dne 22. 4. 1994 písemně uznal vůči otci žalobce a posléze dne 14. 7. 1997 i vůči žalobci. Dne 23. 11. 1998 Z. G. zemřel. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 21. 11. 2000, č. j. 13 D 38/99-82, určil obecnou cenu majetku zemřelého Z. G. částkou 378.900,- Kč, jeho dluhy částkou 87.084,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 291.816,- Kč; tento majetek nabyla odúmrtí žalovaná s tím, že odpovídá za pasiva dědictví uvedená v rozhodnutí. Žalovaná z titulu dědictví po Z. G. uhradila pohledávky věřitelů podle jejich pořadí; pozůstalé manželce zaplatila náklady pohřbu ve výši 8.852,- Kč, žalobci pohledávku ve výši 89.000,- Kč s příslušenstvím ve výši 129.477,- Kč (tedy celkem 218.477,- Kč), J. K. nedoplatek výživného včetně příslušenství v celkové výši 13.283,- Kč a žalobci pohledávku ze směnky ve výši 69.575,- Kč. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované, že v částce 219.500,- Kč je zahrnuta i žalobci již pravomocně přisouzená částka 89.000,- Kč. Dospěl k závěru, že z jednání dlužníka Z. G. je zjevné, že sám tyto závazky rozlišoval, když v roce 1995 písemně prohlásil, že si během posledních tří let půjčil od otce žalobce 216.000,- Kč a zároveň opakovaně přiznal vůči tomuto věřiteli i dluh ve výši 89.000,- Kč. Pohledávku ve výši 89.000,- Kč J. M. st. žalobci smlouvou postoupil, pohledávka v celkové výši 219.500,- Kč na žalobce přešla po smrti jeho otce děděním. Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že nárok na zaplacení 219.500,- Kč je sice po právu a není ani promlčen, důvodnou však shledal námitku žalované, že žalobě nemůže být vyhověno proto, že za dluhy zůstavitele Z. G. odpovídá podle §470 obč. zák. ve spojení s §472 obč. zák. jen do výše nabytého dědictví, přičemž dluhy do výše nabytého dědictví za zůstavitele již splnila. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalobce, že do částky, kterou mu žalovaná za Z. G. zaplatila, nelze zahrnout úroky z prodlení, které běžely od právní moci usnesení o projednání dědictví, tzn. po 20. 12. 2000.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2009, č. j. 29 Co 383/2008-185, poté, kdy v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 66.940,- Kč a ohledně úroku z prodlení ve výši 18 % z částky 216.000,- Kč od 1. 1. 1996 do 20. 12. 2000 a ve výši 18 % z částky 3.500,- Kč od 1. 2. 1998 do 20. 12. 2000 a řízení v uvedeném rozsahu zastavil, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části tak, že žalovanou uznal povinnou zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 68.713,- Kč a co do 83.847,- Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 152.660,- Kč od 21. 12. 2000 do zaplacení žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vzal na vědomí, že žalobce omezil žalobu o 66.940,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že aktiva dědictví po Z. G. nebyla dosud vyčerpána do částky 152.560,- Kč. Vyšel ze zjištění, že podle vyjádření žalované, zbývala k 7. 12. 2007 do vyčerpání hodnoty dědictví po Z. G. ještě částka 68.713,- Kč. Uzavřel, že soud prvního stupně pochybil, jestliže k této skutečnosti nepřihlédl a částku 68.713,- Kč žalobci nepřiznal přesto, že do její výše žalovaná za dluhy zemřelého odpovídá, a žalobce jako právní nástupce původního věřitele má na její úhradu právo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že limit uvedený v §470 obč. zák., podle něhož dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy jen do výše nabytého dědictví, se vztahuje rovněž na úroky z prodlení za dobu po smrti zůstavitele. Takový závěr by totiž znamenal, že dědic není nikterak odpovědný za délku prodlení se zaplacením dluhu poté, kdy dědictví nabyl, a úhradu dluhu by mohl odkládat bez obav ze sankce, kterou právě úroky z prodlení představují. Má za to, že dědic, který nastoupil jako dlužník na místo zůstavitele, odpovídá za své jednání, resp. nečinnost, a od okamžiku nabytí dědictví jde již o jeho prodlení s úhradou dluhu. Příslušenství pohledávky narůstající po nabytí dědictví žalovanou již nebylo předmětem dědění; dlužníkem takto vzniklého příslušenství nebyl Z. G. (zůstavitel), nýbrž žalovaná (dědic). Soudy obou stupňů tedy pochybily, jestliže do limitu daného výší nabytého dědictví započetly rovněž částky vyplacené z titulu úroků z prodlení z pohledávek bez ohledu na to, zda povinnost k úhradě těchto úroků vznikla před nabytím dědictví státem či později. Z uvedeného důvodu navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byla žaloba o zaplacení 83.847,- Kč a o zaplacení 18 % úroku z prodlení z částky 152.560,- Kč od 21. 12. 2000 do zaplacení zamítnuta, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vytýká žalobce odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru, že dědic dlužníka není povinen zaplatit úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka nad rámec vyplývající z §470 obč. zák. stanovený hodnotou nabytého dědictví. Přestože to není v rozhodnutí odvolacího soudu výslovně uvedeno, k takovému závěru musel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospět s přihlédnutím k výsledku odvolacího řízení.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §579 odst. 1 obč. zák. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.
Podle §470 odst. 1 obč. zák odpovídá dědic do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.
Podle §472 odst. 1 obč. zák. stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně, jako dědic.¨
Podle §460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
Je-li stát povolán za dědice závětí, má stejné postavení jako jiný dědic, a může tedy i dědictví odmítnout. Toto právo mu však nepřísluší, připadne-li mu dědictví, které nenabyl žádný dědic. I stát nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy. V případě, že není závětí povolaným dědicem, ale zůstavitelův majetek mu připadl jako odúmrť, je v odpovědnosti za dluhy oproti dědicům, zvýhodněn (§472 odst. 2 obč. zák.). Platí totiž zůstavitelovy dluhy penězi z dědictví; není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může použít k úhradě i věci, které jsou předmětem dědictví a svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout likvidaci dědictví, nebylo-li dědictví již pravomocně skončeno a připadá-li státu dědictví jako celek,. Odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele je omezena ustanovením §470 obč. zák. Nezávisí na tom, zda konkrétní dluh byl zahrnut do pasiv dědictví v řízení o dědictví, či nikoliv. Dědici dlužníka jsou povinni zaplatit úroky z prodlení za dobu do smrti dlužníka jen v tom rozsahu, v jakém po připočtení k dluhu, který na ně přešel, nepřevyšují cenu nabytého dědictví. Avšak úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel. Dědici dlužníka jsou proto povinni k jejich zaplacení bez omezení vyplývajícího z §470 obč. zák.
Odvolací soud pochybil, jestliže stanovil částku, do jejíž výše žalovaná odpovídá za dluhy zůstavitele, aniž se zabýval tím, jaké úroky z prodlení přirostly k dluhům Z. G. před jeho smrtí a které až po ní, a do omezení stanoveného §470 obč. zák. zahrnul i ty úroky z prodlení, za které odpovídá již výlučně žalovaná z titulu vlastního prodlení s plněním dluhů, které na ni přešly odúmrtí, a na něž se uvedené zákonné omezení odpovědnosti za dluhy zůstavitele nevztahuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobcem uplatněn po právu. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, jenž rovněž do zákonného omezení podle §470 obč. zák. zahrnul i úroky z prodlení za dobu po smrti Z. G., zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu