ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2545.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2545/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: územní pracoviště Brno, Orlí 27, proti žalovaným 1) J. K. a 2) I. K. , oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, o 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 318/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 11. března 2009, č. j. 59 Co 365/2008-71, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 11. března 2009, č. j. 59 Co 365/2008-71, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2008, č. j. 6 C 318/2007-39, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 70.000,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní dne 12. 12. 1991 uzavřeli s předchůdcem žalobkyně smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanů (dále jen „smlouva“) podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), na základě níž jim vzniklo právo na výplatu finančního příspěvku ve výši 70.000,- Kč na výstavbu rodinného domu za ve smlouvě blíže rozvedených podmínek, na které byla vázána jeho podmíněná nenávratnost. Stavební povolaní bylo vydáno Stavebním úřadem Městského úřadu v Luhačovicích dne 14. 10. 1991 pod č. j. SÚ 1053-231/91/Ha, a kolaudační rozhodnutí bylo stejným úřadem vydáno dne 18. 6. 1997 pod č. j. SÚ 337-115/97/HV. V registru živnostenského podnikání je žalovaná evidována jako podnikatelka s předmětem podnikání „ubytování v soukromí“ na adrese Luhačovice, Lesní 988, kde má uvedenu i provozovnu. Dům byl od okamžiku kolaudace užíván žalovanými k trvalému bydlení, přičemž do dnešního dne nedošlo na něm k žádným stavebním změnám ani úpravám. Pokud žalovaní sezónně pronajímali jeden pokoj lázeňským hostům, šlo o pronájem v rozsahu maximálně pěti měsíců v roce, v letním období s poměrně nevýznamným příjmem, jak vyplývá z daňových přiznání. Jelikož účel státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu byl naplněn – podpora zajištění vlastního bydlení – přičemž dům je jako celek nadále užíván stavebníky k trvalému bydlení, nemá charakter penziónu ani ubytovny, neshledal soud prvního stupně důvody pro vyhovění žalobě.
Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 59 Co 365/2008-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným společně a nerozdílně uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26% od 30. 8. 1997 do zaplacení; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vzal za prokázané, že v domě, na jehož výstavbu žalovaní získali státní příspěvek, žalovaná provozovala podnikatelskou činnost „a to v rozsahu pronajímání nejméně jednoho pokoje v druhém nadzemním podlaží“ a měla zde evidováno místo podnikání. Tím žalovaní porušili závazek užívat dům nejméně po dobu osmi let od kolaudace pouze k trvalému bydlení. Za nepodstatnou okolnost odvolací soud považoval omezený rozsah prostor, které byly využívány k jiným účelům než k trvalému bydlení, neboť „v tomto případě daný prostor je přímo využíván k podnikatelské činnosti a z něho je opatřován zisk“. Zároveň ovšem uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by bylo pronajímáno více místností, a že dům nesloužil k trvalému bydlení žalovaných.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaní vyvozují z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýkají nesprávný výklad ujednání pod bodem 4. smlouvy pokud dovodil, že po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, musí dům užívat pouze k trvalému bydlení. Takový výklad odporuje nejen doslovnému znění dotčeného smluvního ujednání, ale i logice vyhlášky č. 136/1985 Sb., na jejímž základě byla smlouva uzavřena. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle bodu 4. smlouvy ze dne 12. 12. 1991 občané se zavazují výstavbu provést v souladu s platným stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky ustanovení §16 písm. b) vyhlášky, a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření této smlouvy; dále se zavazují rodinný domek (byt v osobním vlastnictví) po dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu okresního úřadu a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení.
Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní podmínky smlouvy splnili, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní předmětnou nemovitost neužívali výlučně k trvalému bydlení, jestliže nejméně jeden pokoj v rámci podnikatelské činnosti žalované pronajímali třetím osobám, čímž porušili bod 4. in fine smlouvy.
Nejvyšší soud již ve svých rozsudcích ze dne 25. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 4271/2008, a ze dne 22. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 2275/2008, dovodil, že není porušením smluvního závazku užívat dům, na jehož výstavbu či přestavbu poskytl stát stavebníkovi příspěvek, po stanovenou dobu k trvalému bydlení, jestliže stavebník vedle trvalého bydlení dům v jeho zanedbatelné části využívá i jiným způsobem (konkrétně k výdělečné činnosti, případně k výkonu živnosti). Tyto závěry jsou použitelné i v posuzovaném případě, kdy žalovaní dům, na jehož výstavbu jim byl poskytnut státní příspěvek, nepřetržitě užívají k trvalému bydlení a pouze jeden pokoj v druhém nadzemním podlaží užívala žalovaná po omezenou dobu k provozování živnosti, přičemž zároveň na uvedené adrese rodinného domu bylo evidováno místo jejího podnikání. V důsledku těchto okolností neztratila nemovitost (ani částečně) svůj původní stavebně technický charakter a rovněž možnost stavebníků užívat dům k trvalému bydlení nebyla v této souvislosti omezena.
Vycházel-li odvolací soud z toho, že je porušením závazku užívat dům, na jehož výstavbu byl poskytnut státní příspěvek, nejen k trvalému bydlení stavebníků (žalovaných), ale zároveň v zanedbatelném rozsahu taktéž k podnikatelské činnosti stavebníků, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolateli užit opodstatněně. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta prvá a druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. června 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu